Bývalý obránce AS Řím vypráví: „Vidím v sobě podobnost s Mancinim, je tvrdý a umí rozehrávat. Že bych byl rasista? Kdo mě zná, ví, že to není pravda. Capello byl drsňák, Zeman měl širší pohled, Lucescu byl mistrem života.“
V Římě mu říkali Terminátor, protože na hřišti se soubojům nevyhýbal, právě naopak. Antonio Carlos Zago však byl mnohem víc než jen „tvrdý“ obránce. V hlavním městě hrál pět sezón a jako klíčový hráč vyhrál mistrovský titul v roce 2001; na kontě má také 37 startů za brazilskou reprezentaci. Poté následovala kariéra po celém světě – v Turecku, Japonsku, Španělsku a Brazílii –, než se stal trenérem. V těchto dnech se Zago vrátil do Říma, než se vydá zpět do São Paula. Ale s jedním slibem: „Do Itálie se vrátím, jakmile to půjde, je to můj druhý domov.“
Od posledního titulu uplynulo 25 let. Může to být ten správný rok pro čtvrtý titul?
„Každý rok si přeju, aby to byla ta správná příležitost, už uplynulo příliš mnoho času. Ale myslím, že letos je správné snít. Nyní musí Gasperini zůstat na špici až do prosince, pak s 2–3 posilami je tento cíl na dosah, také proto, že nevidím žádného jasného favorita ligy. Vše je velmi vyrovnané.“

A kdy si naopak vaše Řím uvědomil, že nastal ten správný okamžik k vítězství?
„Když přišel Batistuta, bylo jasné, že se něco mění. Možná byl zlomem zápas Parma–Řím v první polovině sezóny, který jsme otočili a vyhráli, ale ve skutečnosti už před začátkem ligy jsme cítili, že můžeme dokázat něco velkého. Přicházeli také Samuel a Emerson, Totti se neustále zlepšoval, byli tam šampioni jako Aldair, Cafu, Candela nebo Montella. A pak se stala ta ošklivá událost…“
Jaká?
„No, titul Lazia z předchozího roku. Nechtěli jsme to přijmout, chtěli jsme našim fanouškům okamžitě vrátit úsměv. To nám dalo ještě větší motivaci.“

Může nám po 26 letech dobře popsat, co se stalo se Simeonem v derby?
„On provokoval a vyřádil se na Marcosovi Assunçaovi. Já jsem od přírody vždycky spěchal na obranu svých spoluhráčů, vznikla hádka a udělal jsem něco, co mi není vlastní. Vím, že fanoušci si na to plivnutí dodnes vzpomínají jako na hezkou vzpomínku, ale pro mě to tak není.“
Lituje toho?
„Rozhodně ano, bylo to ošklivé gesto. Tehdy jsem řekl: udělal bych to znovu, ale dnes už to tak není, i když tě instinkt někdy vede k činům, které bys nechtěl udělat. Stalo se mi to i jindy, ale kdo mě zná, ten ví, jaký jsem člověk.“
Máte na mysli obvinění z rasismu v Brazílii v roce 2006?
„V tu chvíli jsem byl mimo sebe, nepřemýšlel jsem o tom, co říkám. Několikrát jsem se omluvil, to si pište, že nejsem rasista. Moji nejlepší přátelé jsou Aldair, Cafu a Cesar Sampaio.“
Hrál jste instinktivně, ale měl jste také schopnost rozehrávky, která je u obránce neobvyklá. Vidíte se v nějakém dnešním fotbalistovi?
„Tento typ vývoje pozoruji u Manciniho. Má správnou dravost a navíc umí velmi dobře hrát s míčem. Doufám, že se bude dále zlepšovat, protože kromě toho, že je skvělým obráncem, může se stát i vynikajícím kapitánem Říma.“

V té sérii A bylo spousta šampionů. Který z nich vás rozzlobil nejvíc?
„Já jsem je rozzlobil ještě víc. Nejtěžší na bránění byl určitě Ronaldo „Fenomén“, dodnes mám noční můry z toho 4:5 na Olimpico. Byl neuchopitelný. Dalším, kdo nám dělal spoustu starostí, byl Ševčenko. My jsme ale měli stejně silného hráče. Samozřejmě mluvím o Tottim.“
Mimochodem, je pravda, že mluvil ze spaní a nedovolil vám spát?
„Bohužel je to pravda! Když jsem přišel v prvním roce, ubytovali mě s ním na pokoji a pro mě to byla čest. Samozřejmě jsem to hned přijal. Ale v noci chrápal a hlasitě mluvil. Jednou zařval: ‚Přihrávej mi míč, přihrávej mi míč.‘ Šel jsem ho uklidnit a on se postupně vrátil k normálnímu spánku. Já jsem ale nespal a chtěl jsem si odpočinout, tak jsem požádal o změnu pokoje. Od následujícího roku spal Totti sám.“

Lítost?
„V Římě vůbec žádnou, opravdu. Nemohl jsem se dočkat, až budu v Trigorii, byli jsme úžasná parta. Vídali jsme se i na večeřích, na narozeninách, na dovolené. Co se týče Brazílie, určitě to, že jsem nevyhrál mistrovství světa. V roce 1994 jsem utrpěl zranění obličeje, měl jsem čtyři zlomeniny lícní kosti a přišel jsem tak o šanci. V roce 1998 se Zagallo rozhodl mě nepovolat, zatímco v roce 2002 jsem přišel o tátu a prožíval jsem těžké období.“
Pět let v Římě, pak jste procestoval svět. Proč jste nikdy nezůstal dlouho na jednom místě?
„Vlastně jsem chtěl hrát za Řím celý život, nikde na světě jsem se necítil tak dobře jako tam. Bohužel se v roce 2002 rozhodli, že mi smlouvu neprodlouží, nikdy jsem nepochopil proč. Pak jsem poznal mnoho kultur, ta japonská je zdrojem poučení díky organizaci, kterou mají ve všem.“
Zeman, Capello a Lucescu. Mohl byste nám k nim všem třem říct jedno přídavné jméno?
„Zeman byl člověk, který uměl vidět dál. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by trénoval útočnou fázi tak jako on. Capello byl tvrdý, ale také někdo, kdo uměl vést skupinu s výraznými osobnostmi. Lucescu je mistr. Pracoval jsem s ním dva roky v Šachtaru. Mladí hráči, kteří přicházeli hlavně z Brazílie, se ho zpočátku báli, ale on je kromě fotbalu učil i životu. Všichni, a tím myslím opravdu všichni, hráči, které trénoval, mu dodnes posílají zprávy a volají mu, když mají problémy.“

Trénoval mnoho týmů a také národní tým, jako je Bolívie. Je snazší být hráčem nebo trenérem?
„To se nedá srovnávat, lepší je být fotbalistou. Jako trenér musíte řídit 25 lidí, z nichž každý má svou povahu, své tempo a svůj způsob hry na hřišti. Pokaždé musíte najít ten správný klíč, někdy se to podaří, jindy méně.“
V čele Brazílie je nyní Ancelotti, je to ten správný muž?
„Je to nejlepší trenér na světě. Jsem přesvědčen, že s ním Brazílie vyhraje mistrovství světa, nevím, jestli to bude příští rok nebo až v roce 2030, ale nikdo jiný to nedokáže lépe než on. Seleção právě prochází krizí, stejně jako Itálie, která se musí za každou cenu kvalifikovat na mistrovství světa.“
Máte nějaké pochybnosti po prohraném zápase s Norskem?
„Jako bývalý obránce a fanoušek Itálie mě překvapuje neschopnost udržet výsledek. Azzurri jsou tím proslulí už desítky let, nechápu, co se změnilo. Nejde o nedostatek talentu, ale o změnu mentality.“