Bývalý útočník vypráví: „Když mi zavolal Giovanni Galli z Fiorentiny, myslel jsem si, že je to vtip, a zavěsil jsem. Reprezentace mi zůstává jako lítost, doufal jsem v ni v Messině, když jsem byl nejlepším střelcem, ale Donadoni mě nepozval.“

Na tribuně Fiesole se několik let vlál transparent, který připomínal, jakou roli sehrál v nejtěžších chvílích. ‚Bůh odpouští, Riga-no‘. Christian byl hrdinou návratu, útočníkem, který pomohl Florencii vrátit se na mapu významného fotbalu. Přišel v roce 2002, klub byl v třetí lize a jmenoval se Florentia Viola. To byly jiné časy. „Ve městě panovala atmosféra sportovní deprese. Tým s takovou historií zkrachoval kvůli pár drobných.“ Riganò hned od začátku střílel góly jako na běžícím pásu. „První rok jsem dal 30 gólů, odtud se to všechno rozjelo.“ Dnes tam bývalý útočník žije a pracuje jako zedník, což je povolání, které vykonával ještě před svým debutem mezi profesionály.

Christian, ve Florencii jsi stále idolem.

„Ale kdepak, jsem normální člověk. Chodím na stavbu od rána do večera. Lidé ve městě mě mají rádi, to ano. Jsem rád, že jsem jim něco dal. Zastavují mě proto, že jsem se vždy choval slušně, ne proto, že jsem byl šampión. A to je to, co mě dělá nejšťastnějším.“

Jeho příběh je plný návratů a vzestupů. Skóroval ve všech kategoriích, než se dostal na vrchol.

„Za mých časů to nebylo snadné, musel jsem se pořádně prosazovat. Mnozí mi říkají, že jsem přišel pozdě… já odpovídám, že mám štěstí, že jsem to dokázal. Víte, kolik je talentovaných hráčů, kteří se ztratí v nižších soutěžích? Zvlášť v mé době. Dneska dáte 5 gólů a už máte hodnotu 20 milionů. Hrál jsem a skóroval ve všech soutěžích, chybí mi už jen ta třetí. Ale na rekordy kašlu, slouží jen k tomu, abych si připomněl, odkud pocházím a jaká to byla cesta. Vždycky mě to bavilo, i v amatérských soutěžích. A nikdy jsem se tím nechlubil.“

Lituje něčeho?

„Jsem člověk, který se nikdy neohlíží zpět, to nemám rád. Ale řekl bych, že mě mrzí, že jsem se nedostal do národního týmu. Bylo by to završení nádherné cesty. Na konci roku 2006 hrála Itálie přátelský zápas v době, kdy jsem byl s Messinou nejlepším střelcem Serie A. Doufal jsem v to, ale trenér Donadoni mě nepozval. No co. Když jsem hrál já, útočník musel doufat v epidemii, aby se dostal do reprezentace… všichni by museli onemocnět. Přede mnou byli Del Piero, Totti, Toni, Di Natale, Iaquinta, Inzaghi. A někdo dokonce zůstal doma.“

Zaplatil jste za to, že jste byl upřímný člověk?

„To nevím, ale pro mě je to důvod k hrdosti. Nikdy jsem se před ničím a nikým nepodřídil. Jsem člověk, který vyšel z ničeho, a neskrýval jsem to. Víš, že jsem kouřil před trenéry…“

Nikdy tě za to neokřikli?

„Jednou, na soustředění s Fiorentinou, mě Prandelli viděl, jak si dám dva šluky: ‚Kolik cigaret kouříš?‘ ‚Málo.‘ ‚Tak kouři míň.‘ Ale tím to skončilo. I s prezidenty jsem byl vždy upřímný a přímý, s nikým jsem nikdy neměl problémy.“

Ve Fiorentině fanoušci vyvěšovali transparent „Bůh odpouští, Riga ne“.

„Trestné území bylo vždy mým přirozeným prostředím. Nebral jsem žádné zajatce. Odtud pramení to, že neodpouštím. Když se míč dostal do posledních šestnácti metrů, vznikla mezi námi jakási chemická, nepřirozená přitažlivost. Ve Florencii, stejně jako v Tarantu a v Messině. A to si představte, že na Lipari jsem začínal jako obránce.“

Co se pak stalo?

„Bylo mi dvacet a měli jsme potíže v útoku: někteří odešli, jiní chyběli kvůli práci. Titulární střední útočník se zranil a já jsem ho šel nahradit. Strašně mě to bavilo, hned jsem dal gól a už mě z hřiště nesundali. Ještě že tak, řekl bych.“

Když přišel do „fialových“, tým se jmenoval Florentia Viola a hrál v Serii C. Byly to jiné časy.

„Měl jsem za sebou sezónu v Tarantu, kde jsem dal spoustu gólů, chtěl jsem postoupit do vyšší ligy, ale nabídka od Fiorentiny byla výjimečná. Ozvul se mi prezident Della Valle a dal mi jasně najevo, že cíl je jasný: brzy se vrátit na vrchol. A tak se také stalo. Vlastně mi nejdřív zavolal Giovanni Galli, myslel jsem si, že je to vtip, a zavěsil jsem. Místo toho mě ale opravdu chtěli. Ve městě panovala sportovní deprese. Tým s podobnou historií, odsunutý na okraj fotbalového světa, který zkrachoval kvůli pár drobných. V prvním roce jsem dal 30 gólů a odtud se všechno rozjelo.“

Byla to úžasná cesta.

„Dvě nádherné sezóny, Florenťané mě přijali za svého. Teď tu pořád bydlím a občas mi vyklouzne nějaká věta v toskánském dialektu. A to pocházím z Lipari, představ si to.“

Po Florencii přišla Messina, další šťastná etapa.

„Zažil jsem nádherné emoce, dal jsem 19 gólů v Serii A a nějakou dobu jsem byl nejlepším střelcem ligy.“

Právě ty góly ho dostaly až do La Ligy. V roce 2007 ho angažoval Levante.

„Utkali jsme se s Barcelonou Eto’a, Messiho, Xaviho a Iniesty. Leo byl mladý, ale už tehdy velmi silný. V tom zápase také skóroval. Já jsem si přivezl domů dres Henryho, opravdovou památku. Mrzí mě, že jsem nehrál na Bernabéu, bylo by to velké uspokojení.“

Čím se dnes Riganò živí?

„Vrátil jsem se k tomu, co jsem dělal jako kluk, tedy k zednickému řemeslu. V životě mi jdou dvě věci: góly a domy. A není to tak, že by se člověk po čtyřicítce přetvořil a stal se někým jiným. Kdybych jen tak seděl, zbláznil bych se, to prostě nedokážu. Ale dělám to i proto, abych se uživil, to nepopírám. Nevydělal jsem dost na to, abych žil z úroků. Zkrátka, kdybych měl v bance deset milionů, žil bych klidněji.“