Celý život v Římě, jeden titul v Miláně. Alessandro vypráví: „Začal jsem tím, že jsem kopíroval Pizarrovo hraní, v Barçe gól, který má cenu dvou. A když musím do boje, beru s sebou Nainggolana“

Pokud je pravda, že život je cesta, vždy existují místa, kam se rád vracíš. Ta Alessandra Florenziho mají více hlíny než trávníku, kde by se dalo kopat s míčem, křik dětí a paneláky všude kolem. Tam se před pár měsíci rozloučil s fotbalem prostřednictvím videa natočeného od srdce, tam začalo jeho dobrodružství. „Moji rodiče provozovali sportovní hřiště v Acilii, nedaleko Říma. Když jsem vyšel ze školy, šel jsem za kontejnery, které sloužily jako šatny. Bylo tam malé nezpevněné hřiště, kde jsem trávil dny s míčem. Trojité písknutí mi dávala máma, když křičela, že zavíráme a musíme jít domů. Byl jsem šťastné dítě, byl jsem malý a všichni mi říkali Sandrino.“

Šťastné a talentované dítě. Chtěly ho jak Lazio, tak Roma.

„Rodiče mi řekli: vyber si sám, kde se cítíš nejlépe. A jakmile jsem vyšel z Trigorie, hned jsem řekl: ‚Chci hrát tady.‘ Netušil jsem, že tu strávím téměř celou svou kariéru…“.

Jeho jméno se objevuje v 1039 článcích Sports Prediction, první z nich: „Florenzi, Roma má nového Pizarra“.

„Hrál jsem na pozici spodního vrcholu tříčlenného záložního trojúhelníku a v té době vládl ‚Pek‘, okopíroval jsem od něj pohyby a herní akce. Dalším, koho jsem zbožňoval, byl Fabregas. Pak jsem hrál na spoustě pozic, byl jsem radostí pro hráče fantasy fotbalu, kupovali si mě a vyhrávali.“

V profesionálním fotbale prošel dvěma křty.

„Debut v Serii A místo Tottiho, nezapomenutelný. A hostování v Crotone, které mi změnilo život. Poprvé jsem žil sám a navíc v novém městě, musel jsem nakupovat, vařit… věci, které z tebe udělají muže.“

Florenzi, fotbal a videohry. Tenkrát ve Švédsku s reprezentací do 21 let…

„Kalmar, rok 2013, baráž o postup na mistrovství Evropy. Byli jsme pověrčivá parta, při každém výjezdu nesměla chybět partie na PlayStaci. V hotelu jsme se po výstupu z pokojů podívali jeden druhému do očí, byl tu problém: televize byly staré, neměly konektory na kabely. Ale toho rituálu jsme se nemohli vzdát, dali jsme dohromady peníze, poslali tiskového mluvčího koupit televizi a on se vrátil s obrovským krámem. Pověrčivost zabrala, druhý den jsme vyhráli, skórovali jsme já, Insigne a Immobile. Ať už to bylo jakkoli, tu obří televizi jsme si vzali s sebou, a jakmile jsme dorazili na letiště, řekli nám, že kvůli bouřce odletíme se zpožděním. Připevnili jsme ji tam, mezi sedadla v čekárně, vytáhli jsme konzoli a začali hrát. Videohry nám přišly vhod.„

Na co?

“Byl to skvělý způsob, jak být spolu. V jedné místnosti se nás sešlo i 12–13, vtipkovali jsme, vyprávěli si, stali se z nás přátelé. Jestli jsem se v kariéře něco naučil, tak to, že to je tajemství vítězství. Jedinec ti může zajistit tříbodový zápas, ale šampionát ti vyhraje tým.“

Florenzi, muž krásných gólů. Proti Janovu skóroval nožničkami, Totti řekl: „Kdybych dal takový gól, skončil bych.“

„Francesco si může říkat, co chce, dal nezapomenutelné góly, z tohoto hlediska se s ním ani nemohu srovnávat.“

V roce 2015 dal lobem ze středu hřiště gól Barceloně a pak Puskasovu cenu dostal neznámý Wendell Lira…

„Byl jsem z toho zklamaný, podle mě jsou pravidla špatná. Mluví se o objektivnosti vzhledem k soutěži, ale já jsem skóroval v Lize mistrů a on v Brazílii v lize Goiano… Zůstává mi radost z toho, že jsem

dal gól, který má hodnotu alespoň dvou.“

Florenzi, srdce babičky.

„Babička Aurora nikdy nebyla na stadionu, den před zápasem s Cagliari (21. září 2014, pozn. red.) jsem jí řekl: ‚Jestli dám gól, přijdu tě obejmout, je mi to úplně jedno.‘ Co mi dodnes utkvělo v paměti, je pohled De Rossiho, když jsem se vrátil na hřiště a rozhodčí mi dával žlutou kartu. Přišel ke mně a řekl: ‚Udělal jsi něco opravdu neuvěřitelného. Ale jestli teď uděláš nějakou pitomost a dostaneš další žlutou, zabiju tě před všemi.‘ Ztuhla mi krev v žilách, když mluvil Daniele, mluvil šerif… Po zápase jsme se rozesmáli.“

Ve svých letech se Řím vždycky dotkl vítězství, aniž by ho kdy dosáhl. Proč? 

„Nepovažuji to za naši chybu, s Garciou a Spallettim jsme byli jen krůček od toho, byli jsme skvěle připraveni. Ale hráli jsme proti Juventusu, který v lize nasbíral 100 bodů…“

S římským prostředím jste se nerozešel zrovna v nejlepším.

„Došlo k mnoha nedorozuměním, ale nikdy jsem nereagoval na všechno, co se o mně říkalo. Vždy jsem chtěl, aby za mě mluvil trávník, a choval jsem se s respektem k dresu: vydřel jsem se v něm do poslední kapky potu a k tomu mi nikdo nic nemůže vytknout. Chci zdůraznit, že jsem se s nikým nehádal a když potkám fanoušky, vzpomínají na mě s láskou.“

Pět nejlepších hráčů, se kterými hrál?

„Totti, Ibrahimovic, Neymar, Mbappé a Di Maria. Já sedím na lavičce a tleskám.“

Nejbláznivější?

„V dobrém smyslu Nainggolan, ten má cenu za pět. Žije neuvěřitelně, vždy na maximum. Mimo hřiště si může dělat, co chce, důležité je to, co dělá na hřišti. A u něj jste viděli tu dravost, tu divokost, tu touhu pomáhat spoluhráčům… No, kdybych měl jít do boje, vzal bych si s sebou Radju.“

Kdo se oblékal nejhůře?

„Já, ale pak jsem se zlepšil. Vlastně horší než já byl Manolas: pamatuju si ho s černou taškou přes rameno…“

Florenzi numerolog: jak jste k této vášni přišel?

„Posloucháním podcastu a čtením několika knih. Když člověk sečte čísla svého data narození, vyjde mu číslo od 1 do 9: mně vyšlo 7, a v jediném roce, kdy jsem vyhrál scudetto, v Miláně, jsem měl číslo 25, 2+5 je 7. Vidíte? Spojuje to spoustu věcí…“.