„Bestie“ se svěřuje: „V žlutočerveném si pamatují chyby, ne obloukové střely, lidé mluví, aniž by věděli. V určitém okamžiku jsem byl v brazilské reprezentaci v základní sestavě, ale v Římě ne. Viděl jsem Tottiho plakat kvůli Francu Sensiovi. Mohl jsem jít do Milána a pak do Interu, ale stál jsem příliš mnoho a oni vzali Sneijdera…“

Řeknete Julio Baptista a vybaví se vám jeho akrobatické kopy, mistrovské kousky a římské derby rozhodnuté hlavičkou do horního rohu branky. „Ten gól proti Laziu má stejnou hodnotu jako ten na Camp Nou, který srazil Barcu na kolena.“ Pak je tu ale i druhá strana mince: potíže v posledních letech v Římě, urážky, z nichž se staly memy, kultovní komentáře. „Četl jsem a slyšel o sobě spoustu blbostí. Spousta lidí, hlavně v Itálii, si dovoluje mluvit, aniž by něco věděli.“ „La Bestia“ odpovídá z Madridu, kde studuje trenérský kurz. Otevírá truhlu vzpomínek a nechává se unést. Jedna polaroidová fotka za druhou, v pořadí. Zájem Mourinha, námluvy Gallianiho, čtyři góly, které nasázel Liverpoolu, včetně standing ovation publika na Anfieldu.

Julio, začněme vaším italským dobrodružstvím. Jen pár dní po vašem příjezdu zemřel prezident Říma Franco Sensi. Jaké na něj máte vzpomínky?

„Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem nesl jeho rakev na ramenou. Totti mi vysvětlil, že Sensi byl Řím. A plakal. On, stejně jako mnoho dalších. Byla to forma lásky, jakou jsem u fanoušků málokdy viděl, udělalo to na mě dojem.“

První rok šlo všechno dobře. Skvělá chemie se Spallettim, gól v derby, nůžky proti Turínu.

„Udělal jsem spoustu skvělých akcí, co? Žerty stranou, ano, byla to dobrá sezóna. Za Spallettiho bych šel i do války, postavil mě do centra své hry. Dlužím mu hodně.“

Jaké vzpomínky máte na derby? Bylo to vaše první, hned jste skóroval pod tribunou Sud.

„Bylo to šílené. Centr od Tottiho, moje hlavička a gól. Tak jsme vyhráli. Pamatuju si, jak lidé šíleli. V Římě jsou blázni… v tom dobrém smyslu. Ale ten gól v derby má pro mě stejnou hodnotu jako ten, který jsem dal na Camp Nou proti Barceloně. I tam jsem byl rozhodující.“

Jeho působení v Římě však skončilo v znamení obtíží a kritiky. Jak to dopadlo?

„Upřímně řečeno, cítil jsem se trochu zrazený. Byl jsem v dobré formě, hrál jsem za národní tým a byl jsem nejlepší na hřišti. V Římě jsem ale nehrál. Ranieri mě moc nebral do úvahy. A nikdy si mě nevzal stranou, aby mi to vysvětlil, nikdy mi nic neobjasnil. Škoda. Odešel jsem, protože jsem potřeboval nové podněty.“

Když si na YouTube vyhledáte jeho jméno, uvidíte, jak je spojováno s kultovními komentáři k jeho chybám v dresu Giallorossi. To „Julio, vypadni“ se mezi fanoušky stalo slavným. Viděl jste to někdy?

„Ne a je mi to úplně jedno. Četl jsem a slyšel o sobě spoustu blbostí. Procházel jsem těžkým obdobím, kdy jsem neměl sebedůvěru a nedokázal jsem hrát tak, jak jsem zvyklý. Chápu, že se lidé chtějí stát ‚slavnými‘, ale je třeba trochu respektu. Mnoho lidí, hlavně v Itálii, si dovolí mluvit, aniž by věděli, o čem mluví.“

Jak celkově hodnotíte své působení v dresu Giallorossi?

„Když se na to podívám ze všech stran, řeknu, že to byly důležité roky. Samozřejmě mě mrzí, že jsme nevyhráli titul a že to tak skončilo. Zdá se, že si někteří lidé pamatují spíš chyby než góly z převráceného kopu. Připadá vám to spravedlivé? Možná by se mělo někomu říct, aby dělal svou práci lépe a lépe předával informace…“.

Teď se vraťme zpět v čase. Do Evropy vás přivedl Sevilla. Viděli jsme tam toho nejlepšího Julia?

„Ano, jsem spojený se všemi týmy, za které jsem hrál, ale Sevilla bude vždycky výjimečná. Za dva roky jsem dal 47 gólů, byl jsem jako tank. Od té doby mi začali říkat ‚La Bestia‘. Hledala mě polovina Evropy.“

Mezi konkurenty nakonec zvítězil Real Madrid s Galaktiky.

„Šílený tým, bylo těžké se tam prosadit. Na lavičce seděl Capello, v útoku hrála dvojice Ronaldo a Raúl, za nimi Zidane, Beckham a Figo.“

Poté si vybral Arsenal, kam odešel na hostování, aby si zajistil pravidelnou herní praxi. Je jedním z mála hráčů v historii, kteří na Anfieldu vstřelili 4 góly, věděl jste to?

„To jsem nevěděl, ale vím, že to byl neuvěřitelný večer. Skóroval jsem čtyřikrát a vyhráli jsme 6:3. Když mě střídali, celý stadion vstal a tleskal mi. Podíval jsem se nahoru a uviděl červenou zeď. Když ti tribuna jako Kop vzdává hold, a to navíc jako soupeři, naskočí ti z toho husí kůže.“

Pojďme k těm „sliding doors“. Je jich alespoň pár, o kterých se dá vyprávět, a obě směřují do Milána. První z nich byla vina Gallianiho přání…

„Bylo to v roce 2007, měl jsem za sebou dva průměrné roky v Madridu a Londýně. Vím, že mě Milán chtěl. Nakonec ale získali Pata a já odešel do Říma. A to si představte, že v květnu toho roku vyhráli Ligu mistrů…“.

Vítězství v Lize mistrů, které nakonec připadlo tam, kam mělo, se zdá být stálou součástí vašich přestupových příběhů. Něco podobného se totiž stalo i před tripletem Interu pod Mourinhou. V tom případě chyběl jen podpis?

„Byli jsme si opravdu velmi blízko, ano. Došlo i k telefonátu s Morattim, Mou mě chtěl. Pak z toho ale nic nebylo: Řím chtěl víc peněz. Inter se proto zaměřil na Sneijdera, mého bývalého spoluhráče z Realu. Škoda, možná bych s jedním z nich dokázal vyhrát Ligu mistrů…“.

Na závěr: vaše budoucnost jako trenéra. V minulosti jste řekl, že pro trenéry jiné barvy pleti je méně příležitostí. Myslíte si, že je to kvůli rasismu?

„To nevím. Je to ale fakt. Kolik trenérů jiné barvy pleti vidíte v pěti nejlepších ligách? Já jen pár. Rád bych si myslel, že je to jen náhoda, ale bohužel tomu nevěřím. Je méně příležitostí. Doufám, že právě já tento trend zvrátím, nikdy neříkej nikdy…“.