Organizační výbor a CONI si přehazují odpovědnost, ale na seznamu chybí příliš mnoho olympioniků: od Albarella přes De Zolta a Vanzettu až po Paruzziho, Giorgia Di Centu a Pillera Cottrera

Domácí olympiáda má svou magickou auru, spojuje v sobě hrdost a výjimečnost, ale především nabízí zemi velké příležitosti. A právě o ty příležitosti jde. Pokud posloucháme instituce, jsou hry – zcela oprávněně – velkou příležitostí ukázat Itálii světu. Pak je tu příležitost zanechat odkaz, dědictví v podobě infrastruktury a udržitelnosti, které tu zůstanou. Je tu sportovní příležitost mít italské reprezentanty, kteří se již kvalifikovali ve všech disciplínách. A pak je tu příležitost prožít okamžik emocí a uznání za to, čeho dosáhli ve své kariéře v barvách Itálie. Jak? Nejjednodušší způsob, který je zároveň i tím nejdiskutovanějším, je jeden: být vybrán jako nositel olympijské pochodně. Jedná se o významné povolání, které však řada sportovců, kteří v minulých ročnících zimních olympijských her získali zlatou medaili, nedostala. A tak nyní pouze sledují tento dlouhý odpočet do 6. února, kdy se uskuteční zahajovací ceremoniál her v roce 2026.

Jako například Silvio Fauner, zlatý medailista ze štafety 4×10 kilometrů v Lillehammeru v roce 1994, který o tom vyprávěl v dlouhém rozhovoru. Nesení té pochodně není exhibicionismus, alespoň ne pro sportovce. Ten lehký běh s pochodní v ruce je pro ty, kdo zasvětili život sportu, mnohem víc než jen přehlídka; je to něco, co souvisí s nekonečným tréninkem, výzvou sama sobě, napětím z výkonu a nekonečným vzrušením z historického vítězství. Nebo alespoň z vítězství, o kterém se myslelo, že zůstane historickým, ale které se zdá být pro mnohé již zapomenuté. Výkon těch čtyř v norském mrazu, který dokázal zkazit oslavu i králi Haraldovi, jenž přijel spolu s dalšími 150 tisíci lidmi povzbudit své kvarteto, nebyl zohledněn. Pouze Marco Albarello přinesl pochodeň do svého Val d’Aosta, pro Maurilia De Zolta, Giorgia Vanzettu a právě Silvia Faunera nic. Stejně tak Giorgio Di Centa, Pietro Piller Cottrer a Gabriella Paruzzi. A nesmíme zapomenout ani na případ Ghediny, který sice není olympionikem, ale zejména v Cortině má svou váhu, a který se naštěstí vyřešil šťastným koncem. Přitom cesta plamene byla dlouhá a nosičů plamene bylo mnoho, celkem 10 001. Je možné, že pro ně nebylo místo? Jistě, někteří olympijští vítězové byli pozváni, od Deborah Compagnoni po Enrica Fabrise, od Franca Nonese (Grenoble 1968) po Manuelu Di Centu až po královnu curlingu v Tokiu Stefanii Constantini (která byla CONI vyloučena z řad vlajkonošů). Zkrátka, pochodeň je pro mnohé, ale ne pro všechny.

Kdo za to může?—  Je tedy na místě se na to zeptat. Nadace Milano Cortina, která ve spolupráci s Coca-Colou a Eni (které mají své zástupce, z nichž mnozí jsou spojeni se světem showbyznysu, ale mají také na zřeteli sociální aspekty) řídí výběr nosičů pochodně, lituje zklamání mnoha šampionů, ale zároveň dává najevo, že pokud jde o zapojení některých historických osobností italského sportu, v jistém smyslu se spoléhala na CONI. Jakým způsobem? Při výběru posledních nosičů pochodně pro večer 6. února. Z Palazzo H nejprve odpovídají, že Olympijský výbor při zahajovacím ceremoniálu vybírá pouze vlajkonoše, zatímco vše ostatní je v kompetenci organizačního výboru. Poté však svou roli rozšiřují i na seznam těch, kteří si v závěru předají olympijský oheň. První sportovci v Řecku byli totiž vybráni předsedou CONI Lucianem Buonfigliem a jeho spolupracovníky: ke Stefanii Belmondo a Arminu Zoeggelerovi se přidali Filippo Ganna a Jasmine Paolini, tedy zimní olympionici spolu s letními olympioniky. Totéž se stane i v závěrečné etapě cesty. Mohli by být Fauner a ostatní překvapivě vybráni pro poslední, nejprestižnější úsek? Odpověď je jasná: ne. Z CONI totiž dávají najevo, že výběr již proběhl, a není tedy třeba si dělat falešné iluze. Kolik jich bude, není známo, a už samotná otázka se jeví jako nevhodná.

show a sociální sítě—  Raději se omezme na poukázání na to, že – možná i díky masivní (ale nezbytné) spolupráci sponzorů – byl sport, a zejména zimní disciplíny, přinejmenším opomíjen. Dynamika je složitá, to je známo, ale jak lze nesouhlasit s takovým šampiónem, jako je Fauner, když poukazuje na přítomnost „Kočičího muže“ ze Sarabandy? A nelze si nevšimnout ani téměř nekonečné řady influencerů v předepsaných olympijských kombinézách, kteří sice jistě pomáhají sociálním sítím her dosahovat významných čísel, ale s olympijským duchem mají opravdu málo společného. Opona.