Bývalá hvězda Gasperiniho Atalanty, která později přestoupila do Milána, vypráví o sérii zranění, která ho vedla k rozhodnutí ukončit kariéru: „Gasp je nejlepší, na tréninku tě zmasakruje, ale pak se to vyplatí. Poslední ránu mi zasadil Pioli v Miláně, když mi bylo dobře, bylo to, jako by mě neviděl…“

Jakmile se spustí videohovor, u Andreho Contiho vás zaujmou jeho oči. Smutné, jako by ztratily vitalitu. Vypálené, až se zdá, že se i ony vzdaly. „Není nic horšího, než když si uvědomíš, že je konec. Ale smířit se s tím je jediný způsob, jak jít dál.“ Zůstane to velkým „co by, kdyby“. Andrea prožil léta utrpení, neustálý boj s tím kolenem, které se postupně stalo noční můrou a trápením. „Není dne v mém životě, kdy bych na to nemyslel. Napadá mě to v každém okamžiku, ovlivňuje to každý můj pohyb, i ten nejbanálnější.“ Rok 2017 je rokem, kdy se mu splňují sny jeden za druhým: góly s Atalantou v Serii A pod Gasperinim, přestup do Milána, debut na San Siru, reprezentace a budoucnost, která ho zdánlivě předurčovala k tomu, aby se stal jedním z velkých talentů italského fotbalu. Až do přetržení křížového vazu v září, po několika zápasech v dresu Rossoneri. Začátek konce. Ten vaz, který dvakrát praskla během devíti měsíců, se stal nejtěžším soupeřem, kterému musel čelit, a zároveň jeho největším nepřítelem. Jako by to byl útočník, který ti uniká driblingem a ty s tím nemůžeš nic dělat, jen si uvědomit, že je rychlejší. A začít ho honit. Posledních osm sezón strávil právě takhle, poháněn strachem, že se znovu zraní, zablokovaný, brzděný myšlenkou, že se už nikdy nebude cítit jako fotbalista. Až do chvíle, kdy se ve 31 letech, po sezóně jako volný hráč, rozhodl říct dost. Začněme právě tady.

Opravdu se rozhodl skončit?

„Jsem vyčerpaný, už roky bojuji s fyzickými problémy, zraněními a zklamáními. Jsem volný hráč už rok a za poslední tři roky jsem odehrál pouhých devět zápasů. Člověk si musí uvědomit svou situaci, já už to nezvládám a toto bude moje definitivní rozhodnutí.“

Udělá nějaké prohlášení?

„Ne, říkám to tady ve Sports Prediction. Končím. Nejsem typ na sociální sítě, nikdy nic nezveřejňuji a nemyslím si, že to v tomto případě udělám.“

Jak jste sám řekl, za poslední tři roky jste odehrál něco málo přes sto minut, až do ukončení smlouvy loni v létě. Cítil jste se opuštěný fotbalovým světem? Jako by na vás všichni zapomněli?

„Ztratil jsem naději. Věděl jsem, že po skončení smlouvy se Sampdorií to nebude snadné, a v posledních měsících, kdy mi nikdo nezavolal, se to potvrdilo. Takže je lepší smířit se s tím, že je konec, a jít dál.“

Už jste se rozhodl, co budete dělat v budoucnu?

„Ne, ještě to nevím. Nechci dělat unáhlená rozhodnutí, mohu jen říct, že se stále vidím ve fotbale. Jsem hráč, možná bych rád trénoval, ale je ještě brzy to říkat. Stále si zvykám na to, že už nikdy nebudu hrát. Na své cestě jsem měl smůlu, ale vím, že život tím nekončí. Určitě budu dělat něco jiného. Nesmíme se schovávat, i když je to těžké přijmout. Je to všechno o psychice. Končí sen: ale pro mě v poslední době už nebyl chodit na hřiště radost. Vlekl jsem se, už jsem to nebyl já.“

Bylo to mučivé, bát se, že se už nevrátím na dřívější úroveň?

„Každou vteřinu po mém prvním zranění jsem se bál, že nevím, co bude se mnou, s mou kariérou, s mou budoucností. Bylo to jako přízrak, který mě neustále provázel. Když jste fotbalista, jste si vědom toho, že podstupujete podobná rizika, ale pak se vám to stane v nejlepším období vašeho života a… trochu vás to změní. Mohu říct, že jsem přestal hrát kvůli mnoha zraněním. Kdyby byl můj osud jiný, kdo ví, kde bych teď byl…“.

Hodně přemýšlíte o tom, jak by to dopadlo, kdyby…?

„Ano, pokud mám být upřímný, dělám to neustále. Přemýšlím o tom, proč jsou ostatní na hřišti a já na gauči. Časem jsem se s tím naučil žít, ale je to něco, co vás dostane do krize. Srovnáváte, hledáte odpovědi, které neexistují. A myslím, že to tak bude navždy, tyhle myšlenky mě nikdy neopustí.“

V mnoha případech se říká, že mít cíl může být hnacím motorem k návratu do původní formy. Jak jste to prožil vy?

„Po prvním zranění jsem měl v úmyslu se rychle vrátit, dokázat, že jsem stále schopen se prosadit. Pak se věci, bohužel, nevyvinuly dobře: hned po návratu jsem se znovu zranil a od té chvíle to byla jen řada problémů a neustálých bolestí.“

Cítil jste někdy potřebu promluvit si s psychologem?

„Ne, a to byla velká chyba. Pravdou je, že jsem si nikdy opravdu neuvědomil, jak moc to potřebuji. Kdybych se mohl vrátit zpět, určitě bych to udělal. Pravděpodobně bych to všechno zvládl o něco lépe.“

Dá se říct, že se koleno stalo vaším největším nepřítelem?

„Rozhodně ano. Není dne, kdy bych otevřel oči a nemyslel na své koleno. Není chvíle, kdy bych na něj nedával pozor. A mluvím o životě, ne jen o hře. Brzdí mě, zpomaluje mě. Příklad? Nedokážu si kleknout, ohnout se.“

Je tu někdo konkrétní, od koho jste se cítil opuštěný?

Kvůli tomu mi bylo dlouho špatně. Fotbal je svět, který mě přijal, hýčkal a pak odstrčil a zapomněl. V mnoha věcech jsem zůstal sám, hlavně od těch, kteří říkali, že mě mají rádi. Taky proto, že si myslím, že je snadné ti pomáhat, když hraješ za Milán, v národním týmu a všechno jde dobře. Je to jiné, když upadneš, tam se ukáže, kdo ti je opravdu nablízku. A takových lidí mám bohužel jen pár.“

Pojďme nyní k Milánu. Do Milána jste přišel z Atalanty v létě 2017, jaké na to máte vzpomínky?

„První věc, která mi přijde na mysl, je dojem z Milanella. Bylo to neuvěřitelné. Už jen to, že tam na mě pod sluncem čekali fanoušci a prosili o fotky a autogramy. Cítil jsem se, jako bych přistál na jiné planetě. Jako když před zápasem s Craiovou čekalo před stadionem 40 tisíc lidí na autobus.“

V Atalantě jste zazářil pod Gasperinim. Je to nejlepší trenér, jakého jste v kariéře měl?

„Ano, dávám ho na první místo. Osobně mu vděčím za strašně moc a můžu o něm mluvit jen v superlativech: na tréninku tě zmasakruje, nutí tě dát ze sebe všechno, ale pak v neděli na hřišti sklidíš ovoce. Letíš a ani si toho nevšimneš. Navíc vždycky víš, co máš dělat, aniž by ti musel cokoliv říkat. Není to člověk, co by s hráči moc mluvil, nedává jim přílišnou důvěru, ale vždycky se mu podaří trefit tu správnou strunu, když je to potřeba.“

Často se stává, že mnoho hráčů odejde z Atalanty a pak nepodává takové výkony jako dřív. Jak si to vysvětluješ?

„Když trénuješ s Gasperinim, jedeš na plné obrátky a makáš strašně moc. Pak změníš tým a zátěž je úplně jiná a trochu tě to ovlivní. K tomu se přidává tlak, fakt, že dostáváš vysoký plat a že se zvyšují tvé povinnosti. Mnozí to všechno nezvládli. Psychicky to může být složité.“

V Miláně vás naopak trénoval Pioli. Jaké na něj máte vzpomínky?

„S Piolim jsem si rozuměl skvěle, i když mám trochu smíšené pocity. Když přišel do Milána, začal jsem hrát pořád, pak jsem se znovu zranil a od té chvíle jsem pro něj zmizel. Bylo to, jako by mě neviděl. Nikdy mi nedal žádné vysvětlení, ani nic jiného. Řekněme, že to byla poslední rána, protože jsem se cítil dobře.“

V neděli se utkají Milán a Atalanta, komu budete fandit?

„To je pro mě těžká otázka. Mám více přátel v Atalantě, i když Milán byl týmem, který mi splnil sen. Pak to bohužel dopadlo tak, jak to dopadlo. Nedělní zápas bude vyrovnaný, doufám, že se oba týmy dostanou do Ligy mistrů. Co se týče výsledku, spokojím se s remízou.“ Pro zajímavost, skončilo to 1:1…