Slovinský útočník: „V Bergamu to byla láska, přepisovali jsme historii. Gasperini mě donutil překonat všechny hranice, mezi tréninky jsem zvracel“

Josip Ilicic vypráví svůj příběh prostřednictvím pauz, ticha a nevyřčeného. Odhaluje, co prožil, prostřednictvím výrazů ve tváři. Posílá vzkazy v láhvi tvářím a náměstím svého života, přičemž si některé části textu nechává pro sebe. Poprvé pootevřel dvířka s výhledem do temnoty, která ho téměř pohltila, z malé místnosti stadionu „Bonifika“ v Koperu, městě, kde se ve svých 37 letech rozhodl začít znovu v první slovinské lize.

Josipe, ani stín toho, že bys přestal?

„Vlastně jsem o tom přemýšlel, ale znám ředitele a prezidenta už 25 let. Když mě požádali, abych jim pomohl, hned jsem souhlasil. Dokud mi to fyzicky dovolí, chci si to užít.“ Takže skončíš ve Slovinsku? „Ano, dalo mi to chleba. Narodil jsem se v Bosně, ale nic si nepamatuji. Můj otec zemřel, když mi byl rok a půl. Vyrostl jsem s bratrem a matkou, která mě naučila bojovat. Moje údery, moje levá, vznikly na ulici.“

V Palermu si ho všimli jako první.

„Sportovní ředitel Mariboru mě zavolal do kanceláře po odvetném zápase ve Slovinsku. ‚Prodali jsme tě,‘ řekl. ‚Kam?‘, zeptal jsem se. ‚Nemůžeme ti nic říct.‘ Nevěděl jsem, co mám říct své ženě. Mluvilo se o Neapoli. Dva dny před odvetou mi dal smlouvu k podpisu. Byla tam vlajka Palerma. ‚A co když dám gól?‘ Nakonec jsem skóroval a neoslavoval jsem.“

Sabatini řekl, že ho zaujala jeho „biologická smutnost“.

„Zvenku vypadám, jako bych spal, v Bergamu mi říkali ‚babička‘, ale já nikdy nechci prohrát. To říkám i svým dcerám. Ale čím víc na mě tlačíš, čím víc mě urážíš, tím jsem silnější. Vyjdu ven a ukážu ti, kdo jsem. Nikdy jsem se neskrýval.“

V Palermu začal skvěle.

„Měl jsem skvělého ochránce: prezidenta Zamparinia. Zamiloval si můj fotbal, stejně jako ten Pastoreho, Miccoliho, hráčů, kteří vždy předváděli něco jiného. Chránil mě. Když se věci nevyvíjely dobře, pozval mě k sobě domů, poslal pro mě soukromé letadlo a řekl mi, že našel trenéra, který se ke mně hodí. Za měsíc ho už vyhodil. S tím týmem jsme mohli dokázat mnohem víc.“

Jaké byly roky ve Florencii?

„Složité. Je mi líto to říkat, ale s Florentinci jsem skončil. Vždy mě kritizovali s odkazem na to, kolik jsem dostal zaplaceno, ale za čtyři roky jsem byl dvakrát nejlepším střelcem a nejlepším nahrávačem. Byl jsem špatný? Vážně? Skončili jsme čtvrtí a to nestačilo. Dostali jsme se do semifinále Evropské ligy… a to nestačilo. I tam zůstává lítost, že jsme prohráli finále poháru. To řečeno, pořád mám dům ve Florencii, což je skvělé město. Moje rodina tam občas jezdí.“

Jak přišel do Atalanty?

„Měl jsem domluveno se Sampdorií, ale den před lékařskými prohlídkami mi zavolal Gasperini. ‚Pojdeš hrát za mě?‘, zeptal se. ‚Pane trenére, jedu do Janova, nemůžu.‘ ‚Zavolá ti Sartori, neboj se.‘ Když jsem mu řekl, kolik bych vydělával, odpověděl mi: ‚A co? Co je za problém?‘ V tu chvíli jsem zjistil, co znamená absolvovat soustředění s Gasperinim.“

Povězte nám o své přípravě.

„Mezi tréninky se nedá spát: nohy pulzují, jsi unavený, chce se ti zvracet. Ale dostane se ti do hlavy jako nikdo jiný. Pokud zvládneš test soustředění, tedy tři týdny dvojitých tréninků a běhání v lesích, pak to pochopíš. Kolik zápasů jsme díky tomu běhu otočili? My jsme vydrželi 90 minut, ostatní byli v 60. minutě vyřízení. Občas jsme se s Gaspem pohádali, ale když se máš rád, tak se hádáš.“

Co byla ta Atalanta?

„Před dvěma lety jsem se v Londýně setkal s Paraticim. Řekl mi, že máme útok na titul. Tehdy jsem to všechno pochopil. Já, Papu, Muriel, Pasalic… mohli jsme hrát se zavřenýma očima a stejně bychom dali gól. To, co jsme dokázali my, nedokázal nikdo. Byli jsme silní, magičtí. Dva góly na Anfieldu, pět proti Milánu, pět proti Parmě. Tomu týmu chyběla trofej. Hráli jsme dvě finále Coppa Italia, ale to z roku 2019 je, jako bych ho nehrál.“

Stále vás trápí Bastosova ruka?

„Nikdy jsem neviděl Percassiho tak naštvaného. Nikdy. Byl to penaltový kop a vyloučení. Prohrál jsem 4 finále, ale tohle zůstává tím nejhorším.“

Přejděme k zápasu Valencia – Atalanta. Nejkrásnější noc jeho života se čtyřmi góly v Lize mistrů, před temnotou.

„Mnozí mi říkají: ‚Kdyby se nestalo to, co se stalo, covid, deprese a všechno ostatní, kam bys to dotáhl?‘ Nevím, ale dostali bychom se do finále Ligy mistrů. Byl jsem ve formě, jakou jsem nikdy neměl, a nikoho jsme se nebáli. Přijede Real? Dobře, ale dokažte, že jste lepší než my. Tak jsme uvažovali. A Atalanta ve Valencii změnila historii fotbalu. Stali jsme se příkladem. A mezitím se svět začal zastavovat a zhasínat světla…“.

A vy také. Napadlo vás někdy, že to nezvládnete?

„O soukromých věcech nemluvím. Nabídli mi peníze, abych vyprávěl svůj příběh, ale podrobnosti si nechávám pro sebe.“

Jak to, že jste onemocněl?

„Nevěděl jsem, jestli se vrátím k hraní, a když jste zavřený doma, začnete přemýšlet. Byl jsem 42 dní v Bergamu bez své rodiny. Trpěl jsem. Peníze, smlouvy, už mi na ničem nezáleželo. Necítil jsem se dobře. A zvěsti o mé ženě mě bolely.“

Říkali, že vás podvedla.

„Nic není dál od pravdy. Ale dokážete si představit, že bych našel svou ženu s jiným? Byla terčem neuvěřitelných urážek.“

Proč jste to nevyvrátil?

„Ptali by se mě, co se mnou je, proč už nejsem sám sebou. Ale rodina, přátelé a spoluhráči znali pravdu.“

Proč tu pověst rozšiřovali?

„Protože jsem byl na vrcholu a o mně se nic nevědělo. Něco muselo vyjít najevo. Nakonec jsem se vrátil domů. Ve Slovinsku to bylo, jako by covid neexistoval, zatímco v Bergamu projížděly kamiony s rakvemi. Strašný pohled. Mimochodem, pár let předtím jsem prožil tragédii Astoriho, se kterým jsem roky hrál ve Fiorentině. Zanechalo to ve mně stopu.“

Gasperini se při vyprávění svého utrpení rozplakal. Jaký to na vás udělalo dojem?

„Dává to pochopit, jaký jsem byl a jak mi bylo. A jací jsme byli my dva, společně. Nemohu zapomenout na to, co pro mě udělal. V roce 2018 jsem byl hospitalizován kvůli infekci. Bál jsem se, že se už neprobudím. Po týdnu mi řekl: ‚Josipe, vstaň, musíme hrát.‘ ‚Pane trenére, já se neudržím na nohou.‘ ‚To mě nezajímá, jdi na hřiště.‘ Udělal to i ve Valencii. Po třetím gólu jsem požádal o střídání, on mě ignoroval a já dal čtvrtý. Posunul mě za hranice, které jsem si myslel, že mám.“

Gasp také řekl, že v roce 2020 jste byla na úrovni Zlatého míče.

„Co na to říct? Nikdy nemluvím o sobě, ale byla jsem ve skvělé formě. Nevím, jestli bych byla na úrovni Realu Madrid, ale v roce 2010 jsem v Palermu poprvé vkročila do posilovny. Kdybych to udělala už v 17 letech…“.

Kolik klubů o vás mělo zájem?

„S Neapolí to bylo domluvené, mluvil jsem s Ancelottim, ale pak to Percassi zablokoval. Volali mi i z Milána a Bologny, s chudákem Mihajlovičem. Ale nelituju toho: lepší být hlavní postavou v Bergamu než jedním z mnoha v takzvaném velkoklubu.“

Proč jste opustil Atalantu?

„Můžou za to šlachy. Kolísání váhy bylo strašné. Už jsem nebyl jako dřív. Zkoušel jsem injekce, léčbu, ale nic. V roce 2022 mi Monchi zavolal do Sevilly s nabídkou smlouvy na dva a půl roku, ale řekl jsem mu, že už takové tempo nezvládnu. Nakonec jsem se vrátil do Mariboru“.

Plakal jste, když jste se loučil s Bergamem?

„Byl jsem smutný, ale zároveň šťastný, že se po 12 letech vracím domů. V roce 2023, když mě fanoušci přišli navštívit do Mariboru, mě to dojalo. Když se blížíte ke konci kariéry, začnete chápat, co jste dokázali“.

Byl nějaký moment, kdy jste si pomyslel: „V Bergamu mě milovali jako málokdo?“

„Když jsem šel v roce 2024 na zápas Atalanta – Real Madrid. Myslel jsem si, že na mě lidé zapomněli, ale fanoušci zpívali. Řekl mi to i Modrić. ‚Nehrál jsi, ale celý stadion byl tvůj.‘ S tou partou jsme stále v kontaktu, i když jsme roztroušeni po celém světě. Chyběla nám trofej, ale jsem šťastný, že jsem viděl Atalantu vyhrát Evropskou ligu v roce 2024. Až budu mít více času, rád bych se s nimi všemi znovu setkal. Dělali jsme šílené věci. Opravdu šílené…“.