Trenér italské reprezentace vypráví o triumfu italského závodníka na mistrovství světa v jeho rozlučkovém závodě: „Vyrostli jsme spolu a Itálie je nyní ucelený systém.“

Jeho manželka Elena Cecchini ho označila za „nejúžasnějšího muže, jakého kdy poznala“. Matteo Trentin popsal zlatou medaili Elia Vivianiho v nedělním závodě v eliminaci na dráze v chilském Santiagu jako „orgasmickou“. Ale jak to popisuje Marco Villa, trenér italské reprezentace? „Anekdota? Na to by byla potřeba celá kniha…“ usmívá se klidně Villa. Mnoho společných let, společný růst a triumfy, až se z nich stal „systém Itálie“: Elia a Marco tvořili jedinečné partnerství. Dny, kdy se „Prorok“ loučí se závodní kariérou a říká „sbohem cyklistice“, jsou příležitostí k tomu, abychom si trochu připomněli, co vše se odehrálo zejména na dráze mezi Villou a šampiónem, který si sám vybojoval i zlatý závěr na mistrovství světa. Emoce, které se ani tři dny po rozlučkovém závodě nezdají vyčerpat.

Villo, začněme přímo od konce.

„Bylo to opravdu krásné. Eliaovy kvality a hodnota byly nesporné, zdálo se, že už pro nás nemá žádná překvapení, a místo toho se stalo to, o čem snil. Říkal: ‚Bylo by krásné vyhrát mistrovství světa v rozlučkovém závodě, který si sám vybral‘, v závodě mistrovství světa, ne v nějakém ledajakém kritériu. Triumfoval v absolutním kontextu. Koneckonců, před rokem mi on, který zůstal bez týmu, opakoval: ‚Nechci takhle skončit, nechci takhle oznámit odchod do důchodu.‘ Zkrátka si vybral způsob, jak ukončit kariéru, navrhl si to tak, jak chtěl. To se říká, že se splnil sen…“.

Od posledního k prvnímu Vivianimu: jaké rozdíly v něm vidíte?

„Vždycky byl zralý. Už od mého prvního roku jako trenér jsem viděl devatenáctiletého kluka, který věděl, co má dělat, a věděl, kam chce dojít. Někdy jsem si říkal: ‚Jak to, že je Elia tak sebejistý, když ještě nezávodil na mistrovství světa v elitní kategorii?‘. A místo toho se předvedl skvěle, druhým místem ve scratchi.“

Nějaký těžký moment, na který nikdy nezapomene?

„Na Londýn 2012 se dobře připravil a na startu poslední disciplíny omnia byl první, pak v kilometrovém sprintu, který byl pro specialisty, dojel šestý. Byly to jeho první olympijské závody, začal šestým místem, ale nenechal se tím odradit. Následovaly totiž čtyři intenzivní a úspěšné roky i na silnici: Elia vyhrával, na silnici se ničeho nevzdával a připravoval se na dráhové závody. Nevynechal ani jeden trénink a nikdy nic nepodceňoval.“

Elia vyhrával a vy jste budoval skvělý národní tým: existoval a jak vypadal takzvaný „efekt Viviani“?

„Ano, ať už šlo o omnium, dlouhé či krátké závody nebo skupinové jízdy, byl mi velkou oporou a umožnil mi tak rozšířit si zkušenosti. Byl jsem jmenován technickým komisařem a neabsolvoval jsem žádnou školu, kde by se učilo, jak vyhrát olympijské zlato ve čtyřčlenném týmu. Elia byl výjimečný, protože kromě svých schopností mi poskytoval skvělou zpětnou vazbu. Metodika, kterou nyní používáme, se stala systémem pro italskou národní reprezentaci. Vznikla při trénincích potmě, které jsme s Eliou absolvovali na velodromu v Montichiari, když tam ty večery nebyl na dráze nikdo jiný. Jen on. Společně jsme pochopili, co je potřeba k tomu, abychom mohli srovnávat silnici a dráhu. A našel jsem v něm velmi vnímavého člověka. Je to, jako bychom trénovali společně, tréninky jsme si přizpůsobili na míru. Byl to společný růst.“

Mimochodem, v jaké roli byste ho viděl po skončení kariéry?

„Vidím ho dobře kdekoli: jako trenér už má zkušenosti, vždy měl vynikající kontakty se sponzory, kteří ho mají rádi. Je skvělý v tom, jak prezentuje svou image.“

Jak jste společně prožili dny, kdy byl Elia vlajkonošem pro Tokio 2021?

„Spousta cestování, hodně se pohyboval: ale Elia se hned ujal odpovědnosti. Už ráno si plánoval schůzky a povinnosti. A ta zkušenost ho poté udělala ještě výjimečnějším. V období před Tokiem přijel nejprve se mnou a pak společně s Gannou, který měl na programu časovku. Trénoval s námi na silnici i na dráze. Mohl startovat ve čtyřčlenném týmu, a nakonec měl větší radost než já, když viděl tu zlatou medaili na krku ostatních kluků. Pak tu medaili získal i on sám. Opakuji: nikdy se nenechal odradit, ale plně se zapojoval do života týmu. Vždycky byl skvělým lídrem.“ 

A jak prožil ten pád v Riu 2016?

„Korejec prudce změnil směr. Měli jsme domluvu, že Elia rozhodne, zda vymění kolo nebo rám, zkrátka už věděl, co má dělat, a řekl mechanikovi: ‚Vezmu si druhé kolo.‘ Nakonec vyhrál. I to byl jeho poslední závod.“

Nějaká závěrečná vzpomínka?

„Lamon mu říkal Prorok, kluci z kvarteta improvizovali mši, ale Elia tam zůstal i po večeři, hrál s kvartetem na PlayStationu spolu se Scartezzinim, který byl v Itálii. Zůstal s nimi až do konce zápasu, přes půlnoc. To jen dokazuje, jak silně vnímal soudržnost skupiny. Proto říkám, že zůstane vzorem na dlouhá léta.“

Bude Itálie bez Vivianiho slabší, jako když ukončil kariéru Nibali?

„I Milan a Ganna se na něj hodně spoléhají, často se radí, jak zvládnout určité situace. A to platí i pro mě. Před mistrovstvím světa v Rwandě nebo na Vuelte jsme si s ním telefonovali. Vždycky bude jedním z nás.“