Bývalý ofenzivní záložník vypráví: „Pro Ulivieriho jsem byl Anatrone. Trénoval jsem U23 Juventusu, udělal jsem chybu, že jsem odešel do Serie B. Mohl jsem jít do Interu“

Lamberto Zauli byl možná prvním italským prototypem mohutného hráče s číslem 10. Číslo 10 bývalo typicky technickým a rychlým hráčem. Zauli do této role vnesl fyzickou sílu, a není náhodou, že ho srovnávali se Zidanem. Srovnání to bylo neudržitelné, ale počáteční písmeno Z v příjmení, mohutná postava a schopnost bránit míč ho činily působivým, téměř uvěřitelným.

Začněme datem narození: v almanachech a na Wikipedii je uvedeno 19. července 1971.

„Ale já jsem se narodil 17. července. Jde o chybu, ke které došlo při vystavení mého prvního občanského průkazu, když mi bylo 16 let. Úředník napsal toto 19, které se pak uchytilo.“

Narodil se v Římě, v Montesacru.

„Když mi byly dva roky, můj otec Lorenzo, anesteziolog, se přestěhoval do nemocnice v Grossetu a tam jsem vyrostl. Táta hrál za Grosseto v třetí lize, jako ofenzivní záložník, stejně jako já. Jsme fanoušci AS Řím. Brávali mě na stadion Olimpico sledovat Řím pod vedením Liedholma, který v roce 1983 vyhrál mistrovský titul, a já snil o tom, že se stanu Falcaem nebo Brunem Contim.“

 Mám spoustu přezdívek. Začněme tou první, „Principe“.

„To mi přilepili spoluhráči ve Vicenze, protože jsem si nešpinil ruce praktickými věcmi. Když se mělo zorganizovat večeře, já jsem se ukázal jen proto, abych se najedl, a nic víc.“

Zauli, Zidane chudých.

„To není přesné. Ve Vicenze mi říkali Zidane z Triveneta. V Palermu mě prezident Zamparini představil jako Zidana ze Serie B. To je ale nic. Zidane byl jedinečný.“

Anatrone?

„Tuhle přezdívku vymyslel Renzo Ulivieri v Modeně. Hrál jsem v Primavera, byl jsem vysoký a hubený, občas jsem trénoval s prvním týmem a trenér křičel: ‚Dejte míč Anatronemu, protože umí bránit!‘ Měl jsem rád míč, chtěl jsem ho, i když mě bránili, používal jsem tělo, neztrácel jsem kontrolu.“

Zaulik?

„Možná v Bologni, ale nejsem si jistý.“

Zaulì, s přízvukem na „i“?

„To ano, vzniklo to z novinového titulku. Odkazovalo to na Platiniho, Francouze stejně jako Zidane. Přehnané.“

Francesco Guidolin byl „jeho“ trenér: měl ho v Ravenně, ve Vicenze, v Bologni a v Palermu.

„Moc mu dlužím. Moc jsme nemluvili, ale rozuměli jsme si. V Ravenně jsem hrál na křídle, protože jsem ještě dokázal běhat. Ve Vicenze mě posunul za Pasquala Luisoa, středního útočníka, do formace 4-2-3-1, kde jako záložník hrál mladý Ambrosini. ‚Ambro‘ měl ve dvaceti letech zralost třicátníka.“

Je pravda, že při svém debutu na San Siro, v zápase Milán–Vicenza, jste se předvedl tunelem?

 „Ano, udělal jsem to André Cruzovi (obránci Rossoneri, pozn. red.). Myslel jsem si a stále si myslím, že lidé chodí na stadion, aby viděli fantazijní kousky. Tak jsem to zkusil.“

S Vicenzou se dostal až do semifinále Poháru pohárů proti Chelsea. A vy jste v odvetě na stadionu Menti vstřelil vítězný gól na 1:0.

„Po přihrávce od Vivianiho jsem všechny zaskočil akrobatickým zpracováním. Míč mi ale trochu ujel doprava. Udržel jsem ji ve hře, převezl jsem si ji na levou nohu a svou slabší nohou jsem ji napálil do rohu branky. V odvetě v Londýně jsme se dostali do vedení gólem Luisa po mé přihrávce. Pak nám ale neuznali gól kvůli neexistujícímu ofsajdu, dnes by ho díky VAR uznali. Prohráli jsme 3:1. Byl to Chelsea s Viallim a Zolou.“

Nějaká anekdota o Guidolinovi?

„Pouštěl nám šílené motivační videa. Objevoval se v šatně oblečený v vojenské maskovací uniformě, aby nás povzbudil k boji.“

A co Zamparini v Palermu?

„Chtěl postoupit do Serie A, provedl senzační přestupy, ale ze začátku nešlo všechno úplně hladce, tisk ho kritizoval. Jednoho dne se objevil v šatně a všichni jsme vyskočili na nohy, jako by do školy vešel ředitel. Čekali jsme, že to bude typický Zamparini – hromy a blesky. Omyl. Postavil se na naši stranu, bránil nás a my jsme se vzchopili. Postoupili jsme do Serie A. Znovu jsem si prohlédl týmovou fotku z Palerma: byli tam Zaccardo, Grosso, Barone, Toni a Barzagli, mistři světa z roku 2006. Jen já jsem na ten světový šampionát nejel.“

Z toho Palerma jsem jako jediný nejel na mistrovství světa 2006…

Lamberto Zauli

V roce 2006 na jeho pozici hráli Del Piero a Totti…

„A předtím to byli Baggio, Zola a Mancini. Neuvěřitelné bohatství. Těsně před mistrovstvím světa 2002 se ke mně donesla zpráva, že mě Trapattoni chce povolat, ale nakonec trenér vzal do Koreje Cristiana Doniho, říkejme, že to byl desetka na mé úrovni. Doni však v té sezóně dal více gólů.“

Nikdy jste nebyl blízko velkému klubu?

 “ Na konci zápasu Vicenza–Juventus ke mně u vchodu do tunelu vedoucího do šaten přistoupil Lippi: ‚Slyšel jsem, že jdeš do Interu. Skvělé, gratuluju.‘ Nakonec jsem ale do Morattiho Interu nešel a ani nevím proč. Zřejmě to tak mělo dopadnout.“

Zauli jako trenér. Hodně provinčních klubů a Juve, mezi Primavera a U23 v Serii C. V Juventusu vychoval Fagioliho, Mirettiho, Soulého, Ilinga juniora…

„A Nicolussiho Cavigliu, Dragusina, De Wintera, Barbieriho. Miretti vidí hru o deset minut dříve než ostatní. Fagioli má nad míčem absolutní kontrolu. Co se týče Soulého, mnoho soupeřů z Lega Pro mi po zápase říkalo: ‚Pane trenére, tenhle je z úplně jiné ligy‘.“

Proč jste opustil Juve?

„Protože mi zavolal Südtirol kvůli Serii B a já jsem tu nabídku přijal z ambicí, i když mě Manna a Cherubini, moji šéfové v Juve – lidé, kteří hráli klíčovou roli v mé kariéře – žádali, abych zůstal. Snil jsem o postupu, ale v Südtirolu to všechno skončilo ještě předtím, než to začalo, kvůli nedorozuměním. S odstupem času vidím, že jsem udělal chybu. Ba co víc, byl jsem blázen. Z Juventusu se prostě neodchází.“