Hrdina historického vítězství před třemi lety se s ním nyní setká v Udine: „Itálie se posunula dál. Chci se znovu utkat s All Blacks“

Byl u toho před třemi lety. Byl na hřišti, na tribuně, doma i před televizní obrazovkou. Ve své Florencii byl Niccolò Cannone všude, byl tím nejnevěřícnějším a nejdojatějším ze všech při závěrečném hvizdu toho historického zápasu, který skončil 28:27 a na který Australané dodnes nezapomněli. A který zítra v Udine – v prvním ze tří testových zápasů, které čekají na Azzurri: v sobotu 15. je na programu Jižní Afrika, v sobotu 22. Chile – budou chtít okamžitě pomstít.

Niccolò, vraťme se k tomu, k 12. listopadu 2022. Co si z toho pamatujete?

„Všechno, pamatuji si všechno. Že mi bylo před zápasem strašně špatně, ale takovým tím způsobem, který je skoro krásný, protože to bylo poprvé, co jsem hrál doma, na stadionu Franchi bylo bilion přátel a příbuzných. A na hřišti byl i můj bratr Lorenzo, což by mě ani ve snu nenapadlo… To jsou emoce, které ti může dát jen sport, a to právě tento sport.“

Vzpomínal jste na to v předvečer zápasu Itálie–Austrálie?

„Jistě, podíval jsem se do telefonu a znovu si prohlédl fotky z toho výkonu. Vlastně na to myslím pořád, ostatně jako pozadí na mém smartphonu mám ty vlajkonoše s florentskou lilií, které jsem ten den viděl.“

Než začal s ragby, hrál devět let fotbal jako brankář. Poté prošel mládežnickými kategoriemi, Akademií, klubem Petrarca a nakonec, od roku 2018, hraje v Trevisu. Řekl jste si po úspěchu ve Florencii někdy: „Zvládl jsem to“?

„Nikdy. Ten úspěch byl určitě důležitou etapou mé kariéry, ale mířím mnohem, mnohem výš.“

Cyklus trenéra Quesady je v polovině, do mistrovství světa zbývá asi 700 dní. Už se jeho italský tým zformoval?

„Hned od začátku. Vždy k nám mluvil velmi jasně: musíme dát najevo, že jsme Italové, a projevit naši vášeň, být inspirací pro děti i pro ostatní. Tak se nám podařilo rychle vytvořit naši identitu. Teď se cítíme velmi dobře, nemohli jsme se dočkat, až se sejdeme a ukážeme, čeho jsme schopni, počínaje Austrálií. Budeme muset umět omezit jejich dynamiku a individuální schopnosti.“

V posledních dnech pozval na soustředění i svého přítele, trenéra Julia Velasca…

„Bylo to velmi motivující setkání, mohl bych mu naslouchat celé hodiny, aniž bych se přestal soustředit. Byl tam i prostor pro pár otázek a zeptal jsem se ho, jak se volejbalisté trénují, a na další věci, které ale zůstanou mezi námi.“

Obvykle se při národní hymně rozpláče. Kolik z těch slz je výsledkem výchovy jeho prvního trenéra, „Ciafa“ Ghelardiho, a kolik z nich pramení z dospívání, které mu ztěžovalo i rozchod rodičů?

„Určitě je to pokaždé směsice emocí. Rozchod rodičů byl velmi těžký okamžik, který mi pomohl dospět a ještě více posílil pouto s mým bratrem, ale kdyby tam nebyli prarodiče, bylo by to mnohem horší. Navíc své rodiče nade vše miluji a s nikým nejsem ve válce. Štěstí chtělo, abych ve stejném období potkal „Ciafa“, trenéra, který mi mezi slzami a údery hlavou do zdi zanechal nejhlubší emocionální stopu.“

Zachytil jsi něco prostřednictvím tetování?

„Ano, nápisem na boku. Celkem jich mám jedenáct, ty v maorském stylu jsem si nechal udělat na Novém Zélandu, další v chatrči na ostrově Samoa, kde byli i bratři Tuilagi. Ale především jsem si nechal vytetovat tři citáty z písně Ciclone od Leonarda Pieraccioniho: The rhythm is magic, feel it in your soul a Dos los ramatos! Tappamis!

Je to velká vášeň i jiného florentského sportovce, vrhače závaží Leonarda Fabbriho. Znáte se?

„Osobně ne, ale párkrát jsme si napsali, abychom si vzájemně pogratulovali. Považuji ho za důvod k hrdosti pro Florencii i Itálii, moc rád bych se s ním setkal, třeba u dobré florentské steaku.“

Grilování je další z jeho velkých vášní. Spolu s lovem.

„A pro mého bratra je to rybaření. Když se vracíme do Florencie, trávíme čas v přírodě, s přáteli a rodinou. Takoví prostě jsme, každá příležitost je dobrá. Ale ne v Trevisu, tam se soustředím stoprocentně na ragby a navíc, když se vydám do lesů, nakonec se ztratím…“.

Kdo z vás dvou je ten předurčený, Lorenzo?

„Řekl bych, že ano: debutoval v národním týmu dříve než já, a to po pouhém jednom roce v Eccellenze. Hlavně byl vždycky atletičtější než já, já jsem na začátku byl trochu tlustší.“

Prvním, kdo byl jmenován jedním ze čtyř kapitánů italské reprezentace, jste však byl vy.

„Jsem vděčný za důvěru trenéra a spoluhráčů, doufám, že tuto roli brzy převezmu. Když se ohlédnu zpět, vzpomínám si na to, že mě nepovolali na zápas proti Namibii na posledním mistrovství světa; to byl rozhodně nejtěžší moment, na který jsem se dokázal vypořádat, až jsem nakonec vedl tým na posledním turné v Jižní Africe. A stále mám velký hlad po úspěchu.“

Itálie nedávno porazila Jižní Afriku a Austrálii. Podaří se jí dříve či později porazit i All Blacks?

„To by byl sen. Jsem velkým fanouškem Nového Zélandu z před několika lety, toho s Sonnym Billem Williamsem a Brodiem Retallickem, rád bych se s nimi znovu utkal.“