Bývalý záložník vypráví o svém životě na hřišti i mimo něj. „Matteo bojoval statečně, pro mě zůstává vzorem. Největší radosti jsem zažil v Laziu, jsem zklamaný z toho, jak to dopadlo.“

Zvenčí se často zdá, že fotbal je svět sám pro sebe. Zlatý, dokonalý, prostý všeho. Dokonce i bolesti. I když fotbalista vždy vedl klidný život, nikdy nepřekračoval meze, je vnímán jako privilegovaný člověk, který patří do jiné dimenze než „normální“ lidé. Pak ale přijdou tragédie, které všechny trochu srazí na zem. To se stalo Diegovi Fuserovi, bývalému záložníkovi Turína, Milána, Fiorentiny, Lazia, Parmy a Říma s více než 400 zápasy v Serii A. Nikdy nebyl superhvězdou ani hvězdou z titulních stránek – i když mu někteří v mládí říkali „rebel“ – a v roce 2015 zažil největší bolest, jakou může otec zažít: jeho syn Matteo zemřel v 16 letech po dlouhé nemoci. „Změnilo mi to život, navždy ho zničilo. Je to něco, co vás poznamená uvnitř, těžko se to vysvětluje. Snažíte se to přijmout, ale hledáte odpovědi, které neexistují.“

Diego Fusere, začněme od začátku. K velkému fotbalu jste se dostal přes mládežnické týmy Turína a jako fanoušek Juventusu. Pěkný paradox. Může za to táta?

„Ano, brával mě na stadion. Až do kategorie Allievi jsem chodil každou neděli, pak jsem přestal. Mým idolem byl Tardelli, strašně se mi líbilo, jak se pohyboval na hřišti.“

Pak jste se postupem času stal hráčem Turína?

„Ano, už od kategorie Primavera. Koneckonců, když hrajete proti Juventusu, uvědomíte si spoustu věcí a už ji nemůžete fandit.“

V roce 1989 vás získal Milán. Nejprve pod Sacchim a pak pod Capellem, litujete něčeho?

„První rok jsem možná nebyl na správné úrovni. Druhý rok jsem se však po hostování ve Fiorentině vrátil do Milána přesvědčený, že si budu moci zahrát. Capello ale na soustředění vyzkoušel Gullita na pravém křídle a fungovalo to, takže Ruud tam hrál téměř celý rok. A v červnu jsem požádal o odchod.“

Chtěl vás Zoff do Lazia?

„Proto jsem si vybral Biancocelesti. Byly to čtyři krásné roky, měl jsem tu čest nosit kapitánskou pásku a zvedat poháry. Je mi líto, jak to skončilo…“.

Očekával jste jiné zacházení?

„Po všech těch úspěších, které jsme dosáhli, ano, myslím, že bych si to zasloužil. Propustili mě, jako bych byl jen jeden z mnoha. Řekněme, že návrh přišel od někoho, kdo nebyl trenérem, ale choval se, jako by jím byl.“

Koho tím myslíte?

„Není žádným tajemstvím, že Mancini měl v té Lazi velkou moc. Eriksson ho hodně poslouchal. Propustili mě, Signoriho a další. Měli jiné plány.“

Mluvil jste někdy se Švédem?

„Řekl mi, že pokud mi v Parmě nabídnou víc peněz, měl bych tam jít. Lazio neudělalo nic, aby mě udrželo.“

O tři roky později jste se rozhodl vrátit do Říma, ale tentokrát hrát za Giallorossi. Jak to proběhlo?

„Před zápasem Řím – Parma, posledním v sezóně, mě Capello oslovil během rozcvičky a zeptal se mě, jestli bych příští rok nešel hrát za ně. Okamžitě jsem souhlasil. O pár týdnů později jsme to pak všechno formalizovali.“

Pro fanoušky Lazia to byla pořádná facka…

„Opakuji, že jsem takové zacházení nečekal. Jsem s „biancocelesti“ spjatý, prožili jsme spolu nádherné sezóny a nikdy bych nešel přímo do Říma. Ale strávil jsem tři sezóny v Parmě, netušil jsem, že to vyvolá tolik negativních reakcí. Fanoušci často nechápou, že pro nás je to práce. Respektuji a chápu jejich vášeň, ale myslím si, že občas je třeba trochu respektu vůči těm, kteří vám dali všechno. Víte, Lazio mě nikdy nepozvalo na Olimpico…“.

Litujete něčeho?

„Co se týče mých rozhodnutí, ne. Jednu mám ohledně reprezentace: to, že mě nepozvali na Euro 2000, mě bolelo.“

Na lavičce reprezentace seděl Zoff. Bylo by to perfektní uzavření kruhu…

„Odehrál jsem všechny zápasy kvalifikace, stejně jako s Maldinim o dva roky dříve. Ale se Zoffem byl vztah jiný. Zranil jsem se, ale zotavoval jsem se a řekl jsem mu to, on se přesto rozhodl mě nevézt. Je to rána, která se nikdy úplně nezahojila.“

Mluvil jste o Římě, tam se věci vyvíjely mnohem hůře, než se očekávalo. Proč?

„ První sezóna byla velmi pozitivní. Těsně jsme minuli druhý titul v řadě a hráli jsme Ligu mistrů. V následující sezóně však došlo k určitým nedorozuměním s klubem. Hrál jsem málo, ale už jsem měl hlavu jinde. Začal jsem mít problémy větší než fotbal.“

Bylo to v tom období, kdy jste zjistili, že Matteo je nemocný?

„ Ano, utíkal jsem z tréninků, abych byl u svého syna. Odcházel jsem a trávil večer v nemocnici se svou ženou. Hodně jsme bojovali. I Matteo bojoval. Bohužel jsou okolnosti, s nimiž nikdo nic nenadělá.“

Byla to tragédie, která otřásla fotbalovým světem. Uplynulo 14 let, v čem vás to změnilo?

„ V mnoha ohledech, věřte mi. Byla to událost, která převrátila náš život naruby a navždy ho zničila. Zanechá to ve vás stopu, je těžké to vysvětlit. Snažíte se to přijmout, ale hledáte odpovědi, které neexistují. Nemyslím si, že existuje větší bolest než ztráta syna. Nic už nebylo jako dřív. Zároveň mi však jeho příklad dal velkou sílu, každý den žijeme pro něj.“