Bývalý brankář: „To, že jsem se nedostal na Euro 2012, bylo jako bodnutí nožem. Moje největší lítost? Že jsem odešel z klubu Nerazzurri v posledním roce, kdy tam působil Julio Cesar.“

Stav na WhatsAppu jako stav duše. Emiliano Viviano kdysi v zelené aplikaci psal „zánětlivá, hnijící, ošklivá fena“, dnes tam dává symbol nekonečna a rybu fugu: „Nafouklý, jak jsem já, láskou k mé partnerce“.

Jaký to je vývoj?

„Jako fotbalista jsem, abych udržel plamen naživu, měl vždycky v sobě tenhle druh vzteku. Dnes jsem klidnější, naučil jsem se být klidný i s ohledem na tu stránku svého charakteru – nulová diplomacie –, která mě, i když jsem měl pravdu, přiváděla do neprávosti. A to ovlivnilo moji kariéru.“

Není to jen jeho vina.

„Udělal jsem spoustu blbostí a pak o nich vyprávím, ale nikdy jsem nepovažoval za chybu říkat, co si myslím. Jsou lidé, kteří byli mimo kádr v šesti různých klubech a každý rok si našli jiný, ale Viviano byl vždycky ten, kdo se hádal a moc mluvil, ne ten, kdo by za spoluhráče dal ruku do ohně. Italský fotbal je jako velký bytový dům, zvěsti se množí a zničí tě: podívejte se na De Zerbiho.“

Co s tím má společného De Zerbi?

„V Itálii ještě netrénoval na vysoké úrovni, protože se necháváme ovlivnit obrazem, který o sobě Roberto vytváří. Falešníci nebo zbabělci jsou oslavováni, zatímco jemu, který ti vždy říká pravdu, ale vždy projevuje respekt, říkají, že je namyšlený. Nebo ho nehledají, protože se bojí, že by ho nedokázali zvládnout. Ale lidský faktor, to, jaký opravdu je, nehraje žádnou roli? Záleží jen na tom, jak zvládat komunikaci navenek?“

S rozhodčími? Některým jsem dokonce předváděl tu „supercazzolu“ z ‚Amici miei‘, stejně tomu nerozuměli

S tím jste si zřejmě neporadil.

„Vlastně jsem měl skvělý vztah s trenéry, s nimiž jsem díky lidskému porozumění ani nemusel nic říkat: Cosmi, Zenga, Mihajlović. Se Sinisou jsme si dvakrát nebo třikrát řekli všechno, co jsme měli na srdci, ale trvalo to třicet vteřin – pro něj bych udělal cokoli. Povím vám tohle: Jednoho rána, kdy jsem skoro nespal, jsem vešel do jeho šatny, on byl úplně nahý, a řekl jsem mu: ‚Pane trenére, přišel jsem pozdě: radši dneska nebudu trénovat.‘ A on na to třemi slovy: ‚Jdi domů.‘ Druhý den mi zavolal: ‚Víš, že kdybych ti včera našel nějakou výmluvu, už by ses na hřiště nevrátil až do konce sezóny?‘“

A jak to šlo s rozhodčími?

„S těmi nejtvrdšími skvěle. Za ‚Jsi hrozný‘ jsem v posledním roce v druhé lize dostal přímou červenou kartu, s Pairettem jsem to přehnal jako zvíře a on předstíral, že se nic nestalo. Některým jsem dokonce říkal ‚Amici miei‘, protože tomu stejně nerozuměli…“.

Než se stal brankářem, hrál na pozici útočníka.

„A zároveň jsem do 12 let jezdil na kole: měl jsem před sebou budoucnost, ale bylo to příliš namáhavé. Kardio jsem nikdy nesnášel: raději 1500 skoků do vody a čtyři hodiny v posilovně než kardio. Vždycky jsem trénoval na dvacet procent, možná i méně: měl jsem takovou fyzickou převahu, že jsem si to mohl dovolit, všechno mi šlo snadno, ale pak se to na tebe nakonec vymstí.“

A jak to bylo se Zemanem?

„Jednou se na mě podíval divně: ‚Proč neběžíš?‘ ‚Pane trenére, dělám brankáře, abych nemusel běhat.‘ ‚Tak neběhej.‘ To byla jiná liga: jednoho dne mě viděl, jak se schovávám za autobusem a kouřím: ‚Co to děláš, schováváš se?‘ ‚Ne, pane trenére, ale není hezké, když je vidět, že fotbalista kouří.‘ ‚Hele, schovává se jen ten, kdo krade.‘“

V Brescii trénoval s Baggiem.

„Jsem z Florencie, narodil jsem se v polovině 80. let, pro nás byl Baggio něco jako náboženství.“

A co pro vás znamenalo hrát za Fiorentinu jen jednu sezónu – byl to nesplněný sen?

„Ne, podívejte: když jste zapálený fanoušek nějakého týmu, když je to bezpodmínečná láska, neexistují žádná ‚kdyby‘ ani ‚ale‘, časový rozměr nehraje roli. Když mě oslovila Fiorentina, mohli mi zároveň zavolat Real Madrid i Manchester United a já bych šel do Fiorentiny. Byl to sen mého života, a u snu neexistuje ‚trochu‘ nebo ‚příliš‘. Je to sen, a basta.“

Mluvil jste o Baggiovi…

„Představte si, jak jsem ho při prvním tréninku, na který jsem byl pozván jako hostující hráč do týmu Primavera, uviděl vejít do naší šatny, aby se představil. Posadil se k nám, zeptal se, jak se máme, a když uslyšel můj přízvuk, zeptal se: ‚Ty jsi snad z Florencie?‘: oči se mu rozzářily. Různí lidé z mé čtvrti mi říkali: ‚Až ho uvidíš, pozdrav Baggio.‘ Myslel jsem si, že je to jen obvyklá fráze, ale ve skutečnosti to byli všichni lidé, s nimiž Robi chodil na lov.“

Inter je jediná věc, které opravdu lituji. Nikdy jsem tam nehrál, protože jsem udělal všechno pro to, abych odešel, proti vůli klubu.“

Byl tam i Guardiola.

„Bylo mi 17 let a na konci tréninku se mě zeptal: ‚Chceš, abych ti trochu střílel na branku?‘ Muž s nekonečnou inteligencí a citlivostí: když mu dnes řekneš – řekněme – že si tvoje dcera zlomila kotník, za dva roky, až tě potká, zeptá se tě, jak se má tvoje dcera.“

Měl jste dres Arsenalu, Sportingu a Interu, aniž byste odehrál jedinou minutu: ukradl vám osud něco?

„V Arsenalu byl Wenger: čekal jsem revolucionáře, ale jako trenér to byl normální člověk. Nehrál jsem však, protože Szczesny měl šílenou sezónu a byl tam i Fabianski. Ve Sportingu to byla politická záležitost: chtěl mě tam prezident Bruno de Carvalho, ti, kteří přišli po něm, mi vedli válku. Tři miliony za přestup a ani jeden přátelský zápas, jen lavička. Mihajlović ani nezačal, ostatní trenéři přicházeli a ptali se mě: ‚Proč nehraješ?‘. ‚A co já vím?‘ Vysvětlil mi to čtvrtý trenér, Marcel Keizer: ‚Máme rozkaz tě nevolat do sestavy.‘“

A co Inter?

„Ve své kariéře jsem učinil několik rozhodnutí z rozmaru, a tohle je jediná věc, které opravdu lituji. Nikdy jsem tam nehrál, protože jsem udělal všechno pro to, abych odešel, proti vůli klubu: Julio Cesar byl ve svém posledním roce, hledali někoho nového a dokonce mi to i říkali, jenže jsem jim nevěřil. Jedna z těch blbostí, o kterých jsem mluvil.“

Dříve, když byl ve spoluvlastnictví s Boloňou, Mourinho ho měl na očích.

„Určitě to udělal, když se hrálo poměrně napjaté utkání Bologna – Inter, a udělal to po svém: po celou dobu rozcvičky stál za mou brankou. Byl to jeho způsob, jak mi říct ‚Sleduju tě‘, aby zjistil, jak reaguju pod tlakem. Ale také chytrý způsob, jak na mě v tom zápase vyvinout tlak.“

Inter se do jeho života vrátil sedm let po tom rozchodu, po angažmá ve Sportingu.

„Handanovič se zranil, absolvoval jsem lékařské prohlídky i jeden trénink, pak mě zavřeli v hotelu, kde jsem marně čekal. Nikdy mi nevysvětlili, co se vlastně stalo: někdo říkal, že to byla Handanovičova vůle, jiní, že Conteho, faktem je, že mi zavolal Piero Ausilio: ‚Vivio, to nejde.‘ A hotovo.“

Amen i za to, že jsi odehrál jen šest zápasů za národní tým?

Byl tam Buffon, člověk, kterému by mimochodem měli tleskat na všech italských stadionech, ale místo toho se mu nikde nedostalo respektu, který si zasloužil. Jako jeho náhradník jsem nemohl hrát častěji, ale po těch dvou letech jsem měl být více v základní sestavě: nestalo se to mou vinou“.

Když už mluvíme o vině, totéž by mohl říct někdo, kdo s vámi hrál v národním týmu…

„Podívejte, Mario Balotelli je kluk s velkými hodnotami, který v šatnách, kde působil, nikdy nezpůsobil ani nejmenší problém, leda sobě samému. Jsme přátelé, protože mi věří; když mu něco řeknu, v 99 % případů mě poslechne. Jako tehdy, když měl v národním týmu jít na tiskovku a nebylo možné ho k tomu přesvědčit – zkoušeli to Gigi Riva, Mauro Vladovich, Buffon, Cassano, Prandelli… Marně. Řekl jsem mu: ‚Mario, pojďme si zapálit cigaretu, no tak. Hele, musíš promluvit.‘ ‚Ne, Vivio: budou mě tahat do toho kvůli mému soukromému životu.‘ ‚A ty víš, jak na to odpovědět.‘ Mario mě vždycky považoval za blázna, ale v tom dobrém smyslu. A řekl si: ‚Když mi to říká on, který je blázen, možná to opravdu musím udělat.‘ A šel si promluvit.“

Neúčast na mistrovství Evropy 2012 pro vás byla pořádná rána, co?

„Prandelliho bodnutí nožem: těch šest zápasů se odehrálo v předchozím dvouletém období, takže část z nich odehrál Buffon, šest já a ostatní, kteří pak jeli na mistrovství Evropy, ani jeden. Já jsem hrál v Palermu, Sirigu v PSG, De Sanctis v Neapoli: bylo jednodušší nechat doma mě. Politické rozhodnutí, a samozřejmě jsem to Prandellimu řekl.“

Stál jsi v brance v tu noc, kdy se v Janově hrálo Itálie–Srbsko, v té šílené noci Ivana Hrozného.

„Dostal jsem dýmovnici na lýtko, ale skoro jsem si toho nevšiml. Šel jsem za rozhodčím ne proto, že bych se bál – vyrostl jsem v hledišti –, ale protože jsem se obával, že mě něco, co se děje venku, rozptýlí. Řekl jsem mu: ‚Pošli je na tuhle stranu.‘“

Ten den byl na hřišti i Pirlo, který se později stal jeho trenérem v Turecku, v klubu Fatih Karagümrük.

„Trenér s neuvěřitelnými nápady, možná až příliš pro situace, které zažil po odchodu z Juventusu: klade vysoké nároky na hráče s určitou kvalitou. Stále věřím, že ho čeká skvělá kariéra na lavičce, ale záleží to i na jeho touze: v současné době přešel od velmi nepohodlných rozhodnutí – konkrétně Turecko – k těm o něco pohodlnějším.“

Co byla ta nejšílenější věc, kterou jste jako fotbalista udělal?

„Já, Di Vaio a Portanova v osmém patře sídla Unipolu, abychom přišli na to, jak srovnat účty a zachránit Boloňu. Pak jsme museli jet do Parmy – vyrazili jsme ještě ten samý den, protože na výjezd nebyly peníze – a před zápasem nám Malesani řekl: ‚Kluci, odehrajeme tenhle zápas a pak se rozloučíme: jsme v bankrotu.‘ Místo toho jsem vyšel na rozcvičku a viděl jsem naše fanoušky jásat: ‚Jsme zachráněni, jsme zachráněni.‘ Peníze se nakonec sehnaly. Mimochodem: fotbal má Malesanimu něco dlužit. V tomhle prostředí, když nejdeš na kompromisy, můžeš mít problémy, a v tom se mi podobá: žádné zkratky, žádné kompromisy.“

Mysleli jsme jiný druh šílenství…

„Dobře. Na zápas Everton–Arsenal jsem nebyl nominován, tak jsem si vyrazil na večírek. Kolem druhé hodiny jdu ven na cigaretu a přečtu si SMS: ‚Fabianski se necítí dobře: v půl sedmé pro tebe přijede auto.‘ Vypil jsem půl láhve vodky, jdu za svým kamarádem, majitelem diskotéky, a ukážu mu tu zprávu. Podívá se na mě: ‚A co teď?‘ ‚Teď mi přines další vodku.‘ Domů jsem se vrátil za úsvitu, osprchoval jsem se a když jsem dorazil do Liverpoolu, v šatně mi velký Santi Cazorla řekl: ‚Smrdíš alkoholem, je ti zle.‘ Jedinýkrát v životě jsem měl téměř záchvat paniky, nic jsem neviděl a opakoval jsem si: ‚Jestli tam musím nastoupit, mám po kariéře.‘“

A nějaké výčitky?

„Vyloučení v Pekingu, olympiáda 2008, zápas Itálie–Belgie ve čtvrtfinále. Mirallas mi nechtěně vystřelil míč, ale trefil mě do oka a já jsem vybuchl, i proto, že nás urazili někteří jeho spoluhráči. To se pak o olympijském duchu nemluví, neudělal jsem zrovna dobrou figurku.“

A přemýšlel jste někdy o tom, že byste se stal trenérem?

„Ano: ta představa mě nadchla, fascinuje mě způsob komunikace trenérů a to, že jsem hrál ve čtyřech různých zemích, vám dává obrovskou otevřenost mysli. Pak ale vidím Chivu, který za šest měsíců zestárl o dvacet let, mého bratra De Zerbiho, který se tomu věnuje 15 hodin denně, možná i víc: tuhle práci nelze dělat napůl, a vzpomínám si, že na konci kariéry jsem některé věci už nedokázal snášet. Ale také si říkám, že mi je 40 let, takže kdo ví: v budoucnu je možné všechno…“.