Bývalý brankář Giallorossi žije na Floridě a podniká ve stavebnictví: „Spalletti je génius, zatímco s Ranierim jsem nikdy neměl žádný vztah“
Jakmile se zmíní Koloseum, rozzáří se mu oči. „Byla to první věc, kterou jsem uviděl, jakmile jsem přijel do Říma, zůstal jsem s otevřenou pusou.“ Alexander Marangon Doni odpovídá ze Spojených států, kde už léta žije. S rodinou se přestěhoval do Orlanda a vybudoval si opravdové impérium: mrakodrapy, domy, nákupní centra. Jeho firma se jmenuje „D32 invest“, podle čísla, které nosil mezi tyčemi. A když s ním mluvíte o fotbale, doslova ožije. „Už to tolik nesleduji, ale pořád jsem fanoušek Giallorossi.“ Doni byl brankářem AS Řím po dobu šesti sezón – 150 zápasů v letech 2005 až 2011 – a když o tom mluví, zdá se, že ty emoce prožívá znovu. Čte se mu to z tváře. „Spalletti byl nejlepší trenér, jakého jsem kdy měl, kolik jsme se nasmáli s Tottim a De Rossim. O Ranierim raději nemluvme…“.
Doni, začněme současností. Čím se dnes zabýváte?
„Po skončení fotbalové kariéry jsem hodně studoval a rozjel jsem řadu podnikatelských aktivit. Od roku 2017 žiji na Floridě, ale cestuji po celém světě. Mám také sportovní centrum spojené s fotbalovou školou AS Řím, posilovnu, agenturu pro zastupování sportovců a řadu aktivit v oblasti nemovitostí. Postavili jsme více než tři tisíce domů. Navíc jsem spolu se svým bývalým spoluhráčem Fabiem Simplicio otevřel i zábavní park.“
Říkalo se, že jste loni byl blízko k odkupu Brescie. Kolik je na tom pravdy?
„Ano, jednání byla zahájena. Byl jsem součástí investiční skupiny a ten nápad se mi velmi líbil. Došlo však k určitým vnitřním dynamikám, které vedly k tomu, že jsme obchod nedotáhli do konce. Škoda.“
Plánujete koupit další kluby?
„S fondem jsem jednal o akvizici klubů v Portugalsku, Brazílii a Itálii. Některé obchody dopadly dobře, doufáme, že se v budoucnu naskytne příležitost k dalším. Třeba právě ve vaší zemi…“.
Pojďme k vzpomínkám. Když zmíním Řím, změní se vám pohled. Zanechala ve vás Řím stopu?
„Považuji ji za svůj domov. Do města jsem se zamiloval, jakmile jsem uviděl Koloseum. Pak Řím, fanoušci, stadion Olimpico. Sen.“
Spalletti vás poprvé nasadil v derby. Ohnivá zkouška.
„Bylo to 23. října 2005, remizovali jsme 1:1. V lize jsem předtím nikdy nehrál, bylo neuvěřitelné debutovat v takovém zápase. Bylo mi 26 let a před očima mi proběhla celá moje dosavadní cesta.“
Se Spallettim jsme si pak skvěle rozuměli. Byl to ten nejlepší trenér, jakého jste kdy měl?
„Ano. Geniální člověk. Luciano je upřímný a přímý člověk. Řekne ti věci na rovinu. Radši jsi ho ale neměl rozzlobit, mohl ti dát i facku. Když křičel, třásly se zdi v Trigorii…“.
V těch letech jste se ale dobře bavili…
„To tedy ano. Měli jsme skvělou partu, ve které bylo spousta Brazilců. Stále se často vídáme, jsou to přátelství na celý život. V šatně se každý den něco dělo. Kolik jsme se nasmáli s Tottim a De Rossim.“
Máš nějakou historku s kapitánem?
„Francesco byl fenomén, na hřišti i mimo něj. Stačil jeden pohled, aby nám dodal sebevědomí. Je to tak trochu Brazilec, který se nenarodil v Brazílii – má triky, které jsem viděl jen u Ronaldinha a Kaká, s nimiž jsem hrál v národním týmu. Ale když jsme šli ven, byla to jedna velká show. Jednou večer nabídl číšníkovi tisíc eur, aby ho nechal projít kolem stolů, skočit do bazénu v trenýrkách a řvát jako Tarzan, zatímco si bušil do hrudi. Ještě teď se musím smát, když na to vzpomínám.“
Z osobního hlediska jste však v Římě zažil zvláštní prostředí…
„Je to úžasné město, které má ale i své stinné stránky a nedostatky. Například rádia. V průběhu let jsem o sobě slyšel spoustu nepravdivých věcí: říkali, že způsobuji problémy v šatně, že chci odejít, že nejsem seriózní profesionál. Samé kecy. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na úžasný tým, který mě vždy podporoval. Řekl to i De Rossi v jednom rozhovoru. Požádal, aby přestali vymýšlet falešné historky…“.& nbsp;
I o Ranierim se toho napsalo hodně…
„Raději o tom nebudu mluvit, nemám k tomu moc co říct. Pro mě to byla komplikovaná sezóna, moc jsem nehrál. S trenérem jsme ale nikdy neměli žádný vztah.“
Trestal vás za to, že jste přijal pozvánku do reprezentace, když podle něj jste měl zůstat v Trigorii a léčit se?
„Cítil jsem se dobře a nechtěl jsem se vzdát pozvánky do reprezentace: v létě se konalo mistrovství světa. Vrátil jsem se a nikdo mě už nebral v úvahu. Byl jsem čtvrtým brankářem, trénoval jsem odděleně. Nikdy mi to nikdo nevysvětlil.“
Je pravda, že jste byl blízko přestupu do Juventusu?
„Ano, dvakrát. Jednou po prvním roce v Itálii, podruhé po mém působení v Liverpoolu. Bianconeri hledali náhradníka za Buffona, šel bych tam bojovat o místo. V roce 2006 mě chtěl i Barcelon s Eto’em a Messim. Byl jsem jedním z brazilských brankářů, takže je logické, že o mě měly zájem velké evropské kluby. Já jsem ale chtěl hrát pořád a v Římě se mi opravdu dařilo.“
Vracíte se tam někdy?
„Méně, než bych si přál. Žije tam můj bratr Joao a také moje sestra. Vrátil bych se, abych si dal pořádnou carbonaru. Jsem k tomu městu a lidem velmi vázaný, mám na to fantastické vzpomínky.“
Jaký máte dnes vztah k fotbalu? Byl jste nucen skončit kvůli srdečním potížím.
„S postupem času se to změnilo. Měl jsem srdeční zástavu a riskoval jsem život. Pak jsem v roce 2014 začal znovu hrát za Botafogo, ale po jedné sezóně jsem musel znovu přestat. Bylo to strašné. Vzpomínám si, že jsem to nějakou dobu úplně odmítal: nesledoval jsem žádné zápasy, ba co víc, jakmile jsem v televizi zahlédl fotbal, přepnul jsem kanál. Dnes to už tolik nesleduji, ale vždycky budu fanouškem Giallorossi.“
Vrátil byste se k fotbalu?
„V životě nikdy neříkej nikdy. Možná to udělám jako investor, kdo ví…“.
