Třicet šest týmů najednou, jako v dobách, kdy televize ještě nevnucovala rozkouskované vysílání. A hned zazní: „Promiň, Ciotti…“

No jasně, nasedněme na palubu této středy jako za starých časů, jako by to byl DeLorean doktora Browna, a dopřejme si dávku nostalgie. Cestujme v čase až do dávných nedělních odpolední, kdy všechny zápasy začínaly ve stejnou hodinu a televize ještě neměla tu moc vnucovat nám rozkouskované vysílání, které dávalo smysl jen u stolu. Kromě neděle, dne mše, se fotbal slavil jen ve středu, který byl svatyní toho nejposvátnějšího: Poháru mistrů. Posvátnost pramenila ze skutečnosti, že každá liga měla svého boha, a to pouze jednoho. Dnes může mít jedna země i pět údajných božstev. Liga mistrů je pohanský svátek, rave party. Jen ve středu a v neděli, protože týden byl jako bonboniéra: v neděli večer seriál; v pondělí americký trhák; ve čtvrtek Mikeovy kvízy; v sobotu estrádní pořad.

Pak se krabička převrhla, čokoládky se promíchaly a teď každý den vidíme všechno možné: fotbal, filmy, kvízy… Ale tato středa má v sobě něco starodávného, vintage kouzlo současnosti: 36 týmů, které hrají ve stejnou dobu, výsledky, které se překrývají, tabulka, která se mění, pocit, jako bychom měli v uších hlasy Ameriho („Promiň, Ciotti…“), Provenzaliho, Ferrettiho, Cucchiho… Žádný guláš, ale jedinečná hostina jako na štědrovečerní večeři, od všeho něco, chybí už jen úhoř: Inter, Juve, Neapol a Atalanta v boji o postup, Mou proti Realu, Tonali proti Kvarovi, Osimhen proti Haalandovi… Až se nakonec vrátíme do přítomnosti, přejme si, aby všechny italské týmy byly stále ve hře. Il Quartetto Cetra.