Bývalý záložník: „Jedna špatná přihrávka a Mancio se rozzuřil. Odpověděl jsem mu a on šel za Mantovanim. Simoni se mě pokusil přivést do Neapole, byla chyba, že jsem ho neposlechl. Stále mě zastavují kvůli té díře na penaltovém kopu v zápase Juve-Toro…“

Pro mnohé je Riccardo Maspero „ten s tou dírou“. Trik, který se stal kultovním a přinesl Torinu nečekanou remízu 3:3 v derby v roce 2001. „Dokonce jsem dal gól, prohra by byla dvojnásobnou tragédií. Naštěstí to dopadlo dobře.“ Vypráví bez příkras, hrabá se ve vzpomínkách mezi bolestmi a velkými vítězstvími. „Když jsme s Cremonese vyhráli na Wembley“, ale také hádky a nějaké nedorozumění. „Pohádal jsem se s Manciom a s odstupem času mohu říct, že jsem udělal chybu, když jsem Simoniovi nevěřil. Chtěl mě vzít do Neapole, já se rozhodl zůstat v Cremoně, abych dodržel dané slovo“.

Maspero, začněme od začátku. Narodil jste se v rodině sportovců: vstoupil fotbal do vašeho života už v kolébce?

„Ano, je to tak. Můj táta byl fotbalista, hrál v mládežnických týmech Piacenza, ale neprosadil se. Řekněme, že jsem splnil i jeho sen. Vzpomínám si na jeho slzy v den mého debutu v Serii A.“

Dnes hrají i vaši synové.

„Jeden v Pro Sesto, druhý v Alessandrii. Oceňuji jejich vytrvalost v dosahování cílů. Připomínají mi mě jako kluka.“

Byl nějaký moment, kdy jste si uvědomil, že jste to dokázal?

„V Cremoně. Protože důležité není debutovat, ale dokázat se udržet na vysoké úrovni. My v Cremoně jsme měli partu ‚chleba a salámu‘. Byli jsme rodina. Favalli byl neuvěřitelný sportovní ředitel, dobře nakupoval a skvěle prodával, přičemž vždy zachovával náš týmový duch. I nováčci se hned začlenili. Věřte mi, bylo to něco magického.“

Vy jste ale odešel.

„Chtěl jsem udělat kvalitativní skok. Zavolal mi Eriksson a řekl: ‚Chci tě v týmu.‘ Bylo nemožné říct ne.“

V Sampdorii jsme neviděli Maspera z Cremony. Co se pokazilo?

„Trochu mě znevýhodňovala herní formace. Pak o rok později přivedli Seedorfa a Karembeua a já se rozhodl odejít. Mám však nezapomenutelné vzpomínky, jako například semifinále Poháru pohárů s Arsenalem. Byla to neuvěřitelná jízda. I v tom roce jsem navázal mnoho přátelství, jedno zejména…“.

S kým?

„S Ruudem Gullitem. Trávili jsme spolu opravdu hodně času. On už byl hvězda, já kluk v prvním roce v velkém týmu. Abychom mohli jít ven, musel se převlékat, pokaždé to byla podívaná. Mám spoustu vzpomínek na fantastického kluka: u večeře tě rozesmál k slzám, v šatně pouštěl hudbu. Pak ale vstoupil na hřiště a proměnil se.“

Říkalo se, že jste odešel kvůli hádce s Mancinim.

„Řekněme, že Roberto měl v Sampdorii velkou moc. Eriksson ho hodně poslouchal a moje role druhého útočníka byla trochu na překážku. Nikdy jsme se nepohádali, až na jednu výjimku. Jestli mohu…“

Povězte nám o tom.

„I na tréninku byl někdo, kdo vyžadoval hodně, jednou jsem mu špatně přihrál míč a on se rozzuřil. Odpověděl jsem mu a pohádali jsme se. Nemám proti němu nic, ale vím, že tlačil na můj odchod. A to mi říkali, že jen o rok dříve to byl on, kdo navrhl Mantovanimu a trenérovi, aby mě vzali…“ .

Během své kariéry jste měl mnoho skvělých trenérů. Vyberte si jednoho.

„Řekl bych Simoniho, ale nechci nikoho ukřivdit. Gigi byl pro mě jako druhý otec. Udělal jsem chybu, že jsem za ním neodešel do Neapole: bylo to v roce 1996 a on se velmi snažil, abych k nim přešel. Hostil mě dva dny u sebe doma, aby se mě pokusil přesvědčit. Já jsem se však rozhodl zůstat v Cremoně, protože sezóna byla v plném proudu a dal jsem slovo prezidentovi a Favallimu, že pomůžu týmu v nesnázích. Nechtěl jsem opustit loď uprostřed bouře, to není v mé povaze. Moje žena mi to dodnes vyčítá, líbilo by se jí to.“

Pak jste se potkali v Turíně.

„Na pár zápasů. Protože Simoniho téměř okamžitě odvolali. I to však byla fantastická epizoda. Všichni si mě pamatují kvůli tomu ‚skoku‘ v derby, ale byly to tři velmi krásné roky.“

Ano, ten skok. Zastavují vás kvůli tomu ještě na ulici?

„Ano, stává se, že si mě pamatují jen kvůli tomu. Ve skutečnosti jsem s svou kariérou velmi spokojený. To v derby byl chytrý tah: bylo 3:3, právě jsem dal vyrovnávací gól a odpískali nám penaltu. Tak jsem tam šel a ‚vykopal‘ díru. Salas si toho nevšiml a kopl do díry. Míč letěl do nebe. Fanoušci Juventusu mi to dodnes vyčítají.“

Které jste ostatně mohl skončit už o několik let dříve…

„To je pravda, Favalli hodně jednal s Bianconeri a řekl mi, že tu možnost mám. Já jsem se ale rozhodl jít do Sampdorie.“

Nejkrásnější okamžik?

„ Mám jich mnoho, ale vyberu si vítězství na Wembley s Cremonese: porazili jsme Derby County a vyhráli Anglo-italský pohár. Skórovat na takovém stadionu je něco, co si nesete v srdci navždy“.

Nějaká lítost?

„Získal jsem méně, než jsem si zasloužil. Trochu mě znevýhodnily herní systémy a některé volby“.

Před odchodem do důchodu strávil osm let v amatérských klubech.

„Rozhodl jsem se zůstat v Bergamu se svou ženou, která v této oblasti podniká. Znovu jsem se narodil. Po Florencii jsem ztratil vášeň pro hru, ale ty roky mi ji vrátily.“

Dnes působí jako trenér.

„Momentálně jsem mimo hru, ale čekám na příležitost. Roky jsem fotbal nesledoval, šel jsem pracovat do firmy a musím říct, že se mi to líbilo. Uvidíme. Možná za to platím tím, že nejsem mediálně známý. Tak to bylo i jako hráč. Nikdy se mi nelíbilo být na očích.“