Rumunský trenér ve svých 80 letech stále usiluje o mistrovství světa po jedinečné kariéře: „Dárky od Anconetaniho, Brescia vybraná pomocí lístků, Moratti zamilovaný do útočníků. Byl jsem křídelník s výjimečnými centry, díky nim Georgescu vyhrál Zlatou kopačku“

„Všude je hezky, když se cítíš dobře, všude je ošklivo, když se cítíš špatně.“ Mircea Lucescu to říká, protože to ví: trénoval a vyhrál 36 pohárů (před ním jsou jen Guardiola a Ferguson) v 5 zemích, v 80 letech vede Rumunsko a sní o účasti na mistrovství světa. Lucescu ve fotbale nejen vyhrával, ale také vynalézal. Začal u sebe: „Chodil jsem na ekonomickou školu v Bukurešti, v té době studenti nemohli trénovat s profesionály. Tak jsem trénoval sám a podařilo se mi dostat levou nohu na stejnou úroveň jako pravou.“

Jaký byl Mircea Lucescu jako hráč?

„Křídelník s výjimečnými centry, díky kterým Georgescu vyhrál Zlatou kopačku. Hrával jsem 10 let za Dinamo Bukurešť, dostal jsem se do národního týmu, v roce 1970 jsem byl kapitánem Rumunska proti Pelého Brazílii a pozvali mě i do Fluminense. Všimli si mě na čtyřstranném turnaji na Maracaná: Rumunsko, Flamengo, Vasco da Gama a Independiente, byl jsem nejlepší hráč a jako cenu mi dali autorádio. Pak v roce 1977 přišlo v Bukurešti zemětřesení…“.

A co se stalo?

„Můj dům byl zničen, musel jsem utéct. V Hunedoarě mi pomohli a já pomohl jim: stal jsem se hráčem a trenérem. Nepřizpůsobuji se fotbalu ostatních, rozvíjím svou vlastní mentalitu. Za prvé: výchova, na všech úrovních. Pak disciplína, ne vnucená, ale založená na respektu, a vzdělání: beru kluky do muzeí, do divadla, do továren, musí pochopit svět. A nakonec taktika a různé pracovní metody. Hraju hyperofenzivně: držení míče, průniky, vytváření prostorů, presing, taktické fauly, pokud je to nutné. To, co se dělá dnes, jsem dělal už před 50 lety.“

Jaký byl fotbal za Ceausescových časů?

„Ligu s Dinamem vyhrát nemůžu, protože ve Steauě je jeho syn, ale moje pozice je choulostivá, protože trénuji i národní tým. I tam si dělám věci po svém: hned nasadím 3–4 mladíky z provinčních klubů. Všichni jsou proti mně, tak uspořádáme přátelský zápas: můj tým proti výběru nejlepších hráčů z Bukurešti, který sestavili novináři, a porazíme je 3:1. Tam pochopí, že moje nápady fungují. Abychom se připravili na kvalifikaci na mistrovství Evropy v roce 1984, vezmu kluky do Jižní Ameriky: hrajeme proti Argentině, Chile, Peru, v Salvadoru je revoluce a musíme běhat v noci… Ale velmi nám to pomohlo, vyhráli jsme kvalifikační skupinu a porazili jsme i Itálii, mistra světa. V roce 1986 mě odvolali, o tři roky později padl Ceausescu a já vyhrál ligu i pohár. Víte, kde jsem byl, když jsem tu zprávu dostal?“

Kde?

„V Cagliari, kde jsem byl hostem Anconetaniho na zápase Itálie proti Argentině. Nakonec jsem jeho nabídku přijal, líbil se mi. Ale pracovat s ním bylo těžké, vždycky chtěl být hlavním hrdinou. Pamatujete si ho s tou solí na hřišti, že? Mám na něj skvělé vzpomínky, veselý člověk, horlivý katolík, který nevynechá ani jednu mši na Piazza dei Miracoli, štědrý: na každém soustředění v Montecatini dává hráčům dárek. Ale chce taky vydělat peníze: prodá mi jednoho za měsíc, pak mě vyhodí.“

A tam přišlo Brescia.

„Náhodou. Corioni mě hledá, ale chtějí mě i Standard Lutych a Porto. Tak s manželkou a synem napíšeme tři lístky a losujeme. V okamžiku losování ale jeden chybí, divné. Najdu ho o dva dny později, přilepený pod botou: Brescia. Znamení osudu.“

Corioni, další z jeho legendárních prezidentů.

„Muž s mimořádnou intuicí. Itálie žije z kolonií: Holanďané v Miláně, Němci v Interu, Uruguajci v Cagliari… tak ho přesvědčím, aby udělal rumunskou Bresciu. Vezmeme Hagiho, který nebyl v Realu spokojený: věří mi, udělá chytré rozhodnutí, o dva roky později odehraje skvělé mistrovství světa a Cruijff ho zavolá do Barçy. Na Corionim je skvělé, že s ním můžu prosazovat mladé hráče, on je spokojený, protože je pak prodá. Nasadil jsem Pirla v 16 letech při stavu 2:1 proti Ipswichi v anglo-italském zápase, ztratil míč a bylo 2:2, pak jsem se musel hádat s Luzardim, který mě obviňoval, že jsem nasadil toho kluka…“.

Dál s Morattim.

„Skutečný gentleman, snaží se mě přesvědčit, abych zůstal, ale v tom Interu mi končí smlouvy deseti hráčům a on dal najevo, že příští rok přivede Lippiho, což mi dělá problémy. Moratti: každopádně je duší klubu, jeho lásku cítíte, je příkladem zlaté éry, kdy italský fotbal patřil velkým rodinám. Dnes už to tak není: fondy, konsorcia, cizinci… ano, hraje se, dělá se přestupový trh, ale fotbal se z zábavy stal událostí.“

Ale ten útok, ten Inter…

„Baggio, Djorkaeff, Recoba, Ronaldo, Zamorano… Moratti miluje útočníky, kdyby přivedl i pár silných obránců, kdo ví, kolik by ten Inter vyhrál. S Roniem mám výjimečný vztah: kamarád mi vozí pomeranče ze Sicílie, já mu jich pár dám a on mi na oplátku přiveze pár lahví piva Brahma.“

Akhmetov, muž snů Šachtaru.

„Říkám mu, že než sestavíme skvělý tým, musíme hrát skvělý fotbal. Nechci šampiony, ale talenty, které je třeba rozvíjet, a Brazilce znám dobře. Vidím Neymara a Casemira, jsou vynikající, ale říkají mi, že je nemůžeme získat. Dobře, a co ostatní? Přicházejí Douglas Costa, Teixeira, Fernandinho, vytváříme systém, díky kterému Šachtar hodně vydělává a když někoho prodá, už má náhradu. Achmetov to nedělá pro sebe, všechno investuje do týmu. Staví nejkrásnější stadion v Evropě, porážíme velké kluby, jsme mladí, silní, hrajeme skvěle. Vyhrajeme Ligu mistrů a každý rok se dostaneme víceméně do čtvrtfinále Ligy mistrů. Víte, jak je těžké prosadit tým z Východu na té úrovni? Kdyby nepřišla válka v Donbasu, možná bychom ji mohli vyhrát, tu Ligu mistrů, jednoho dne. Achmetov je skvělý prezident, protože se chce učit, po zápasech jdeme na večeři nebo na karaoke, protože miluje zpěv, mluvíme o fotbale, o životě.“

O pár let později odešel k rivalům z Dynama Kyjev…

„Zavolali mi, myslel jsem, že chtějí přátelskou radu, místo toho mě požádali, abych převzal tým, který prohrál ligu o 23 bodů. Přijal jsem to a s těmi samými hráči jsem ji vyhrál o 11 bodů. Jednoho dne mi řekli, že přišlo 30 milionů a chtěli vědět, koho koupit. Odpověděl jsem: nikoho, raději postavte novou tělocvičnu a pořiďte mikrobusy pro mládež. To jsou nákupy, které zůstanou.“

V roce 1970 si po skončení zápasu vyměnil dres s Pelém.

„Mám ho dodnes. Je zašpiněný od hlíny, nikdy jsem ho nevypral. Dal jsem ho do rámečku, je v muzeu.“