Útočník se vrátil ke střílení gólů za Ravenu v sérii C 962 dní po svém posledním gólu: „Fotbal je můj život, chtěl jsem svým rodičům zajistit lepší budoucnost. Dvakrát jsem měl podepsat smlouvu s Milánem, pak…“

Stefano Okaka se po 962 dnech od svého posledního gólu opět radoval ze skórování. Hlavičkou v 97. minutě, v samém závěru nastavení, zajistil vítězství své Ravenně v utkání na hřišti Pianese: „Skórovat takhle je ještě krásnější. Objal jsem své spoluhráče a oslavovali jsme pod sektorem hostů. Zatímco jsem běžel, vzpomněl jsem si na ty dva roky bez fotbalu, na lásku mé rodiny. Je to díky nim, že jsem se vrátil k hraní.“ Bývalý útočník Říma se rozhodl začít znovu v Serii C a vrátil se do hry tím, že přijal výzvu klubu z Romagny, který se právě vrátil mezi profesionály: „ Basaksehir jsem opustil v létě 2023. Během tohoto dlouhého období mimo hřiště mě nikdy nenapadlo skončit. Teď je mi 36 let, moje kariéra začala velmi brzy: v 16 letech jsem už hrál v Serii A. Cítil jsem potřebu dohnat ztracený čas s rodiči, bratrem Carlem a sestrou Stefanií. Fotbal je ale jako láska, vždy si najde cestu, jak se vrátit.“

Od Serie A po Premier League, přes Ligu mistrů a Evropskou ligu. Hrál všude, ale v Serii C je to pro něj poprvé.

„V létě jsem byl v zahraničí a dál jsem trénoval. Zavolal mi bratr Carlo a povídal mi o projektu Ravenna. Setkal jsem se s prezidentem Ciprianim a sportovním ředitelem Davidem Mandorlinim a společně jsme se rozhodli zahájit přípravu, abychom zkusili návrat. Řekl bych, že to dopadlo dobře. Nyní, jako nováčci, jsme třetí ve skupině B, jeden bod za vedoucím Arezzo.“

Chyběl vám fotbal?

„Je to můj život od narození. V posledních dvou letech jsem se udržoval v kondici a sledoval zápasy v televizi. Užívání si společných chvil s lidmi, které miluji, mi pomohlo načerpat energii, abych se mohl vrátit k práci s nadšením a vytrvalostí.“

Poslední gól padl v březnu 2023. O dva a půl roku později se mu podařilo prolomit střeleckou smůlu. Máte pro tento gól nějaké speciální věnování?

„Mému synovci Thiagovi a zbytku rodiny. Jsou pro mě vším.“

Maminka Doris a tatínek Austin mu vždy stáli po boku, už od dob v Římě.

„Snil jsem o tom, že se stanu fotbalistou, ale mým cílem bylo zajistit rodičům lepší budoucnost. Měli tři zaměstnání, aby nás děti uživili. Do Říma jsem přišel ve 14 letech, byl jsem ještě velmi mladý. Musím poděkovat prezidentovi Francu Sensiovi, který mě v Trigorii přivítal a dal mi možnost žít ve sportovním areálu společně s nimi.“

Jeho kariéra však mohla začít v Miláně.

„Právě jsem podepisoval smlouvu s Rossoneri, ale pak nás Bruno Conti vzal s otcem do Trigorie. Sportovní areál na mě udělal velký dojem, a tak jsem si vybral Giallorossi.“

Prvním, kdo mu dal důvěru, byl Luciano Spalletti.

„Je jako můj druhý otec. V 16 letech, v roce 2005, mě povolal do prvního týmu a já jsem hned skóroval v Coppa Italia proti Neapoli. Odtud se všechno začalo.“

Vyprávěla o tom, jak ji trenér pokáral za to, že se ve svých pouhých 18 letech objevila s velmi drahým autem. To asi nebyla jediná výtka…

„V roce 2007 jsem moc nehrál, Spalletti mě poslal na hřiště v posledních minutách proti Atalantě. Na hřiště jsem nastoupil všechno jiné než inspirovaný. Jakmile se podíval na lavičku, řekl mi: ‚Uvidíme se později.‘ Všiml si toho. Po skončení zápasu jsem utíkal do šaten, on mě pronásledoval. Zachránila mě antidopingová kontrola: zůstal jsem zavřený v té místnosti přes tři hodiny, aby mě nechytili. Jak to dopadlo? Druhý den jsem dostal pokutu. Lepší to než další výtka od trenéra.“

Dostal se do skupiny šampionů: od Tottiho po De Rossiho, přes Panucciho, Perrottu, Chivu a mnoho dalších.

„Měl jsem rád Francesca a Danieleho. V Trigorii jsem vyrostl, Roma pro mě vždy byla rodina. Zkušenost v dresu Giallorossi zůstane zásadní součástí mého života. Často se s nimi stýkáme, náš vztah přesahuje hranice přátelství. Je to téměř bratrská láska.“

Dalším bývalým spoluhráčem, s nímž si udržuje velmi blízký vztah, je Antonio Cassano.

„Hned po gólu mi napsal, aby mi pogratuloval. Stál při mně v komplikovaném období mé kariéry, když jsem se v Parmě pohádal s klubem, protože mě chtěli prodat. Díky Antoniovi jsem se vrátil k tréninkům s týmem a začal dávat ze sebe 100 %.“

Góly v mládí, sláva, očekávání fanoušků. Jak jste prožíval ta léta?

„Nebylo snadné zvládnout ten tlak. Musíte vždy dokazovat, že jste zralejší, než kolik vám je let, i když jste teprve plnoletí. Byl jsem talentovaný kluk, který bydlel v Trigorii s rodiči, všichni o mně mluvili. I dnes, v dresu Giallorossi, má mnoho zkušenějších hráčů potíže se okamžitě zapojit.“

Po hostováních v Brescii a Modeně v roce 2009 zamířil do Premier League do Fulhamu.

„I tam jsem dal dva góly, ale ublížit anglickým týmům je složité. Kompany je bezpochyby nejlepší obránce, proti kterému jsem kdy nastoupil. Fantastický hráč.“

Sampdoria a Udinese jsou dalšími dvěma zásadními zastávkami v jeho kariéře.

„V dresu Sampdorie jsem zanechal své srdce. V Udinese jsme společně s prezidentem Pozzem a technickým ředitelem Marinem vrátili fanouškům nadšení. Když jsem byl v Sampdorii, přišla i pozvánka do národního týmu.“

Byl to Conte, kdo vás chtěl do italské reprezentace.

„Absolutní hvězda našeho fotbalu, je to skvělý trenér. Práce s ním mi velmi pomohla. Hrát za Itálii bylo dalším splněným snem. Škoda, že jsem nebyl nominován na Euro 2016.“

Věřil jste tomu?

„Ano, mrzelo mě to. Myslel jsem, že budu na seznamu, bohužel tomu tak nebylo. Trenér se rozhodl jinak.“

Ve stejném období vám (opět) málem vyšel přestup do Milána a do Interu.

„V roce 2015 jsem už měl s Rossoneri domluvu, pak se do jednání vložil Manciniho Inter. Prezident Ferrero tu dohodu zablokoval a zabránil mi přestoupit k Nerazzurri. Byla to promarněná příležitost.“

V zahraničí jsem znovu našel pravidelnou herní praxi v Anderlechtu, Watfordu a Basaksehiru.

„Zkušenosti mimo Itálii mě formovaly a udělaly ze mě hráče, kterým dnes jsem. Když se teď ohlížím zpět, uvědomuji si, že jsem oblékl mnoho významných dresů, a jsem na to hrdý.“

Jste atypický fotbalista: nepoužíváte sociální sítě.

„Nikdy jsem to nepotřeboval. Nekritizuji ty, kdo je používají, ale bez nich se cítím dobře.“

Co vás za těch dvacet let ve fotbale těší nejvíc?

„To, že jsem neopustil svou rodinu. Z prvních výplat jsem koupil rodičům dům. Já, můj bratr a moje sestra nezapomínáme na to, co pro nás udělali.“

Okako, jaký je teď váš cíl?

„Dál si užívat hru na hřišti a dávat góly. Ani vítězství s Ravenou by mi nevadilo.“