Bývalý brankář italské reprezentace: „Stále se probouzím s myšlenkou na ten pohár, který byl jen metr ode mě. Vialli byl opravdový vůdce, Boskov mi a Lannovi říkal: ‚Až do zápasu se chovejte profesionálně‘“

Kdyby Gianluca Pagliuca mohl nakreslit trojúhelník svého života, prvním z jeho tří vrcholů by byla Janov, kde vyhrál s Sampdorií a prosadil se jako brankář světové úrovně. „Bylo to sedm nádherných let. Vyhráli jsme historický titul a prohráli finále, které dodnes velmi bolí. Je to rána, která se nikdy nezahojí.“ Další dvě strany by se dotýkaly Milána — pět sezón v Interu s Ronaldem a Vierim — a Bologně, jeho domova. Odtud nám odpovídá. „Jsem hrdý na to, že jsem hrál za tým svých snů.“ Rozhovor pak přechází mezi vzpomínkami, vítězstvími a lítostí, především nad zápasem v Pasadeně, který jsme v roce 1994 prohráli na penalty s Brazílií.

Pagliuca, začněme u Sampdorie. Ta sezóna, kdy jsme získali titul, byla mimořádná.

„Mluví se jen o sezóně, kdy jsme vyhráli titul, a o finále Ligy mistrů, ale my jsme odehráli spoustu špičkových sezón. Byli jsme hvězdný tým.“

Na lavičce seděl Boskov. Říká se, že sestavu za něj sestavovali Mancini a Vialli…

„Přidejme k tomu ještě Vierchowoda: byli to jeho důvěryhodní poradci. Ale aby bylo jasno, oni to neřídili. Vyměňovali si názory, ale rozhodnutí vždycky dělal Boskov.“

Mluvili jsme o Viallim. Jakou vzpomínku vám zanechal Gianluca?

„Byl to neuvěřitelný člověk, který vám věci říkal na rovinu. I proto jsme se nikdy nepohádali. Poznal jsem opravdového člověka, který uměl být lídrem na hřišti i šéfem skupiny po zápase.“

V Janově se v těch letech říkalo, že i vy jste byl milovníkem nočních klubů…

„Je to pravda, nepopírám to. Vždycky jsem rád pařil. Měl jsem spoustu žen. Moc jsem nepil, ale uměl jsem se bavit…“.

Kdo byli vaši společníci v diskotékách?

„Bylo jich hodně, musím říct. V roce, kdy jsme se Sampdorií vyhráli ligový titul, jsme měli takový rituál: v pondělí jsem jel do Boloně, pařil jsem tam celou noc a v úterý už jsem byl v Bogliascu na tréninku. Ach, na hřišti jsme vyhrávali všechno. Vzpomínám si, jak jsem jednou v Bologni potkal Vialliho, udělal mi překvapení. ‚Musíš mě snášet i tady,‘ křičel na mě, zatímco mě objímal.“

Věděl o tom Boskov?

„V pátek nám s Marcem Lannou vždycky zdůrazňoval, abychom se chovali profesionálně až do dne zápasu. ‚Zavřete kohoutky,‘ říkal nám. A my jsme se rozesmáli.“

Byli jste velmi semknutá parta. Je pravda, že stále existuje aktivní skupina na WhatsAppu?

„Ano! Používáme ji často. Musím říct, že v té tragédii nás Gianlucova smrt ještě více sblížila. I on psal často, byl v té skupině velmi aktivní.“

Bylo by vítězství nad Barcelonou ve finále dokonalým uzavřením kruhu?

„To rozhodně. Zasloužili bychom si to. Zůstává to však rána, která se nikdy nezahojí.“

Když už mluvíme o prohraných finále, o dva roky později přišla porážka v Pasadeně. Mnozí z vašich spoluhráčů to označili za noční můru, která trvá už třicet let. Je to tak i pro vás?

„Stále kvůli tomu nemůžu spát. Stává se mi, že se v noci probudím a znovu si přehrávám videa z penalt. Probudím se a říkám si: ‚Skoč doprava!‘ Místo toho mě třikrát překvapili. Jednu jsem chytil, ale nestačilo to. Jednu scénu si nemůžu vymazat z hlavy: jak procházím metr od poháru. Mohla jsem se ho dotknout, byl tam…“.

To bylo mistrovství světa, na kterém Baggio řekl Sacchimu: „To je šílené.“ Byla jste to vy, kdo způsobil to střídání…

„Ano, dostala jsem červenou kartu a nastoupil Marchegiani. S Robim jsme se potkali v šatně a půl hodiny tam panovalo naprosté ticho. Stačil nám jediný pohled, abychom si rozuměli.“

To léto jste přestoupil do Interu pod vedením Morattiho. Za pět let jste vyhráli jen jeden pohár UEFA v Paříži. Zasloužili jste si víc?

„Ano, rozhodně. V roce 1998 jsme byli opakovaně okrádáni. Juve byla skvělý tým, ale my jsme byli silnější a zasloužili jsme si to. Faul Iuliana na Ronalda zůstává nesmazatelnou skvrnou. Okradli mě o titul. Byl to skandál… a pokaždé, když na to vzpomínám, naskočí mi vztek.“

Je pravda, že jste byl blízko přestupu do Manchesteru United?

„Ferguson mě chtěl, ale Inter právě získal Ronalda a já neměl vůbec v úmyslu odejít: hrál jsem v týmu s Fenomenem, nejlepším hráčem, jakého jsem za celou svou kariéru viděl. Navíc mě Moratti nechtěl pustit. Premier League měla tehdy menší přitažlivost než Serie A, dnes bych se pravděpodobně rozhodl jinak. Tehdy k nám přicházeli všichni ti nejlepší.“

Byla ještě nějaká další možnost?

„Když jsem byl v Sampdorii, zavolal mi Mazzone. Řím právě koupil Sensi a chtěli tým přestavět. Ale v Janově se mi dařilo dobře, tak jsem to odmítl.“

V době, kdy jste hrál za Sampdorii, jste se stal účastníkem autonehody. Vaše Porsche se rozbilo na kusy, vy jste se zachránil díky airbagům. Došlo k nějakému sporu s novináři kvůli nesprávnému šíření informací?

„K sporu ne, ale ve zprávách to trochu přehnali. Nejvíc jsem se bál o svou maminku: doslechla se, že jsem v kritickém stavu, a vyděsila se. Byla to vážná nehoda, ale vyvázl jsem jen s komplikovanou zlomeninou klíční kosti.“

Ještě před několika sezónami jste byl trenérem brankářů v mládežnickém týmu Bologny. Předtím, po dobu jednoho roku, vedl národní tým nejmladších hráčů „rossoblù“: jaký je Pagliuca jako trenér?

„Řekl bych, že přísný. V šatně jsem klukům vyčetl náušnice a číra: ‚Vždyť netrénuju indiány,‘ říkal jsem jim. Rád je učím, aby se nevzdávali a dívali se za překážku. Tak se člověk dostane nahoru.“