Bývalý křídelník Milána mezi bolestí a vzpomínkami: „Můj syn byl sportovec, dělal jiu-jitsu, ale celý den jen ‚vapoval‘. Zpočátku jsem měl jít do Juventusu, Ancelotti chtěl mě, Didu a Marcia Amorosa. S Zaccheronim to byla noční můra, naštěstí že…“

Jakmile se téma otevře, jeho tvář zvážní. Obvyklý úsměv s 32 zuby zmizí, pohled se stane pochmurným. „Nikdy si nezvyknu mluvit o smrti svého syna. Je to drama, které zpochybnilo veškerou jistotu. Už rok je můj život převrácený naruby.“ Serginho odpovídá z Milána, kde žije se svou rodinou. Cestuje tam a zpět z Brazílie, ale jeho základna je v Itálii, ve městě, které mu zůstalo v srdci, stejně jako klub Rossoneri a jižní tribuna. Když s ním mluvíte o jeho Miláně, nechává se unést emocemi a vzpomínky převládají. Bývalý brazilský obránce se rozhovoří od svého příjezdu do Itálie až po Berlusconiho, který ho učil předvídání a bránění. Prezident si nechával pomáhat od bodyguardů, využíval figuríny a dával lekce taktiky. Navíc si odskočil i k hledání talentů. „Pomohl jsem Braidovi a Gallianimu objevit Thiaga Silvu.“

Serginho, začněme tím nejtěžším tématem. Před něco málo přes rokem, v srpnu 2024, odešel váš syn Diego. Jak se žije s takovou bolestí?

„Slova nedokážou popsat ránu, kterou vám takové drama zanechá. Nikdy si nezvyknu mluvit o Diegově smrti. Od té doby, co tu není, jsem zpochybnil všechny jistoty, které jsem měl. Je to nejsilnější bolest, jakou může člověk snést. Dnes žiji pro něj, jsem si jistý, že nás čeká další život, ve kterém budeme navždy spolu.“

Všechno se to stalo tak rychle, ani příčiny dlouho nebyly jasné…

„Měl bolesti v rameni, ale nechápali jsme to. Byl to sportovec, dělal jiu-jitsu. Nechali jsme ho udělat vyšetření, výsledky byly perfektní. Pak se to během pár týdnů zhoršilo. Ale téměř z ničeho nic. Vím, že za to může kouření: celý den strávil „vapováním“ s elektronickou cigaretou. Stalo se to pro něj závislostí.“

Byli vám fanoušci Rossoneri oporou?

„Moc. V nejtěžších chvílích jsem cítil velkou náklonnost, na to nikdy nezapomenu.“

Pojďme se nyní vrátit k vašemu Milánu a udělat malý skok v čase. Vzpomínáte si, kdy vás získal Braida?

„Víte, den předtím za mnou přišel Carlo Ancelotti, který v té době trénoval Juve: hráli jsme přátelský zápas ve Fortaleze s brazilskou reprezentací. On doporučil Bianconerům mě, Didu a Marcia Amorosa… pak ale přišel Braida a všechny předběhl. Přesvědčil mě za deset minut. Představil se v doprovodu Edinha, bývalého obránce s více než stovkou zápasů v Serii A za Udinese, který dělal prostředníka a překladatele. Za měsíc jsem byl v Itálii pod vedením Zaccheroniho“.

Ano, Zaccheroni, začátky s ním nebyly snadné…

„Noční můra! Trávili jsme nejméně půl hodiny taktickými sezeními. Říkal jsem si: ‚Kdy už ten míč použijeme?‘ Tréninky, při kterých jsme hráli 11 na 0, pro mě byly nepochopitelné. Byl jsem smutný, trpěl jsem zimou a chtěl jsem odejít.“

Pak přišel Cesare Maldini a všechno se změnilo.

„Musím poděkovat jemu a Ancelottimu. Cesare Maldini mi zachránil kariéru: říkal mi, abych myslel jen na útok, s ním jsme vyhráli derby 6:0. Vždycky jsem byl nejlepší na hřišti. Pak přišel Carlo a situace se definitivně změnila. Byli jsme neuvěřitelný tým, v těch letech nejsilnější na světě.“

Když už mluvíme o derby, vzpomínáte si na těch 6 dní mezi oběma semifinále?

„Byla to muka, vzpomínám si, jak Berlusconi přišel do šatny, aby nás povzbudil. Vím, že Nesta, Pirlo, Gattuso a ostatní to prožívali velmi těžce, k čemuž přispívaly i noviny a televize. My Brazilci jsme naopak byli klidnější, daleko od všeho toho tlaku.“

Zůstává ten proměněný penaltový kop ve finále nejdůležitějším momentem vaší kariéry?

„Ano, obecně vítězství v Lize mistrů. Před penaltou, s Buffonem v brance, se branka zdála strašně malá. Naštěstí ale všechno dopadlo dobře.“

Za ta léta jste si užili spoustu radosti. Velká vítězství a dvě zvednuté trofeje Ligy mistrů, které mohly být tři…

„Já si myslím, že v Istanbulu bychom prohráli, i kdybychom hráli celý týden. Byl to prokletý, neskutečný večer. Zásah, který Dudek předvedl proti střele Ševčenka, byl nadpřirozený, mluvil jsem o tom s ním i o několik let později. Na lavičce jsme už před penaltami byli demotivovaní a přesvědčení, že to dopadne špatně. Řekli jsme to i Carlovi: ‚Pane trenére, prohrajeme, je to zakleté.‘ A skutečně, z penalty jsme minuli já, Pirlo a Ševčenko, tři nejlepší střelci z jedenácti metrů. Byla to otázka psychiky, ne techniky. Nebo chcete-li, čarodějnictví…“.

Říká se, že už o přestávce někteří slavili…

„To jsou všechno kecy. Stalo se naopak: všichni jsme se hádali, létaly i urážky. V té sezóně se totiž často stávalo, že jsme po návratu na hřiště ztráceli koncentraci. A stalo se to i v Istanbulu. Ale to si pište, že nikdo se neodvážil slavit.“

Ten tým se mohl spolehnout na skvělé vedení a prezidenta staré školy, jakým byl Berlusconi. Máte na něj spoustu vzpomínek?

„To si pište, o prezidentovi bych mohl napsat knihu. Byl nenapodobitelný, jedinečný. Často chodil do šatny, dával taktické rady a říkal, ať předvedeme show. Stávalo se také, že s námi obědval v Milanellu. Povím vám jednu historku: jednoho dne si mě vzal stranou, aby mě naučil bránit. ‚Vysvětlím ti, jak na to, musíš hrát s předstihem,‘ řekl mi. A šel na hřiště se svým bodyguardem a pár figurínami, aby mi ukázal pohyby.“

Po skončení kariéry vám Galliani a Braida navrhli, abyste pokračoval v Miláně a vytvořil most mezi klubem a Brazílií. Jak to dopadlo?

„Zavolal mi Galliani a požádal mě, abych zastávala tuto roli: jakousi most mezi klubem a Brazílií. Založili jsme Milan Junior Club, do kterého jsme zapojili spoustu mladých kluků. Navíc jsem se snažila mu doporučovat některé talenty a jezdila jsem po celé zemi. Doporučila jsem mu Mirandu a Thiaga Silvu, Braida si toho druhého zamiloval. Ten už měl předběžnou smlouvu s Interem a o hráče se zajímal i Villarreal. Ale promluvili jsme si a… za pět minut si vybral Rossoneri. Přesvědčila ho sláva klubu a představa, že bude růst po boku někoho jako Sandro Nesta. S odstupem času bych řekl, že udělal dobře, s veškerou úctou k našim nerazzurským bratrancům…“