Bývalý brankář: „Podstoupil jsem 11 operací, první kvůli Baggiovi. Pod přívalovým deštěm v Perugii jsem si dělal legraci a proti Juventusu jsem chytil všechno. Mým prvním trenérem byl Buffonův otec, chodil jsem k němu na oběd.“

Andrea Mazzantini patří k „nietzscheovcům“. „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Naučil se to na zlomených žebrech a hrudní kosti, od Benátek po Perugii. „Deset let jsem se vrhal doleva oběma rukama, nikdy jen jednou. Nikdo se nikdy neptal proč.“

„Může za to Baggio. Kvůli jeho kličce jsem si natrhl rotátorovou manžetu ramene. Bylo to 27. října 1993, zápas Benátky–Juve v Italském poháru. Byla to první z jedenácti operací. Hrál jsem se zlomeným hrudníkem, s polofunkčním ramenem a dokonce i bez dýchání. Stalo se to během zápasu Fiorentina–Perugia v Serii A.“

Uvažoval jste o ukončení kariéry?

„Ano, i proto, že v roce 1995, opět v druhé lize a proti Avellinu, mi vyskočila klíční kost. Řekl jsem Zamparinimu, že bych u něj pracoval ve skladech, ale on to odmítl.“

Co vás přimělo nevzdat se?

„Tvrdohlavost. Začal jsem v Canalettu. Trenérem byl Giancarlo Buffon, otec Gigiho, který hrál na hrotu a nebyl zrovna nejlepší. Obědval jsem u nich doma. Jsou to hezké vzpomínky, stejně jako ta cesta od Prima Categoria po Promozione.“

Proč ti trvalo tak dlouho, než ses prosadil?

„Byl jsem fyzicky silný brankář, ale nezkušený a malý: sotva měřím 1,80. Pomáhal jsem rodičům v rodinném obchodě s potravinami. Pak mě Claudio Onofri pozval na zkoušku do Pro Patria v C2 a tam se to zlomilo. Bylo to v roce 1987. Byl to formativní a tragický rok, během kterého jsem na hřišti zažil smrt. Andrea Ceccotti, můj spoluhráč, se během zápasu s Trevisem skácel k zemi a zemřel. Dodnes na to myslím.“

V Benátkách v druhé lize přišla první velká šance.

„Hrál jsem pořád. Zamparini vozil na soustředění šamany, aby zahnali smůlu. Jednoho dne jsme se s několika spoluhráči tajně vypravili do kasina. Prezident nám za to udělil strašlivou pokutu. Byl tam i Vieri, dobrosrdečný mrzout, s nímž jsem se jednou pořádně pohádal, a to i s nadávkami. Vždycky jsem byl vznětlivý…“.

Která epizoda vás nejlépe vystihuje?

„Perugia – Benátky, předposlední kolo druhé ligy, rok 1996. Allegri mě v poslední minutě překvapil při penaltě, ale na konci zápasu se k Fogliovi, kapitánovi, přiblížil nějaký surovec a dal mu pěstí. Ten reagoval tím, že mu jich vrátil pár. Byl to šéf pořádkové policie, dostal jsem čtyřzápasový trest.“

Pak jste přestoupil do Interu. Jak k tomu došlo?

„Ferruccio Mazzola o mně řekl Sandrovi. Během těch dvou a půl let jsem trénoval na maximum a motivoval Pagliucu. Vždy mi to uznával. Odehrál jsem jen čtyři zápasy, včetně jednoho derby, ale měl jsem to štěstí, že jsem viděl mimozemšťana: Ronalda.“

Povězte nám nějakou anekdotu.

„Při pátém dvojkroku jsem ho poslal k čertu, ale jednou jsem to zachytil… pozpátku, hlavou. ‚Ronni, jdi do…‘, řekl jsem mu při už po několikáté fintě, při které se smál. Tak jsem se vrhl zátylkem na míč a zastavil ho. Když pak trénovali přímé kopy, byla to pořádná show. ‚Kdo minete, zůstane nahý.‘ Jednou začal striptýz: nikdo nedal gól.“

Kdo tě v roce 1999 přiměl odejít do Perugie?

„Bergomi a Pagliuca. ‚Nejsi náhradník,‘ říkali. Vybral jsem si číslo 35, Mazzone se divil. ‚Hele, jsi brankář. Musíš hrát s číslem jedna…‘“

Nejkrásnější okamžik v Umbrii?

„Vítězství 2:1 nad Milánem 23. prosince 2000. Gaucci nás pozval k sobě na Silvestra, mluvil o velké odměně a nakonec z toho nic nebylo, jen ohňostroj…“.

A ten nejnapínavější?

„Den před zápasem Perugia–Juve, květen 2000. O rok dříve jsme rozhodli o zisku titulu pro Milán, Gaucci nechtěl, aby se v tom začaly hledat nějaké skryté souvislosti. Ten týden kontroloval úplně všechno. Byli tam špehové, lidé v utajení. Kdybychom prohráli, poslal by nás na soustředění do Asie, ale já jsem všechno zachránil. Než jsem se vrátil do přívalového deště, zašel jsem za Collinou s fénem v ruce. „Vysušíme to takhle?“, zeptal jsem se se smíchem.“

Pár postřehů k Gauccimu?

„Pro něj jsem byl odborář. Byl to hodný člověk, který uměl být zlý. Vyhodil Ahn, protože dal gól Itálii, a požadoval, aby Dellas vystoupil z autobusu, protože se domluvil s Římem. A soustředění byla jako na vojně, panovalo tam obrovské napětí.“

Ale prošli tudy i velcí hráči.

„Vzpomínám si na Nakatou, zlatého kluka. Jednou se mi po hádce omluvil a přinesl mi krabici gelů. A pak Rapaic, Grosso, Materazzi, ale i Ma Mingyu, kterého jsme vzali omylem. Byl úžasný, vypadal jako turista, říkali mu ‚děda‘. A nakonec Mazzone, který mě chtěl přivést do Brescie, ale Gaucci to zamítl, a Cosmi. Teď jsme s ním kamarádi, ale kolik jsme se na začátku pohádali.“

Byl jsi někdy blízko přestupu do velkého klubu?

„Sensi navrhl Gaucciemu výměnu za Antonioliho. Měl jsem být třetím brankářem na Euro 2000, ale nakonec dal Zoff přednost právě Antoniolimu, který hrál za Řím.“

V roce 2004 přišla poslední rána. Autonehoda, která ukončila jeho kariéru.

„Tak to asi mělo být. Právě jsem ve 33 letech podepsal smlouvu se Sienou a odmítl Besiktas. Jel jsem směrem k moři, když do mě narazila dívka, která nedodržela stopku. Ztratil jsem cit v krční páteři v oblasti obratlů C5 a C6. Nikdo mi už neudělil zdravotní způsobilost, utrpěl jsem příliš mnoho zranění. Dnes trénuji v fotbalové škole Roberta Manciniho v Jesi a jsem šťastný.“

Máte nějakou lítost?

„Nikdy jsem neměl šanci být v základní sestavě velkého klubu. Říkali, že jsem vyčerpaný, protože jsem vycházel z brány až příliš zoufale. Ale já jsem musel útočníkům nahánět strach, jinak by nemělo smysl v brance hrát.“