V anketě „Zlatá lavička“ skončil třetí za Contem a Gaspem, Atalantu zasypal střelami, aniž by ji porazil, a viděl, jak jeho hvězda neproměnila penaltu. Ale tam nahoře někdo sleduje…

Technický výbor Italské fotbalové federace včera udělil Cescu Fabregasovi, trenérovi zázračného týmu Como, třetí místo na stupních vítězů v soutěži Panchina d’oro, za Antoniem Contem, který s Neapolí vyhrál ligový titul, a Gian Pierem Gasperinim, který vrátil Atalantu do Ligy mistrů. Je to velká satisfakce pro trenéra, který je teprve na začátku své kariéry, ale možná přišla ve špatnou chvíli, v den, kdy mu bylo nejbližší proklínat své povolání. Jen pár hodin předtím rozstřílel Atalantu, propíchl ji jako svatého Šebestiána asi dvaceti střelami, viděl, jak jeho nejlepší hráč (Nico Paz) v poslední vteřině neproměnil penaltu, a místo pěti gólů, které předpovídaly statistiky, nedal ani jeden. A proti Milánu to dopadlo ještě hůř.

Kdyby vysoko nad Covercianem tušil bůh fotbalu, Cesc by se ho pravděpodobně zeptal: „Proč, Pane? Vždyť hraju dobře, tak jak se ti líbí. Nezavíráme hru, rozvíjíme ji.“ A bůh fotbalu by, roztrhávaje florentské mraky, pravděpodobně odpověděl: „Představ si, jaká by to byla nuda, kdyby vždycky vyhrával jen ten, kdo si to zaslouží… Já jsem této hře dal to nejcennější: svobodu. Svobodu náhodného momentu, špatného odskoku, neproměněného pokutového kopu, svobodu vyhrát i při špatné hře. Ale ty jsi na správné cestě, Cesc, na té nejlepší, která vede daleko, ke světlu. Vytrvej bez pochyb a utěš toho kluka, který hraje jako anděl. Nepřeměněná penalta váží méně než pírko. Vpravdě ti říkám: za rok tu budeš pořád, se Zlatou lavičkou v náručí.“