Celý život v Římě, jeden titul v Miláně. Alessandro vypráví: „Začal jsem tím, že jsem kopíroval Pizarrovo hraní, v Barçe to byl gól, který měl hodnotu dvou. A když musím do boje, vezmu si s sebou Nainggolana“

Pokud je pravda, že život je cesta, vždy existují místa, kam se rád vracíš. Ta Alessandra Florenziho mají více hlíny než trávníku, kde se dá hrát s míčem, plná dětského křiku a obklopená paneláky. Tam se před několika měsíci rozloučil s fotbalem prostřednictvím videa natočeného od srdce, tam také začalo jeho dobrodružství. „Moji rodiče provozovali sportovní hřiště v Acilii, nedaleko Říma. Když jsem vyšel ze školy, šel jsem za kontejnery, které sloužily jako šatny. Bylo tam malé nezpevněné prostranství, kde jsem trávil dny s míčem. Trojitý hvizd mi dávala máma, když křičela, že zavíráme a musíme se vrátit domů. Byl jsem šťastné dítě, byl jsem malý a všichni mi říkali Sandrino.“

Šťastné a talentované dítě. Chtěly ho jak Lazio, tak Roma.

„Rodiče mi řekli: vyber si sám, kde se cítíš nejlépe. A hned jak jsem vyšel z Trigorie, okamžitě jsem řekl: ‚Chci hrát tady.‘ Vůbec mě nenapadlo, že tu strávím skoro celou svou kariéru…“.

Jeho jméno se objevuje v 1039 článcích Sports Prediction, první z nich: „Florenzi, Roma má nového Pizarra“.

„Hrál jsem na pozici spodního vrcholu tříčlenného záložního trojúhelníku a v té době ‚Pek‘ udával tón, přebíral jsem od něj pohyby a herní akce. Dalším, koho jsem zbožňoval, byl Fabregas. Pak jsem hrál na spoustě pozic, byl jsem radostí pro hráče fantasy fotbalu – kupovali si mě a vyhrávali.“

V profesionálním fotbale prošel dvěma křty.

„Debut v Serii A místo Tottiho, nezapomenutelný. A hostování v Crotone, které mi změnilo život. Poprvé jsem bydlel sám a navíc v novém městě, musel jsem si nakupovat, vařit… věci, díky kterým se z tebe stane muž.“

Florenzi, fotbal a videohry. Tenkrát ve Švédsku s reprezentací do 21 let…

„Kalmar, rok 2013, baráž o postup na mistrovství Evropy. Byli jsme pověrčivá parta, při každém výjezdu nesměla chybět partie na PlayStaci. V hotelu jsme se po výstupu z pokojů podívali jeden druhému do očí – byl tu problém: televize byly staré a neměly konektory pro kabely. Ale toho rituálu jsme se nemohli vzdát, dali jsme dohromady peníze, poslali tiskového mluvčího koupit televizi a on se vrátil s obrovským krámem. Pověrčivost zabrala, druhý den jsme vyhráli, góly jsme dali já, Insigne a Immobile. Ať už to bylo jakkoli, tu obří televizi jsme si vzali s sebou, a jakmile jsme dorazili na letiště, řekli nám, že kvůli bouři odletíme se zpožděním. Připevnili jsme ji tam, mezi sedadly v čekárně, vytáhli jsme konzoli a začali hrát. Videohry se hodily.“

K čemu?

„Byl to skvělý způsob, jak být spolu. V jedné místnosti se nás někdy sešlo i 12–13, vtipkovali jsme, vyprávěli si, stali se z nás přátelé. Jestli jsem se v kariéře něco naučil, tak to, že právě v tom spočívá tajemství vítězství. Jediný hráč ti může dát trojku, ale ligu ti vyhraje tým.“

Florenzi, autor krásných gólů. Proti Janovu skóroval nožničkami, na což Totti řekl: „Jestli dám takový gól, skončím.“

„Francesco si může říkat, co chce, dal nezapomenutelné góly, z tohoto hlediska se s ním ani nemohu srovnávat.“

V roce 2015 skóroval lobem ze středu hřiště proti Barceloně a pak cenu Puskásova ocenění získal neznámý Wendell Lira…

„Byl jsem z toho zklamaný, podle mě jsou pravidla špatná. Mluví se o objektivitě vzhledem k soutěži, ale já jsem skóroval v Lize mistrů a on v Brazílii v goianské lize… Zůstává mi radost z toho, že jsem dal gól, který má hodnotu alespoň dvou.“

Florenzi, srdce babičky.

„Babička Aurora nikdy nebyla na stadionu. Den před zápasem s Cagliari (21. září 2014, pozn. red.) jsem jí řekl: ‚Jestli dám gól, přijdu tě obejmout, je mi to úplně jedno.‘ Co mi dodnes utkvělo v paměti, je pohled De Rossiho, když jsem se vracel na hřiště a rozhodčí mi dával žlutou kartu. Přišel ke mně a řekl: ‚Udělal jsi něco opravdu neuvěřitelného. Ale jestli teď uděláš nějakou hloupost a dostaneš další žlutou kartu, zabiju tě před všemi.‘ Ztuhla mi krev v žilách, když mluvil Daniele, mluvil jako šerif… Po zápase jsme se rozesmáli.“

V těch letech byla Roma vždycky kousek od vítězství, ale nikdy ho nedosáhla. Proč? 

„Nepovažuji to za naši vinu. S Garciou a Spallettim jsme byli jen krůček od úspěchu, byli jsme skvěle připraveni. Ale soupeřili jsme s Juve, která v lize sbírala 100 bodů…“.

S římským prostředím ses nerozešel zrovna v nejlepším.

„Došlo k mnoha nedorozuměním, ale nikdy jsem nereagoval na všechno, co se o mně říkalo. Vždy jsem chtěl, aby za mě mluvil trávník, a choval jsem se s úctou k dresu: vydřel jsem se v něm až do poslední kapky, a k tomu mi nikdo nikdy nic nemůže vytknout. Chci zdůraznit, že jsem se s nikým nikdy nehádal, a když potkám fanoušky, vzpomínají na mě s láskou.“

Pět nejlepších hráčů, se kterými hrál?

„Totti, Ibrahimovič, Neymar, Mbappé a Di María. Já sedím na lavičce a tleskám.“

Nejbláznivější?

„V tom dobrém smyslu Nainggolan, ten má sílu pěti hráčů. Žije neuvěřitelně, vždy na maximum. Člověk mimo hřiště si může dělat, co chce, důležité je pak to, co dělá na hřišti. A u něj byla vidět ta bojovnost, ta dravost, ta touha pomáhat spoluhráčům… No, kdybych měl jít do bitvy, vzal bych si s sebou Radju.“

Kdo se oblékal nejhůře?

„Já, ale pak jsem se zlepšil. Vlastně horší než já byl Manolas: pamatuju si ho s černou taškou přes rameno…“

Florenzi jako numerolog: jak jste k této vášni přišel?

„Posloucháním podcastu a čtením několika knih. Když člověk sečte čísla svého data narození, vyjde mu číslo od 1 do 9: mně vyšla 7, a v jediném roce, kdy jsem vyhrál ligový titul, v Miláně, jsem měl číslo 25, 2 + 5 je 7. Vidíte? Dá se to spojit s mnoha věcmi…“.