Od Rumunska po Gruzii, přes „falešný fotbal“ v Kataru a korupci v Albánii: trenér z Ligurie vypráví o své pětadvacetileté mezinárodní kariéře a o svém posledním úspěchu s klubem Dila Gori. „Itálie? 90 % týmů hraje staromódní fotbal“

Rumunsko, Katar, Spojené arabské emiráty, Albánie, Ukrajina, Řecko a nakonec Gruzie. Takto to vypadá jako mapa zkušeného cestovatele, který si označuje země, kde byl. Ve skutečnosti se však jedná o ligy, ve kterých trénoval Diego Longo, italský trenér, který právě vyhrál své první dvě trofeje s klubem Dila Gori, týmem ze Stalinova města.

Diego, jak jste se dostal k trenérské práci v Gruzii?

„Je to jen poslední etapa nádherné cesty, která trvá už 25 let. Začal jsem velmi brzy, v mládežnických týmech klubů v Ligurii, mém rodném regionu. Poté, v roce 2005, jsem zahájil spolupráci s Răzvanem Lucescuem, synem legendárního Mircea Lucesca. S ním jsem jako asistent cestoval po celém světě.“

Kde jste začali?

„V rumunské lize: Rapid Bukurešť a Brašov. Dařilo se nám dobře a nakonec jsme trénovali seniorskou reprezentaci, velmi silné Rumunsko s Mutuem a Chivem, který byl naším kapitánem.“

Jaké máte vzpomínky na Chivu jako fotbalistu?

„Cristi je výjimečný hráč, skromný šampión, vždy ochotný pomáhat ostatním, a těmi ‚ostatními‘ myslím opravdu všechny, nejen spoluhráče. Vzpomínám si, že při jednom výjezdu do Maďarska, na konci dlouhé cesty, hráči vystoupili z minibusu s taškami v ruce a zamířili rovnou do hotelu, aby si odpočinuli. On však zůstal v minibusu a pomáhal skladníkům vyložit veškeré vybavení. Spoluhráči to viděli a vrátili se, aby mu pomohli.“

 A co Chivu jako trenér?

„Velmi ho respektuji, především proto, že je jedním z mála bývalých fotbalistů, kteří nevyužívají své jméno k budování kariéry: než začal, hodně se učil, na rozdíl od mnoha jiných. A navíc jeho Inter je jedním z mála italských týmů, které hrají hezký fotbal. Jako trenér samozřejmě sleduji všechny evropské ligy, ale tu italskou se mi sleduje opravdu těžko: 90 % týmů hraje zastaralý fotbal, málo mezinárodní, s přehnanými taktickými manévry. Jsou zápasy, na které se opravdu těžko dívá, jako třeba ty v Lecce a Veroně; naopak se mi velmi líbí Como pod vedením Fabregase, který má o fotbale velmi podobnou představu jako já.“

Pokračujme v cestě: byli jste také v Kataru, v klubu Al-Jaish Sport Club.

„S nímž jsme dokonce vyhráli jeden pohár. Nikdo to už nikdy nezopakuje, mimo jiné proto, že ten klub už neexistuje. Tým, založený jako reprezentace katarských ozbrojených sil, byl v roce 2017 rozpuštěn kvůli penězům. Na tu zkušenost mám hezké vzpomínky, ale ten svět není zrovna můj šálek čaje.“

Můžete nám vyprávět nějakou příhodu?

„V Kataru není velká fotbalová tradice a často je těžké zaplnit stadiony. Před zápasy přijíždějí obrovské autobusy plné dělníků: zedníků, robotníků, tesařů. Jakmile vystoupí z autobusu, každý dostane šálu domácího týmu, obálku s penězi a lístek, na kterém jsou napsané pokřiky, které mají skandovat. Po skončení zápasu všichni nasednou zpátky do autobusu, jedou na jiný stadion, kde se hraje, vezmou si jinou šálu, lístek s novými pokřiky a jdou se podívat na další zápas.“

Byli jste také v klubu Al-Hilal, kde trénuje Inzaghi: myslíte si, že Saúdská Arábie je novou hranicí fotbalu?

„Další krásné dobrodružství, kdyby mě o to požádali, vrátil bych se tam zítra. Ale ani to není můj svět: je to falešný fotbal, všechno je umělé, postavené z ničeho, jako jejich mrakodrapy, které vyrůstají z pouště. Investice jsou obrovské, ale kořeny, kultura – ta neexistuje a nedá se koupit. My Italové se rodíme, vyrůstáme a umíráme s fotbalem; u nás je to příběh otců a synů, dědečků a vnoučat. To je naše síla. Proto jsem se odmítl dívat na Superpohár v Rijádu: neměli bychom ten tamní fotbal napodobovat.“

Myslíte si tedy, že jde o bublinu, která praskne?

„Myslím, že ano. Pro mě jsou tyto faraonské nákupní kampaně jen velkou reklamou před mistrovstvím světa v Rijádu v roce 2034. O té události mi vyprávěli pár věcí a mohu vás ujistit, že to bude nejluxusnější událost v dějinách lidstva: nemohu nic prozradit, ale jsou v plánu věci, které už jen při představě vypadají téměř nemožně.“

A v Řecku jste byli u PAOKu.

 „Xanthi a PAOK. Řecko je neuvěřitelná země: nikdy jsem nezažil takovou atmosféru na tribunách, každý stadion je hotové peklo. S PAOKem jsme také hodně vyhráli. Odešli jsme po diskvalifikaci v roce 2018, kdy prezident Ivan Savvidis, ruský oligarcha řeckého původu, poté, co byl při skóre 0:0 proti AEK Atény kvůli ofsajdu zrušen gól, vstoupil před nastaveným časem na hřiště s pistolí v ruce a vyhrožoval rozhodčímu. Nakonec byl gól Fernanda Varely uznán dvě hodiny po skončení zápasu a liga byla pozastavena. Právě kvůli té události jsem z Řecka odešel.“

Kdy došlo k přechodu z pozice trenéra na asistenta?

„Po zkušenosti na Ukrajině, v Dinamu Kyjev. Byl to můj poslední rok jako asistent: rozhodl jsem se, že nastal ten správný okamžik. Psal se rok 2021, už jsem měl dohodu o odchodu do Saúdské Arábie, ale na poslední chvíli z toho sešlo. Hrozilo mi, že vynechám celou sezónu, a tak jsem se rozhodl odejít do Albánie, do klubu Kukësi.“

Jaká je albánská liga?

„Nejzkorumpovanější liga na světě. Vztahy mezi kluby a fotbalovými i nefotbalovými institucemi jsou velmi komplikované. Viděl jsem spoustu nepřijatelných věcí, ale je tu jedna událost, která všechny ostatní předčí.“

Můžete nám o tom povědět?

„V mém prvním roce v Kukësi jsme s Partizani bojovali o poslední místo zaručující účast v evropských pohárech. Partizani jsou jedním z nejvýznamnějších týmů, albánským ekvivalentem Juventusu, a mají neuvěřitelnou moc. Den před zápasem nám sebrali tréninkové hřiště s tím, že tam uspořádali zápas své U16. To nejhorší se ale stalo až druhý den. Během zápasu byl systém VAR na 15 minut odpojen, podle rozhodčího kvůli ‚technickým problémům‘: v té chvíli nám byly odepřeny dva jasné pokutové kopy a Partizani byl udělen jeden vymyšlený, díky čemuž vyhráli a kvalifikovali se do evropských pohárů. Po závěrečném hvizdu jsem vběhl do šaten jako posedlý a řekl jsem svému předsedovi, že musí zvednout hlas, že ta situace je nepřijatelná. On, který byl v té době také starostou jednoho albánského města, mi odpověděl: „Nesmíš se rozčilovat, nám to tak vyhovuje.“ O rok později byl zatčen.“

Jak to?

„Sexuální skandál: do jeho kanceláře nainstalovali kameru, video se dokonce dostalo na YouTube. Myslím, že se to dá ještě najít. Jeho dobrodružství v Albánii však pokračovalo. Nejdřív ve Flamurtari a pak v Teutě. Dotáhl jsem tým, kterému se nedařilo, až do baráže o nejvyšší ligu, ale prohráli jsme ji kvůli chybě brankáře v poslední minutě. Po Teutě, kde nebyly žádné zázemí ani školy, jsem to vzdal a vrátil se do Itálie.“

V Serii C, v Sestri Levante.

„Bylo to jako vrátit se do Albánie: chyběla mi chuť udělat ten krok vpřed.“

A pak přestup z Janova do Gruzie, do klubu Dila.

„Město, kde se narodil Stalin: máme tam muzeum pojmenované po něm s různými památkami. Po městě jsou stále k vidění jeho busty, ale nejsou předmětem uctívání: není tu žádná nostalgie po komunismu, turisté si s nimi dělají selfie.“

A s klubem Dila Gori přišly jeho první dvě trofeje jako trenéra.

„Vyhráli jsme gruzínský pohár a superpohár. Trénoval jsem nejrozmanitější a nejmladší tým v mé kariéře: třináct Afričanů z třinácti různých částí Afriky, Brazilci, Ukrajinci, Gruzínci, všichni velmi mladí. Nejstaršímu v kádru bylo 2004“.

Jak se trénuje tak rozmanitý tým?

„Každý trenér má svou filozofii. Mám magisterský titul z psychologie a to, co jsem se naučil při studiu, přenáším do šaten. Svým klukům jsem řekl: ‚Objevte své rozdíly a pracujte na nich.‘ Udělali to a velmi se zlepšili. Příští rok budeme hrát předkolo Conference League.“

Jaký je váš skrytý sen?

„Pracuji na tom, abych se někam dostal, ale ještě nevím kam. Rád bych dostal šanci trénovat nějaký evropský klub.“