Stříbrný medailista z mistrovství Evropy v roce 1982 v běhu na 100 metrů a ze světového šampionátu ve štafetě 4×100 metrů: „Vittori mě chtěl jako Pietra, ale já se zranil. Dnes se svou firmou ničíme nádory“

Bylo léto roku 1982, léto Itálie. Dva dny předtím se Saronni stal mistrem světa v cyklistice v Goodwoodu. Méně než dva měsíce předtím triumfovala Bearzotova národní reprezentace na mistrovství světa ve fotbale na stadionu Bernabeu. V úterý 7. září na atletickém mistrovství Evropy v Aténách získal 19letý Ital stříbrnou medaili v běhu na 100 metrů: byl to Pierfrancesco Pavoni, a když překročil cílovou čáru s tělem nakloněným dopředu, všem připomněl Pietra Menneu o dva roky dříve v Moskvě. „Neudělal jsem to schválně. Ale byl to určitě podmíněný reflex.“

Dokážeš během 100 metrů přemýšlet?

„Když přemýšlíš, zpomalíš. Jsi jako býk, který se musí pohybovat s lehkostí motýla, musíš cítit, co děláš, je to něco, co vychází z tvého nitra.“

A to se do finále dostal s nejhorším časem.

„V rozběhu jsem zaběhl 10,40, jen tak si hrál, letěl jsem jako raketa. Tak jsem to v semifinále vzal v klidu, aniž bych pomyslel na to, že sedmdesátikilový člověk s protivětrem se zastaví. Ostatní byli dvakrát těžší než já. Obvyklý blbec.“

Co si z finále pamatuješ?

„Všechno, jako by to bylo teď. Závod jsem si představil, chtěl jsem vyrazit rychle, ale ne tak, aby mě to stálo příliš energie. Postavil jsem se na startovní bloky, perfektně, v naprostém tichu, Woronin po mé levici a Sharp po mé pravici. Pak jsem udělal nesmysly, vyrazil jsem záměrně pomalu, postupně zrychloval, ostatní mi ujížděli, ale já je všechny dohnal, jednoho po druhém.“

Ještě metr a vyhrál by.

„To říkal vždycky i můj otec. Čtyři setiny jsem ztratil už při výstřelu.“

Co se stalo pak?

„Vittori mě chtěl přeřadit do jiné kategorie, chtěl, abych byl silnější, vzal si mě za vzor Menneu, ale já měl jiné svalové vlákna, pro mě to byla katastrofa. Požádáš mě o 10, já, takový, jaký jsem, udělám 12, ale správné by možná bylo 6. Katastrofa, sám jsem se zabíjel.“

Proč atletika?

„Narodil jsem se poblíž Villa Borghese, ale táta pracoval v EUR, přestěhovali jsme se na Ardeatinu, poblíž hradeb. Chodil jsem do školy na viale Manzoni. Hrál jsem fotbal, na štěrku pod vistáriemi bylo pár drah, uspořádali jsme závod, bylo mi asi 7 let a už jsem vyhrával. O několik let později jsem se přestěhoval do internátní školy v Paderno del Grappa, spolu s kamarádem. Požádali mě, abych běžel 100 metrů na Hrách mládeže. Bylo to pochmurné odpoledne, uprostřed ničeho. Měl jsem tenisky a zdálo se mi, že těch 100 metrů nikdy neskončí. Zabehl jsem to za rovných 12 sekund.“

A odtud do Atén?

„Porážel jsem ty starší než já. Na provinčních, regionálních závodech. Nikdy jsem netrénoval, jen jsem závodil, ale byl jsem odhodlaný. Jdu na italské mistrovství do Boloně, na startu mám na všechny náskok dvou metrů, ale nemám výdrž a ostatní se vrací, vyhrávám o setinu, ale vyhrávám. O rok později jsem zaběhl 10,3 a v 18 letech 10,1 a vyhrál jsem bronz na juniorském mistrovství Evropy.“

V Aténách se stal překvapením stejně jako Paolo Rossi a Tardelli.

„Seznámil jsem se s nimi na předávání cen. Byl tam i Moser. Ten mě zasypával otázkami na Menneu, proč se vrátil, co by mohl dokázat. Řekl jsem mu, že se zlepšuje a že se vrátí v plné síle.“

O rok později, v roce 1983, jste byli spolu na mistrovství světa.

„V semifinále jsem udělal obvyklé hlouposti, ale tentokrát jsem byl první z vyřazených. Zkazil jsem všechno.“

Získali jste však stříbro ve štafetě 4×100 za Spojenými státy: Tilli, Simionato, vy a Mennea. Italský rekord (38”37), který vydržel 27 let.

„Zkřivil jsem se při předávání štafety Pietrovi.“

Skončil jste brzy, ve 28 letech. Byly to zranění?

„Skutečný důvod je jiný. Sportu jsem dal hodně, práci málo. Zaostával jsem za svými přáteli, kteří studovali, a po letech běhání nohama jsem si řekl, že je čas rozběhnout hlavu.“

Co jste udělal?

„Založil jsem firmu s technologií, která mi umožnila běhat i přes zranění. Jsou to radiofrekvenční přístroje, které působí velmi intenzivním teplem. Svou firmu jsem pojmenoval Alba, protože se jedná o novou terapii založenou na hypertermii. Tomuto jsem zasvětil svůj druhý život. V onkologii využíváme válečnou technologii, konkrétně radarovou, a vysíláme do lidského těla RF signál, abychom zvýšili teplotu nádoru nad 41 stupňů. To posouvá boj proti nádoru do jiné dimenze a spolu s radioterapií a chemoterapií ho ničí.“

Má rád náročné věci.

„Jako sprinter jsem byl přesvědčený, že porazím černochy. Cítili jsme se nesmrtelní, neporazitelní. To, že se mi to nepodařilo, formovalo můj charakter: byl jsem vždy hladový, čelil jsem značným psychickým zátěžím. Moji synové, Brando a Alessandro, pracují se mnou. Oni a Pilar jsou můj život.“

Pilar Ottoz, opět atletika.

„Jsem starší, byli jsme přátelé léta, hráli jsme si, hodně jsme se smáli. Pak jsme se jednoho dne stali něčím jiným.“

Mennea měl v sobě jakousi trýzeň, která ho vedla k tomu, co udělal.

„Všichni máme toho démona. Někdo ho dává najevo, někdo ne. Pietro byl oddaný, donekonečna opakoval ty samé věci. Já se potřebuju smát.“

Proč se Mennea vrátil poté, co skončil?

„Protože je to krásné. Na světě neexistuje nic jako stovka, je to šílená smyslová droga. Máš v hrudi oheň, v sázce je tvůj život během 10 vteřin.“