Tatanka vypráví o svém životě mezi lavičkami, vnoučaty a nostalgií. Od debutu na San Siru proti Interu až po lítost nad reprezentací: „Když vidím, kdo tam dnes hraje, zasloužil jsem si alespoň jeden přátelský zápas“

Dario Hübnerovi stačily ke štěstí jen dvě věci: rodina a fotbalový míč. „Někdy bych se měl chovat jako Dario Hübner,“ zpívá Calcutta v písni, kterou mu věnoval, protože „Tatanka“, nebo „Bizon“, jak mu všichni říkali, v roce 2001 dokonce odmítl Premier League a milionovou smlouvu, jen aby mohl zůstat nablízku své ženě a dětem. „Změnilo by mi to život, ale v Romagně se mi dařilo dobře a nechtěl jsem rozvrátit svou rodinu,“ vypráví. Tak si vybral Piacenzu, tým nejblíže jeho domovu v Crema. Právě tam se ve svých 35 letech stal spolu s Davidem Trezeguetem nejlepším střelcem Serie A v sezóně 2001–02 a dosáhl tak rekordu, který dodnes sdílí pouze s Igorem Prottim: byl nejlepším střelcem ve všech italských profesionálních soutěžích. Dnes žije stejně jako tehdy: s vnoučaty, v lesích při hledání hub a na lavičce týmu Zeta Milano.

Jak se vám daří jako trenérovi?

„Baví mě to. Hrajeme ve druhé kategorii a s kluky, které mám, se příliš nenamáhám. Ani nevím, jestli bych byl schopen trénovat tým z nejvyšší ligy. Spíš se vidím jako asistent.“

U koho byste ho rád dělal?

„Líbí se mi Inter pod Chivem, ale myslím, že by byla skvělá zkušenost i s Gasperinim nebo Allegrim, který má svůj vlastní styl trénování. V italském fotbale jsou dobří trenéři, proto ho hodně sleduji. Sleduji i Serii B a Serii C… někdy jsou méně nudné než Serie A.“

Letos padl negativní rekord v počtu vstřelených gólů v jednom kole…

„Týmy pochopily, že body se počítají hned od začátku. Kdysi to v prvních kolech končilo 3:1, 4:2, a pak se za ty body ztracené v říjnu platilo v květnu. Teď se klade větší důraz na obranu a týmy hrají opatrně: když nevyhraješ, alespoň neprohraješ. Problém je spíš ve hře… někdy vidím příliš mnoho přihrávek: 15 přihrávek na překonání poloviny hřiště, pak v posledních třech minutách, když prohráváš o jeden gól, dlouhé odkopy, jako by zápas neměl nikdy skončit. To se mi nelíbí.“

Nemyslíte si, že chybí právě střelci?

„Měli bychom se vrátit na úroveň 90. let: v A-lize byli fenoméni, ale i v B-lize byli velmi silní útočníci: Paci v Lucchese, Cobra Tovalieri, Marulla v Cosenze… Kamkoli jste šli, našli jste útočníka, který mohl hrát v Serii A, ale tam byli ti fenoméni a místo jste nenašli. Dnes čistokrevný střední útočník, ten, co prostě dá gól za každou cenu, pomalu mizí.“

Jednoho jsme měli, a ten odešel do Arábie.

„Retegui se rozhodl pro určitý životní styl, pro který bych se já nikdy nerozhodl. Lepší je 4 miliony na deset let v Itálii než 20 na dva roky v Arábii, zvlášť ve 26 letech.“

Modrić naopak přišel do naší ligy ve 40 letech…

„Luka je úžasný. Ukazuje nám, že ne vždy musí být všechno závislé na fyzické kondici a běhu. Neuběhne 100 metrů za 10 sekund, ale hlavou uvažuje stokrát lépe než kdokoli jiný, protože už předem ví, co má dělat, když k němu dorazí míč. Já jsem hrál s Pirlem: nebyl to žádný blesk, ale mentálně byl o vteřinu napřed před ostatními.“

Kde by dnes hrál Dario Hübner?

„Jako fanoušek říkám Inter, tam bych se viděl dobře. V určité fázi mé kariéry jsem k tomu měl dokonce blízko: bylo to v létě roku ’95, v roce, kdy přišel Moratti. Hrál jsem v Ceseně a chtěli mě jako třetího útočníka. Plán byl, že Marco Delvecchio přestoupí z Benátek do Ceseny, zatímco já bych šel do Milána. Do jednání se ale vložila Řím a Delvecchio si vybral Giallorossi. Tak jsem zůstal v Ceseně, on odešel do Říma a Inter nakonec získal Brancu. Dnes stejně jako tehdy bych měl potíže prosadit se: v hierarchii bych byl za Pio Espositem (usmívá se, pozn. red.)“.

Právě proti Interu přišel můj debut v Serii A.

„V noci před zápasem (31. srpna 1997) o půlnoci jsem si v pokoji zapnul televizi: nehoda princezny Diany. Zůstal jsem přilepený k televizi až do tří do rána. Druhý den jsem byl v klidu, skoro mi to nedocházelo: ve dvaceti letech jsem hrál v Prima Categoria, v pětatřiceti jsem byl v Serii A. Tvrdě jsem makal, bez žádných výhod a bez agentů, kteří by mi pomohli přeskočit pět soutěží. Na San Siro jsem nastoupil v půl druhé, před 85 tisíci lidmi, a dal jsem gól na 1:0. Na hřišti mi to nedošlo; po sprše, než jsem nastoupil do autobusu, jsem si zapálil cigaretu a řekl si: ‚Bravo, Dario, po 15 letech jsi skóroval v A.‘ Ve skutečnosti mi ten večer trochu zkazil Recobův dvojgól. Kvůli němu jsme prohráli 2:1. Pokaždé, když ho vidím, mu pro srandu říkám: ‚Za deset let v Interu jsi odehrál tři zápasy, z toho jeden proti mně. Nemohl jsi zůstat na lavičce?‘“

Ten samý zápas, ve kterém debutoval Ronaldo „Fenomén“…

„Poznal jsem spoustu skvělých hráčů, řekl bych, že ty nejlepší všech dob, ale jen jediného fenoména: Ronalda. Za celých 90 minut jsem se ho pokusil napadnout jen jednou: viděl jsem, že si míč dobře nezpracoval, a šel jsem mu ho sebrat. Sotva jsem pohnul nohou, už byl o metr a půl přede mnou. Nedokážu vysvětlit, jak byl silný, ale i jako člověk byl neuvěřitelný. Po zápase mi dal dres a já ho poprosil o fotku. Mimochodem… Můžu vyprávět jednu anekdotu?“

Ronaldo – fenomén. Jednou jsem se ho pokusil napadnout: míč si nezpracoval dobře, sotva jsem pohnul nohou, abych mu ho sebral, už byl o metr a půl napřed

Dario Hubner

Prosím.

„Brescia – Milán: v podchodu se objevil Paolo Maldini. ‚Dario, dal bys mi prosím svůj dres?‘ Myslel jsem, že si dělá legraci. Na konci prvního poločasu tam na mě čekal. Možná ji daroval nějakému kamarádovi (smích, pozn. red.), ale když tě Maldini požádá o dres, má to stejnou hodnotu jako hattrick v Serii A. Musím přiznat, že předtím, než jsem poznal velké hráče, poznal jsem velké muže: Ferrara, Montero, Zidane, Maldini, Costacurta, Baggio… skromní lidé, ‚s nohama na zemi‘. Tehdy toho, kdo se choval špatně, hned usadili velcí hráči v šatně. Nikdo si netroufl na něco takového.“

Už jste někdy někoho usadil?

„Ambrosiniho, v době, kdy jsem hrál za Cesenu. Pořád jsem ho ‚napomínal‘. Bylo mi 25, jemu 19, přišel z Bolchi do prvního týmu. Hlavičkami byl fenomén, ale když kopal… to byla katastrofa (směje se, pozn. red.). V tréninkovém zápase mě porážel, tak jsem mu dal pár ‚pupků‘.“

Kdo naopak „napomněl“ vás?

„Neřekl bych, že to byla výtka, ale takticky jsme s Baggiem prostě neseděli. Bylo to štěstí i smůla, že jsme spolu hráli: on chtěl útočníka, který by hrál na odraz, já jsem miloval pronikání do hloubky. Tak přišel místo mě Luca Toni. Kromě toho je ale Roberto úžasný a skromný člověk. My jsme byli to „dělnické“ Brescia, a když přišel on – někdo, koho jsi ještě den předtím vídal jen v televizi – bylo to ohromující. Měl neobyčejnou skromnost a zapadl do kolektivu, jako by tam byl už deset let. Být v jeho blízkosti bylo jako trénovat po boku svého idolu: budil v tobě úctu, bál ses něco pokazit, ale učil tě, aniž by promluvil.“

To Brescia bylo Brescií Carla Mazzoneho…

„Carletto byl jedinečný. Dával ti všechno, co jsi potřeboval, ale na oplátku vždy vyžadoval jednu věc: maximum na hřišti. Jednou jsme měli jet hrát do Perugie a klub chtěl vyrazit v pátek autobusem, přespat v Ceseně a pak pokračovat dál. Já, Calori, Baggio a Bisoli jsme se zeptali: ‚ Nemůžeme v sobotu ráno letět letadlem?“. Carlo šel za Corionim a navrhl mu to. Po tréninku vešel do šatny a řekl nám: ‚Kluci, už žádný autobus, v sobotu letíme. Ale pamatujte si: dám vám tuhle výhodu, ale v neděli chci na hřišti vidět jedenáct lvů.‘ Skončilo to remízou 2:2, ale naštěstí jsem dal dva góly.“

Je národní tým pro tebe důvodem k lítosti?

„Zpočátku bych odpověděl, že ne, protože přede mnou byli hráči jako Baggio, Inzaghi, Vieri, Totti. Vezmu si jako příklad Montellu: hráč, který každý rok dával v Serii A 15–20 gólů, a přesto v národním týmu hrál jen velmi málo. Dnes ale říkám: mohli mi přece alespoň jeden přátelský zápas dopřát… Doufal jsem, že mi Trapattoni zavolá, když se Vieri zranil, ale nic. Je mi to líto, protože za posledních 10 let jsem viděl hráče s 5–6 starty a někoho dokonce povolali ještě před debutem v Serii A, jako třeba Zaniola. V 90. letech, pokud jsi neměl 200 startů v Serii A, do reprezentace ses ani nedostal. A tehdy byl problém vybrat, jestli nastoupí Totti nebo Del Piero… Dnes musíme naturalizovat útočníky, protože už žádné nemáme.“

Je to vina mládežnických akademií?

„Ano. Vzpomínám si na Cesenu: v kádru bylo 25 hráčů z Romagny a z Marche. V Brescii byli hráči z Brescie, z Lombardie, z Milána. Měli jsme spoustu silných Italů. Každý rok z Primavery vycházelo 5–6 připravených kluků: brankáři, obránci, záložníci, útočníci. Dnes je v Primavere Serie A příliš mnoho cizinců. A pak se divíme, proč nevyhráváme mistrovství Evropy nebo světa: je to paradox. Itálie přichází i o brankáře: máme Donnarummu a co dál? Kdysi tu byli Peruzzi, Buffon, Toldo… měli jsme ty nejlepší na světě.“

Z útoku přichází řada radostí a nadějí pro budoucnost italské reprezentace.

„Pio Esposito je velmi silný, ale mladý. Útočníka lze skutečně posoudit až ve 25 letech. Musí ještě vyrůst a zlepšit se během těchto pěti let. Dokonale si pamatuji Cutroneho: v září měl být středním útočníkem italské reprezentace, v lednu už o něm nebyla ani řeč. Za mých časů měl Paolo Maldini v 18 letech za sebou už dvě sezóny v základní sestavě a říkalo se: ‚Je to dobrý hráč.‘ Mladík musí hrát a dělat chyby. Camarda? Doufám, že v Lecce bude hrát hodně, protože jinak to nemá smysl. V tom věku si musíš vybudovat zkušenosti. Já bych šel do Serie B: 38 zápasů proti obráncům, kteří do tebe jdou tvrdě, vybuduješ si fyzickou kondici a dáš góly, pak postoupíš. V Serii A s 20 minutami nic neprokážeš. Musí se inspirovat Pioovou cestou: nejdřív si to odpracovat, pak ten skok.“

V této chvíli je nemožné se ho nezeptat na mistrovství světa…

„Jsem optimista, protože Gattuso má zvláštní dar vzbudit lásku k dresu, což je to, co dosud nejvíce chybělo. V posledních letech jsem viděl příliš mnoho hráčů, kteří se vraceli domů kvůli ‚drobným problémům‘. Kdyby mi Trapattoni zavolal, že jsem si natáhl sval, hrál bych stejně a pak bych byl měsíc mimo hru. Reprezentace je reprezentace.“