Bývalý šampion Juventusu vypráví: „Baggio mi říkal ‚Geppetto‘. Když Barbara zemřela, opustil jsem fotbal, abych mohl být se svými dětmi; plakal jsem o samotě, abych působil silně. Teď mi Lucia dala nový smysl života.“

Příběh Morena Torricelliho je příběhem muže, který se spřátelil s ranami osudu, trpěl a uchoval si vzácný dar vytrvalosti. Nejprve v bolesti, poté v znovuzrození. V mnoha chvílích ticha objevil tajemství nového začátku a naučil se, jak narovnat to pokřivené dřevo, kterému říkáme život. „Neštěstí potkává každého, nejen mě, záleží na tom, jak se s ním vyrovnáš a jak na něj reaguješ.“ Torricelli s Juventusem vyhrál všechno, a to i přesto, že přišel z amatérské ligy. Sázka, kterou vyhrál Trapattoni. Býval tesařem, ale stal se fotbalistou Serie A. Poté, co ukončil kariéru, musel čelit tragédii své ženy Barbary, která zemřela v roce 2010. Zabíjela ji blesková leukémie. „Po mnoho měsíců, zatímco jsme bojovali s nemocí, jsem se snažil všechny uklidnit, držel jsem si spoustu věcí pro sebe. Nechtěl jsem, aby ona a naše děti ztratily naději.“

Torricelli, začněme od začátku. Váš příchod do Juventusu vypadá jako pohádka o muži, kterého políbilo štěstí. Povězte nám o tom.

„Bylo mi 22 let a hrál jsem v amatérském týmu. Ráno jsem pracoval jako truhlář v nábytkárně a večer jsem chodil na tréninky. Psal se rok 1992 a Juve měla mnoho hráčů, kteří byli s národním týmem na propagačním turné před mistrovstvím světa v Americe, takže na přátelské zápasy povolali mě a další kluky. Pro mě už bylo snem být tam. Líbil jsem se Trapattonimu, který se nejprve rozhodl vzít mě s sebou na turné do Japonska a poté mě nechal debutovat v lize. ‚Pokud mi nevezmou Vierchowoda, vsadím na toho kluka,‘ říkal. Vše mu vděčím. Měl odvahu postavit neznámého hráče do základní sestavy v Serii A.“

A jak mě přijali v šatně?

„Dobře, i oni si ten příběh přečetli v novinách. Víte, Baggio mi pro legraci říkal ‚Geppetto‘. A tak mi říkají dodnes. Pro Trapattoniho, který je stejně jako já z Brianza, jsem byl ‚legname‘. Tedy truhlář.“

Mluvíme o klukovi, který vstoupil do šatny plné šampionů: byl tam někdo, kdo na tebe trochu zapůsobil?

„Zpočátku ano, byl jsem trochu plachý. Nebyl to můj svět, musel jsem si zvyknout. Představ si, že za tři měsíce jsem přešel z platu 2–3 milionů lir na osmdesát. Například mi trochu vadila osobnost Vialliho, přišli jsme tam společně: on jako italský šampion se Sampdorií, já jako neznámý hráč. Pak jsme se ale postupem času stali přáteli. Vzpomínám si, že nerad řídil, tak jsem ho každé ráno vyzvedával a vozil na hřiště. Byl jako bratr a skvělý kapitán.“

Byl tam také jistý Zinedine Zidane.

„Zizou přišel později, provázený jistou skepsí ze strany televize a novin. Prodali jsme Vialliho a Ravanelliho a měli jsme za sebou vítězství v Lize mistrů. Zidana jsem neznal, ale při prvním tréninku jsme všichni zůstali s otevřenými ústy. Veronica, dvě kličky a je to. A bylo to. Podívali jsme se na sebe, jako bychom si říkali: ‚Z jaké planety tenhle chlapík přišel?‘“.

I když jeho oblíbencem zůstává Del Piero.

„Jistě, pro mě je o stupeň výš než ostatní… a ne proto, že bych byl zaujatý. Já a Alex jsme spolu trávili hodně času, protože jsme patřili k nejmladším v partě. On už ale byl šampión. Juve za něj zaplatila hodně peněz, všichni o něm mluvili jako o budoucnosti italského fotbalu. Hned jsme si padli do oka, často chodil k nám domů. Moje žena, která byla kadeřnice, mu dokonce stříhala vlasy. Mnohokrát u nás zůstal na večeři, kolik jsme se nasmáli.“

Ano, Barbara. Nemoc ji odnesla ve 40 letech.

„Hrozná leukémie. Nejhorší bylo, že jsem to musel vysvětlit svým dětem. Bylo jim 15, 11 a 10 let. Lékaři mi hned na začátku sdělili, že situace je vážná, ale já jsem se zpočátku rozhodl rodině nic neříkat. Nechtěl jsem, aby ztratily naději.“

A vy jste ji naopak někdy ztratil?

„Mnoho věcí jsem si nechával pro sebe, v mnoha případech jsem předstíral a v jiných jsem to snášel. Plakal jsem o samotě, doma i v nemocnici potřebovali vidět, že jsem silný. Bylo to 10 měsíců trvající utrpení. Teprve v posledních dnech jsem se zhroutil a řekl jsem své ženě, jaká je ve skutečnosti její situace.“

Fotbal vám dal hodně, pak vám to život vrátil s úroky…

„Neštěstí potkává každého, nejen mě. Záleží na tom, jak se s ním vyrovnáte a jak reagujete. Ve fotbale jsem prožil pohádku, s Juve jsem vyhrál spoustu titulů. Mimo hřiště jsem měl Barbaru, s níž jsem prožil 20 krásných let a s níž mám tři úžasné děti. Nelituji ničeho a nemám výčitky.“

Po smrti své ženy se rozhodl s fotbalem úplně skončit. V té době působil jako trenér, ale odmítl několik nabídek…

„Ano, měl jsem významnou nabídku od Crotone v Serii B, ale jak bych ji mohl přijmout? Pro mé děti už ztráta maminky byla těžká rána, natož pak změna domu, města a ztráta všech přátel. Teď bych se rád vrátil na lavičku, třeba s mladými hráči.“

Čím se dnes Torricelli živí?

„Vrátil jsem se k tomu, co jsem dělal jako kluk: jsem truhlář. Pomáhám řemeslníkovi tady v oblasti Valle d’Aosta a baví mě stavět horskou chatu pro mou novou partnerku Lucii. Hrála důležitou roli v mém znovuzrození, vnesla do mého života nové světlo a vklouzla do něj po špičkách. I k Arianně, Alessiu a Aurorě se chovala velmi citlivě. Pro ně je a vždycky zůstane jedinou maminkou.“