Bývalý záložník Juventusu a Milána: „Moje matka schovala klíče, abych ve 13 letech neodešel do Turína. V roce 2007, když jsem v Juventusu viděl Nedvěda a Buffona, pomyslel jsem si: ‚Tady budu nanejvýš nosit láhve s vodou. ..‘

„Byla to ruka otce Pia.“ Název filmu o kariéře Antonia Nocerina, ofenzivního záložníka, který běhal za útočníky a tvůrci hry po celé Itálii, připomíná název filmu Paola Sorrentina. „V sedmi letech se obvykle píše dopis Ježíškovi, já jsem ale napsal otci Piovi.“

Proč?

„Matka mě často brávala do Lurd. Jednoho dne jsem se jí zeptal, jestli mi Otec Pio pomůže stát se fotbalistou, a ona mi odpověděla, ať to napíšu na papír. ‚Modli se a vytrvej.‘ Zbytek je historie.“

Víra tě nikdy neopustila?

„Nikdy. Můj syn se jmenuje Francesco na počest Francesca Forgioneho, otce Pia. Do Pietrelciny, jeho rodného města, jsem jel desítkykrát. Během kariéry jsem často nosil číslo 23, den, kdy zemřel. A když mě Juve povolala do Serie A, byl jsem v San Giovanni Rotondo, u svatyně. Bylo to v létě 2007. Můj sportovní život je sledem náhod.“

Když pomyslíte na fotbal, co vám přijde na mysl?

„Nekonečné zápasy na ulici. Vyrostl jsem v Neapoli, ve čtvrti Pallonetto di Santa Lucia, na místě, kde se rychle naučíte přežít. Byl jsem živé a bystré dítě. Máma byla v domácnosti, táta železničář. Doma jsme nejedli moc často. Občas jsem pomáhal dědovi rozvážet kuřata od dveří ke dveřím, měl drůbežárnu. Naučili mě, jak si vystačit s málem.“

Jak si vás Juventus všiml?

„Náhodou. Bylo mi 13 let, trénoval mě táta. Jeden skaut byl v Agnanu, aby si prohlédl jiného kluka, a objevil mě. Byl jsem baculatý, říkali mi ‚panzerotto‘, ale hned se zeptal, kdo jsem. Nejlepší na tom je, že před posledním zkouškovým zápasem mě bolela záda a málem jsem nehrál. Táta mě přesvědčil, abych do toho šel: za půl hodiny jsem dal dva góly.“

„Den před odjezdem do Turína máma zamkla dveře a schovala klíče. Žertem jsem jí řekl, že slezu z balkonu. Každý večer jsem plakal, byla mlha a s námi z jihu se zacházelo špatně, ale ani o centimetr jsem neustoupil. V Juventusu jsem se naučil disciplíně a serióznosti.“

A pomohly vám tyto hodnoty?

„Vychovaly mě. V 18 letech mi zavolal Avellino ze Serie B. Zeman si mě všiml v zápase, ve kterém jsem ani neměl hrát. Byl to rok maturity, požádal jsem, abych mohl vynechat turnaj, abych se mohl učit, ale trenér mě přesto povolal. Na tribuně seděl Boemo. ‚Budeš náš záložník,‘ řekl. ‚Ti jsou blázni,‘ pomyslel jsem si. Nakonec ze mě udělal fotbalistu, ale na tréninku nás pořádně drtil: dělali jsme schody… s spoluhráči na zádech“.

Na začátku kariéry měl řadu učitelů.

„Gasperiniho jsem měl v Crotone, s Venturou jsem dal svůj první gól v Serii A v zápase, který jsme pak prohráli kontumačně. Ale ten, kdo mi změnil život, byl Iachini v Piacenze, který mě přesunul na pozici středního záložníka. Naučil mě všechny pohyby.“

Jak se vrátil do Juventusu?

„Vlastně jsem tam ani nemusel jít, chtěli mě v Neapoli, Udinese a Fiorentině, ale Ranieri mi řekl, ať to zkusím. Uviděl jsem Buffona, Nedvěda, Del Piera a pomyslel jsem si: ‚Co já tady vlastně dělám? Nosím láhve s vodou…‘. Cítil jsem se tam jako páté kolo u vozu.“

Nakonec odehrál 36 zápasů, z toho 26 v základní sestavě.

„Vždycky jsem běhal za hvězdami, ale mou silnou stránkou bylo rozpoznat své vlastní kvality. Nebyl jsem Pirlo, ale Nocerino: musel jsem dělat dobře to, co mi šlo.“

Po Juventusu přišlo Palermo.

„Místo, kde jsem si to užil nejvíc: zůstal bych tam navždy. Tři božské roky plné grilování, večeří, vtípků a hvězd: Miccoli, Pastore, Cavani, Ilicic. O peníze mi nešlo. V roce 2010 Zamparini všechno přebudoval a já odešel do Milána za 500 tisíc eur. Když na to vzpomínám, musím se smát.“

Jaký byl první dojem?

„Viděl jsem Gattusa, Ambrosiniho, Van Bommela a ostatní a říkal jsem si: ‚Tak jo, strčí mě do kouta.‘ A místo toho… bum: 11 gólů v lize a pohárech.“

S kolika asistencemi od Ibra?

„Tři nebo čtyři. Ten úvod byl drtivý: v tréninkovém zápase mi dal pod nohu a já vyletěl. Ale góly jsem si šel hledat sám. Zlatana bránili dva hráči, za ním byla propast. Tam jsem se vklínil.“

Nejkrásnější okamžik v dresu Rossoneri?

„Gól proti Barceloně na Camp Nou, když můj otec seděl na tribuně. Vystihuje to, odkud jsem vyšel a kam jsem došel, utrpení i těžkosti. To jídlo na stole, které občas chybělo. Od Piazza del Plebiscito až k tomu stadionu…“.

A ten nejhorší?

„Gól, který byl Muntarimu odebrán. To se nedalo přehlédnout. Zase bychom vyhráli scudetto.“

Jedno slovo pro Berlusconiho?

„Aura. Znal jména mých dětí a dokonce i to, kam chodily do školy…“

A pro Allegriho?

„Odvaha. Ke mně ji měl.“

V roce 2016 opustil Itálii a přestoupil do klubu Orlando, kde hrál Kaká, který ho přesvědčil k odchodu. Proč?

„Cítil jsem se neadekvátní, už jsem se nepoznával v tom, co jsem viděl: selfie, sociální sítě, no… Navíc jsme s manželkou během jednoho měsíce přišli o oba rodiče. Hrál jsem za West Ham, tak jsem si řekl: ‚Proč to nezkusit ještě jednou?‘ Od roku 2020 žijeme na Floridě.“

Jak moc ho teď baví být trenérem?

„Víš, trénování mě baví víc než hraní. Vedl jsem kluky z Orlanda, pak mládežnický tým Potenza a Miami. Las Vegas ve druhé lize nebylo tím projektem, v jaký jsem věřil, a tak jsem odešel. Teď mám pauzu, ale sleduju všechny zápasy a pořád se učím. Sen o návratu do Itálie tu je, ale tady se mi daří dobře. Stejně jako mé rodině. Bydlíme kousek od zámku v Disneylandu.“

Má nějaké výčitky?

„Ano, tři: že jsem na Euro 2012 strávil hodně času na lavičce, že jsem nehrál za Neapol a že jsem v roce 2010 prohrál finále Coppa Italia s Palermem. Vítězství tam má jinou chuť. Vlastně, víte co vám řeknu? Jakmile budete mít možnost, nasedněte do letadla a jeďte na Sicílii. Změní vám to život.“