Lele se s Portugalcem setká v utkání Benfica – Neapol v Lize mistrů: „Gabriele mi říká ‚mami‘, stejně jako moje matka. Jsme soupeři, ale nikdy nepřátelé“

Za půl století nemůže jít jen o fotbal: a v tomto životě středopolaře (ale třídy), který Lele Oriali prožil, 55 let od svého debutu, se jemně prolínají city, které přesahují konvence. Lisabon s zápasem Benfica-Neapol je rozbuškou, v sobě zahrnuje vibrace jedné éry, vzpomínky a ty oslnivé dva roky strávené v Interu s Josém Mourinhem, které hoří nyní i navždy, protože existují setkání, která zůstávají výjimečná (one).

Setkat se a říct si….?

„Usmát se. Objímat se. Vzpomínat. Jsou zápasy, které se nedají srovnat s ostatními: ty s Interem bych nikdy hrát nechtěl; a ty s Mourinhem vždycky něco zanechají.“

Pro Josého nejsi Lele, ale Gabriele.

„Dva lidé mi říkají Gabriele, moje matka a José. Nevím proč, líbí se mu to a mně taky. Pro všechny jsem Lele, ať už přátelsky, důvěrně, nebo i jinak.“

Madrid, 12. května 2010.

„Dostáváme se k jednomu z vrcholů kariéry, Liga mistrů je snem každého. Interu se ten rok podařilo vyhrát treble. Ale já to věděl…“.

Jaké skryté schopnosti měl, že tušil triumf?

„Už pár měsíců se v novinách šířily zvěsti o Josého odchodu. Měli jsme spolu výjimečný vztah, podobně jako to teď mám s Contem, ale určitá témata zůstávají tabu, je to otázka posvátného respektu. A jednoho večera, aniž bychom porušili diskrétnost, jsme se o tom bavili.“

V podstatě se přiznal?

„Ne, diskutovali jsme o tom, co jsme četli, já jsem mu hodil vtip – víš, že když odejdeš, vyhodí mě – a on klidný, pánem situace: Gabriele, nemysli na to, co bude, tady píšeme historii a podaří se nám to. Slib dodržen.“

Lisabon bude past…

„Fantastický stadion pro Benfiku a peklo pro nás i pro jakéhokoli soupeře. On vždy ví, kam sáhnout, aby čelil obtížím. Už si to představuji, jak vymýšlí strategii poté, co nás analyzoval.“

Nevyhnutelná otázka, Mourinho a Conte, tak odlišní a přece tak podobní, s touhou slyšet „zvuky nepřátel“ a porazit je.

„Mluvíme o špičkových trenérech. O trenérech, kteří umí svým týmům vtisknout charakter, až si podmaní jejich duši: pro Mourinha i pro Conteho by se hráči vrhli do ohně, a to není jen taková fráze. Svědčí o tom zkušenosti obou a výpovědi těch, kteří měli možnost být jimi vedeni. Uvnitř těchto trenérů jsou silné lidské hodnoty. Jsou ‚nad věcí‘, věřte mi.“

Dominantní osobnosti, které není snadné přijmout.

„Je to méně obtížné, než se zdá. Charakter je dar pro toho, kdo ho má, a jak Mou, tak Conte ho dávají k dispozici klubům a týmům.“

Vyhrával všude a v jakékoli roli: dá se to říct, i když se trochu vžiju do role psychologa?

„S tou definicí se ztotožňuji. Nosím v sobě zkušenosti, v mém věku vím, kdy mlčet a kdy mluvit, co říct. Řekněme, že navenek odrážím to, čím jsem byl na hřišti: vyvažovačem.“

Odešel Mou a odešel i Oriali; odejde Conte a musí se rozloučit i Oriali: je to osud těch, kdo jsou hluboce spjati s trenérem?

„Kdo ví! Já bych zůstal, Inter je moje druhá kůže, nepočítám úspěchy svých různých kariér, ať už jako hráč, sportovní nebo generální ředitel a manažer, vím, že s Interem jsem vyhrál osm z deseti mistrovských titulů druhé hvězdy. To si posuďte sám!“

Řekněte nám místo toho svůj žebříček radostí…

„Předem: mistrovství světa v roce 1982 a mistrovství Evropy s národní reprezentací pod vedením Manciniho jsou mimo soutěž. Ale sestavit si své pódium je pro mě snadné: na prvním místě je titul Interu z roku 1971, byl jsem tehdy ještě skoro dítě. Pak Treble, z mnoha lidských důvodů. A na třetím místě titul z loňského roku v Neapoli, kde Antonio umožnil splnění nesplnitelného snu. A vzpomínám na průvod, na barvy a vůně města, na každodenní život s těmito úžasnými lidmi.“

Do Neapole přijíždí po rodinné schůzce.

„Zavolá mi Antonio a řekne: no tak, pojď. Je mi přes 70, vždycky jsem byl doma, ve Florencii jsem je měl u sebe, z Parmy jsem se vracel skoro každý večer, z Boloně jsem byl doma za dvě a půl hodiny. Připadá mi to jako příliš velký odchod. A tak svolám ženu a dcery, vysvětlím jim to a ptám se: co mám dělat? Postavily mi kufry před dveře.“

A přestěhovaly se…

„Jedna z dcer odjela včera. Mám čtyři vnoučata, cítím potřebu být s nimi. Ale Neapol jako město, ve kterém žiji, byla úžasným objevem. Být tady je fantastické.“

Madrid bude jeho oblíbeným městem a Bernabeu tak trochu stadionem jeho srdce.

„Finále s západním Německem, to s Bayernem, dva epické momenty. Řeknu vám jednu věc, před zápasem s Brazílií: Bearzot, nejen gentleman, ale i učenec, zavolal mě a Gentileho. Svěřil mi Zica a dal Edera Claudiovi. Dva dny jsem sledoval všechno, co se dalo o Zicovi najít, a pak, když jsme se chystali na hřiště, přišel k nám: „Přemýšlel jsem o tom, pozoroval jsem to, co říkáte na to, kdybychom to změnili?“

Co budete dnes večer dělat s Mourinhou, budete se bavit?

„Ani jedna zpráva. Potkáme se na stadionu, přímo tam, a budeme si rozumět očima a pohledy. Už jsme proti sobě hráli, ale nikdy jsme nebyli nepřátelé.“