Bývalý brazilský stoper, který působil v Interu i v Atlétiku: „Simeone vyzařoval hlad po vítězství a odhodlání, Mancini byl gentleman, De Boer nebyl pochopen. Luciano naopak žil v neustálém strachu, že o něm budou mluvit špatně, nemá rád ty, kteří mají odlišné názory než on. Měli jsme výhrady k věcem na hřišti a od té doby…“

João Miranda předčil všechna očekávání. Když mu bylo 10 let a jeho matka si utírala slzy na pohřbu svého prvního syna, João upoutal její pozornost. „Slibuji ti, že budu fotbalista. Uctím památku svého bratra.“ Slib dodržel. Miranda byl jedním z nejlepších středních obránců své generace, v roce 2012 se s Atlétikem stal vítězem Evropské ligy a v roce 2014 byl finalistou Ligy mistrů, kdy mu „cabezazo“ Sergia Ramose vytrhl z rukou pohár, který už měl v kapse. „Při standardních situacích jsme byli nejlepší. On skóroval právě hlavou, v 93. minutě…“ Miranda, 41 let, odpovídá ze São Paula, aby nám vyprávěl o svém období v Atlétiku a Interu. Čtyři roky v Madridu s pěti trofejemi, stejně dlouho v Miláně, ale bez jediného vítězství. „Další velká lítost.“

Mirando, žiješ stále fotbalem?

„Jistě, ale bez nostalgie. Skončil jsem v 38 letech bez lítosti. Vyhrál jsem se São Paulem, s Atlétikem a byl jsem kapitánem Brazílie na mistrovství světa 2018. Rád bych zkusil pracovat jako sportovní agent. Jinak se věnuji svým synům: oba hrají fotbal. Ten starší, Joao Vitor, je na Slovensku. A hraje na pozici středního obránce jako jeho otec“ .

Jaká dvojice to byla Miranda–Godín?

„Bezkonkurenční. Budu upřímný: v té době nebyl nikdo jako my. Ani Ramos–Varane v Realu, ani BBC z Juventusu. Samostatně možná ano, ale společně jsme byli nesmírně silní. Byli jsme Simeonovi první vojáci, a i mě to pobavuje, když mě tak nazývá…“.

Proč?

„Kdybych se nestal fotbalistou, šel bych do armády. S námi vzadu by ale nikdo neprošel.“

Jak jste se dostal do Madridu?

„Byl jsem oporou týmu São Paulo, který inkasoval jen málo gólů. Zájem o mě projevily i Lazio a Milán, ale Atlético přišlo s konkrétním projektem a já podepsal smlouvu o šest měsíců dříve.“

Jaký byl Simeone na začátku?

„Takový, jak ho vidíte teď. Člověk, který nás v záloze sjednocoval svými proslovy: ‚Jestli jsi nejlepší na hřišti, je mi jedno, jestli prohrajeme.‘ I když když jsme prohráli, bylo to drama. Bylo to, jako bychom se loučili s příbuzným na pohřbu. Vštípil nám hlad po vítězství a bojovnost.“

Jak bys popsal jeho povahu?

„Pamatuji si, jak vypadal na lavičce: vždy oblečený v černém, plný adrenalinu, temperamentní. Na hřišti je to jeden člověk, mimo něj zase jiný. Když jsme ho potkali někde v Madridu, třeba na večeři, objímal nás a žertoval se všemi, ale během tréninku nás drtil. Hodinu a půl intenzivního tréninku. A musel jsi dát 100 %, jinak by tě sežral.“

Které Atlético je silnější – to jeho, nebo dnešní?

„Z technického hlediska to dnešní. My jsme to Atlético vybudovali. Já, Godín, Courtois, Juanfran, Falcao, Diego Costa. Dnešní tým jde dokonce ještě dál než jen o bojovnost a hlad po vítězství. Líbí se mi například Raspadori: takový technicky zdatný hráč může do útoku něco přinést. Mohl by být dnes pro Simeoneho tou další zbraní.“

Cholo měl vždy pověst „catenacciara“. Co na to jako obránce a opora svého Atlética odpovíte?

„Že je třeba jít dál a sledovat zápasy. Za ta léta nám toho napovídali všelijakého. Ale co se počítá, je těch pět trofejí, které jsme s ním vyhráli, od La Ligy po Evropskou ligu.“

Pojďme si teď promluvit o Interu.

„Hned po mém příchodu v roce 2015 mi jeden z Manciniho asistentů řekl, že se musím v obraně hodně zlepšit. Zůstal jsem trochu zaskočený, vždyť jsem přece něco dokázal… ale měl pravdu. Serie A mě dotvořila.“

V roce 2018 jste řekl: „Jsem nejlepší obránce Serie A.“ Potvrzujete to?

„Jistě, byl jsem. Moje kariéra mluví sama za sebe.“

Hrál byste v dnešním Interu i v dnešním Atlétiku?

„Ano. Ten nejlepší Miranda by byl v obou klubech v základní sestavě. Nerazzurri mají tři velmi silné stopery, ale můj oblíbenec je Bastoni: rychlý, technicky zdatný. Je mi podobný.“

Mohl jste v Interu dát víc?

„Záleží na úhlu pohledu, ale obecně si myslím, že ano. U Manciniho, De Boera a Pioliho jsem byl v základní sestavě, pak přišel Spalletti. Ten v nás vyvolával strach.“

V jakém smyslu, strach?

„Jako trenér je bezkonkurenční: vítěz. Vrátil Inter do Ligy mistrů a položil základy pro budoucnost, ale jako člověk… to raději nechme být. V tomto ohledu to byl nejhorší trenér, jakého jsem v Itálii měl. Mancini byl gentleman, De Boer nebyl správně pochopen. Ale Spalletti žil v neustálém strachu, že o něm někdo bude mluvit špatně. Pokud si všimnete, jen málo hráčů s ním mělo dobré vztahy.“

V čem jste se neshodli?

„Pohádali jsme se kvůli záležitostem na hřišti. Nemá rád ty, kteří se mu staví na odpor a mají odlišné názory. Po té hádce, ke které došlo v mém posledním roce v Interu, jsem začal hrát čím dál méně. Nasazoval mě jednou ano, podruhé ne. Tak je těžké se dostat do formy, zvlášť když hraješ jen důležité zápasy.“

V roce 2019 odebral Icardiho kapitánskou pásku. Částečně i kvůli prohlášením Wandy.

„Osobní záležitosti. On je takový: nemyslím si, že myslí výhradně na tým. Když si tě vezme na mušku, je po všem. Nicméně, navzdory tomu, co říkala Wanda, Mauro se k nám vždy choval profesionálně. A kolik těch gólů dal…“.

Co mu z doby v Interu zůstalo jako lítost?

„Že jsem nevyhrál žádnou trofej.“

Komentář k Lautaroovi? Potkal ho v posledním roce v dresu Nerazzurri, než se vrátil do Brazílie.

„Jeden z pěti nejlepších útočníků na světě. Má sílu, techniku a kvalitu. Může skórovat kdykoli.“

Jak dopadne zápas Atlético – Inter?

„Řekl bych, že remízou. K Atlétiku cítím trochu větší náklonnost, ale v Itálii se mi žilo skvěle. Čtyři kouzelné roky.“