Bývalý obránce Interu, Janova a Turína: „Bydlel jsem u Lucio v Soviglianě, je to nejen skvělý trenér, ale i nesmírně velkorysý člověk. Změnil jsem Mazzoneho názor: myslel si, že jsem sukničkář, pak mě označil za velkého profesionála“

Fabio Galante je spokojený člověk s jemnou veselostí, přirozenou povahou, která tvoří hudební podkres jeho každodenního života. Nosí slunce v kapse, ve svých fotkách – dvacet let tváří, nagelovaných kudrn a pěti různých dresů – se často usmívá a o sobě říká, že má štěstí, „že kdyby mě Pán někdy viděl smutného, shodil by mi na hlavu sloup a řekl by: co víc od života chceš?“ Jeho táta a máma, Giovanni a Maria, měli továrnu na podrážky v Monsummano Terme, vesnici, kde Fabio vyrostl, vyráběli podrážky do bot, chodil tam pracovat i on jako kluk a možná právě odtud pochází – jak se říká – jeho schopnost stát nohama na zemi, smysl pro disciplínu a vědomí, že pravda o botě nespočívá v svršku, ale v pohodlném opoře, kterou jí poskytuje podrážka.

Galante, jednou jste řekl: „Kdybych byl ošklivější, měl bych lepší kariéru.“ Svršek, podešev. Zvenku, zevnitř. Estetika, podstata. Vždycky u toho skončíme. To, co v nás lidé vidí, to, čím jsme.

„Řekl jsem to a je v tom trochu pravdy. Ano, byl jsem hezký, v té době jsem se stýkal s dívkami ze světa showbyznysu, ale jakmile jsem v neděli udělal chybu, začaly se sypat jedovaté poznámky: kdo ví, kde byl Galante včera večer. Je těžké zbavit se nálepek, já jsem si z nich vždycky nic nedělal, ale některé komentáře mě ranily. Byla v tom i závist. Jednou jsem zavolal novináři, který mi dal v hodnocení pětku. Požádal jsem ho, aby mi to vysvětlil, a on odpověděl: ‚Co ti je do té pětky, když máš tolik žen?‘ Ztratil jsem řeč, ale co je to za způsob komunikace?“

Jaký byl jako dítě?

„Hrál jsem na hrotu, fandil jsem Interu. A měl jsem slabost pro Torino, protože tam hrál Ciccio Graziani. Táta mi říkal: ‚Sleduj, jak se Graziani pohybuje, a napodobuj ho.‘ V čtrnácti letech jsem byl v dorostu Empoli: tam to všechno začalo.“

V Empoli jste poznal Spallettiho.

„Byl to veterán týmu, byl pro mě jako starší bratr. Naučil mě všechno. Dlouho jsem přespával u něj doma v Soviglianě u jeho maminky Ilvy. Mám Lucio rád. Je to výjimečný trenér a mimořádný a velmi štědrý člověk.“

V dvaceti letech Serie A s Janovem.

„Jsem dodnes nejlépe placeným hráčem v historii Serie C. Spinelli zaplatil přes tři miliardy lir, pak mě prodal Interu za trojnásobek plus Centofantiho. Se ‚Sciù Aldem‘ jsem měl vždycky zvláštní vztah, byli jsme spolu devět let, tři v Janově a šest v Livornu. To já jsem mu vnutil Alina Diamantiho, přivedl jsem ho z C2 do A. Řekl mi: ‚Belin Fabio, ale tenhle chodí do diskotéky?‘ A já: ‚To je pravda, šéfe, ale pomysli na to, co by mohl dokázat, kdyby tam nechodil.‘ Tak ho vzal. Pro Diamantiho jsem byl tím, čím byl Spalletti pro mě.“

Ten, kdo ho prosadil, byl Scoglio.

„Profesor měl své pověry, vytahoval slogany typu ‚Existuje jen 21 způsobů, jak zahrát rohový kop‘, ale byl průkopníkem. Když v polovině sezóny nahradil Maselliho, řekl: ‚Zbývá 18 zápasů, spočítal jsem to: prohrajeme jen dva, takže se zachráníme.‘ No a co? Měl pravdu, prohráli jsme jen dva zápasy, zachránili jsme se na výbornou.“

Jaké byly ty tři roky v Interu?

„Nádherné, skvělý tým s jedinečným trenérem, Gigim Simonim. V roce 1998 jsme v Paříži vyhráli Pohár UEFA, první trofej éry Morattiho. Měl jsem tu čest hrát s tím nejlepším ze všech, s Fenomenem. V Moskvě proti Spartaku v poháru dal gól, při kterém tančil na ledě, vymyslel si ho z ničeho. A my jsme řekli: Naše taktika funguje, že, Ronie? Měl rád všechno, jídlo i život. Jednou jsem za ním jel do Madridu na soustředění a na nočním stolku vedle postele měl desítky čokolád, zákusků a sladkostí. Řekl jsem mu: „Ronie, ale dnes večer musíš hrát…“ A on s plnou pusou: „No jo…“ Ten večer dal dva góly.“

Nejkrásnější kompliment mu udělal Mazzone, že?

„Ano, v Livornu veřejně prohlásil, že si myslel, že má co do činění s flákačem, místo toho ale našel vzorného profesionála. Bylo to jako pohlazení. S trenéry jsem se ostatně vždycky dobře snášel, což potvrzuje mou serióznost. S Camolesem v Turíně a v Livornu mi to skvěle klapalo: velká kompetence, dostal méně, než si zasloužil.“

Kdo byl nejlepším útočníkem, kterého jste musel bránit?

„Mám vyjmenovat útočníky, se kterými jsem se setkal? Batistuta, Ševčenko, Del Piero, Totti, Mancini, Vialli, Vieri, Inzaghi, Montella, Di Natale, Toni, Gilardino, Lucarelli… Pippo byl neuvěřitelný: to míč hledal jeho, ne naopak.“

Jaké byly vaše kvality jako obránce?

„Byl jsem přesný v předvídání, dobrý v hlavičkách a v zapojování se do hry, slušný v bránění. A soupeřovy útočníky jsem rozebíral tím, že jsem s nimi během hry mluvil (směje se), zmátl jsem je.“

Chyběla vám reprezentace?

„Trochu, možná bych mohl odehrát pár zápasů, ale jsem hrdý na to, že jsem jedním ze tří – já, Panucci a Cannavaro –, kteří vyhráli dva evropské tituly s reprezentací do 21 let.“

Čím se dnes živíte?

„Jsem ambasadorem značky Inter a moderátorem nového kanálu Radio-tivù Serie A. S Francescou jsem už deset let, je to úžasná žena. Milujeme cestování, procestovali jsme dokonce celý svět, od Japonska po Kalifornii. Ach, ještě jedna věc: brzy doufáme, že se naše rodina rozroste…“.