Kapitán Davisova poháru: „Jannik v dresu Itálie je fantastický, nestaví se na piedestal, ale je vždy blízko svým spoluhráčům. Na Wimbledonu dokázal něco výjimečného. Naším cílem je vyhrát třetí Davisův pohár v příštích třech letech, opět doma.“

Filippo Volandri zná Wimbledon, atmosféru, prestiž a hodnotu nejstaršího turnaje. Pro něj, bývalého hráče top 20 a kapitána Davis Cupu, bylo prožití emocí z prvního italského vítězství ve Wimbledonu vrcholem cesty plné úspěchů během těchto dvou londýnských týdnů. Historický triumf světové jedničky, mnoho dobrých výkonů italských hráčů a stále širší a bohatší výběr hráčů, z nichž bude Itálie čerpat v Davisově poháru, který bude v listopadu obhajovat v Bologni.

Kapitáne, jak jste prožil finále?

„Jako něco mimořádného. Šlo o to, jak Jannik zareaguje na finále Wimbledonu, které je jiné než všechna ostatní a nikdy ho nehrál. V prvních setech nehrál ani jeden z nich čistý tenis, ale pak Jan zařadil vyšší rychlostní stupeň. Je to skvělý, mimořádný tenista.“

Proč se finále ve Wimbledonu nedá srovnat s žádným jiným?

„Centre Court je jiný než všechny ostatní grandslamové kurty. Atmosféra je vždy výjimečná, může být zastrašující, protože je to kurt, kde zvítězili všichni velcí hráči, kde se psala historie tenisu.“

Na začátku fanoušci na tribunách trochu více fandili Alcarazovi, ale postupem času si Sinner získal srdce Centre Courtu.

„Fandění bylo velmi odlišné od toho v Paříži, kde byla cítit velká podpora pro Alcaraze. Tady na začátku byla pochopitelně mírná preference pro Španěla, ale pak bylo vidět, že fanoušci fandí zápasu a podívané. Na konci však fandění pro našeho šampiona zesílilo.“

Všichni italští hráči vyjádřili radost z Sinnerova vítězství také na sociálních sítích, včetně těch nejmladších, pro které byl Sinner něco jako starší bratr.

„Když je Jannik na kurtu a musí odehrát zápas, je to válečná mašina. Ale když je v Davisově poháru nebo když jsou tam další Italové, je fantastický, protože je vždy k dispozici. To je také jeho velikost: nestaví se na trůn jako číslo jedna, ale vždy se snaží pomáhat svým způsobem, slovem, povzbuzením, otázkou, jako to udělal v Londýně s Vasamim a Basile.“

Může se spolehnout na široký a rozmanitý kádr a na kluky, kteří se navzájem motivují.

„Ano, a jako trenér i kapitán národního týmu mě těší, že jsou všichni takoví. I Berrettini vždy pomáhal Cobollimu, i když debutoval v Davisově poháru. V Paříži trénoval Musetti s Vasamim. Během přestávek v tréninku se povídá, vyměňují se názory, rosteme.“

Předtím jsme mluvili o Cobollim, protože Sinner je číslo 1, je to špičkový hráč a je trochu těžké se s ním ztotožnit. Ale růst Flavia je dalším poselstvím, že s prací a odhodláním se lze dostat vysoko. Jak to vidíte?

„Flavio občas říká, že nerad trénuje, ale není to pravda. Stal se velmi profesionálním, vyrostl, vyzrál a výsledky se dostavily. Nyní je třeba s ním zacházet jako se silným hráčem. Řekl jsem to jeho otci Stefanovi, který je také jeho trenérem. Důležité je plánování, kolik a jakých turnajů, regenerace. Cobolli je výjimečný sportovec a tuto přípravu je třeba udržet. Je tedy třeba řídit každodenní život.“

Jak si představujete budoucnost italského tenisu po tomto historickém vítězství?

„Stále lepší. A myslím, že i my, federální trenéři, jsme k tomu trochu přispěli. Když jsem hrál já, všichni byli odtržení, každý sám za sebe, se svým trenérem, panovala velká nedůvěra vůči federaci. Místo toho jsme se snažili být hráčům k dispozici a vytvořili jsme atmosféru důvěry a spolupráce. Vznikl pozitivní kruh, který prospívá všem. Máme techniky, kteří pracují na projektech, jako je ten Arnaldiho a Cobolliho, je tu Umberto Rianna. Držíme všichni pohromadě a i kluci mezi sebou vycházejí dobře. Jsme velká skupina, a to mluvím i o osteopatech a fyzioterapeutech. Jannik si léčil loket u Claudia Zanettiho, který je jedním z našich specialistů. Fungujeme dobře na všech úrovních.“

Není náhoda, že jsme dvakrát za sebou vyhráli Davisův pohár… Do třetice všeho dobrého?

„Cílem je vyhrát třetí titul v příštích třech letech, kdy budeme hrát vždy doma. Máme tak bohatý a rozmanitý tým, že když někdo nezvládne, jsou tu další, kteří jsou v dobré formě. I ve Wimbledonu jsme měli předčasné odchod Berrettiniho a Musettiho, ale vyvážili jsme to dobrými zprávami o třech Italích v osmifinále s obnoveným Sonegem, Cobollim ve čtvrtfinále a titulem Jannika. Vyhráli jsme Wimbledon, hoši.“