Bývalý brazilský stoper, který působil v Interu i v Atlétiku: „Simeone vyzařoval hlad po vítězství a odhodlání, Mancini byl gentleman, De Boer nebyl pochopen. Luciano naopak žil v strachu, že o něm budou mluvit špatně, nemá rád ty, kteří mají odlišné názory než on. Měli jsme výhrady k věcem na hřišti a od té doby…“

João Miranda překonal očekávání. V 10 letech, zatímco jeho matka utírala slzy na pohřbu svého prvního syna, João upoutal její pozornost. „Slibuji ti, že budu fotbalista. Uctím památku svého bratra.“ Slib dodržel. Miranda byl jedním z nejlepších stoperů své generace, v roce 2012 se s Atletikem stal vítězem Evropské ligy a v roce 2014 finalistou Ligy mistrů, kdy mu „cabezazo“ Sergia Ramose vytrhlo z rukou již vyhraný pohár. „Při standardních situacích jsme byli nejlepší. On skóroval právě hlavou, v 93. minutě…“. Miranda, 41 let, odpovídá ze São Paula, aby nám vyprávěl o svém Atlético-Interu. Čtyři roky v Madridu s pěti trofejemi, stejně tolik v Miláně, ale bez jediné výhry. „Další velká lítost“.

Mirando, žiješ stále fotbalem?

„Jistě, ale bez nostalgie. Skončil jsem v 38 letech bez lítosti. Vyhrál jsem se São Paulem, s Atletikem a byl jsem kapitánem Brazílie na mistrovství světa 2018. Rád bych zkusil dělat agenta. Jinak sleduji své syny: oba hrají fotbal. Nejstarší, Joao Vitor, je na Slovensku. A hraje na pozici stopera jako jeho otec“ .

Jaká dvojice to byla Miranda-Godin?

„Bezkonkurenční. Budu upřímný: v té době nebyl nikdo jako my. Ani Ramos-Varane v Realu nebo BBC v Juventusu. Samostatně možná ano, ale společně jsme byli velmi silní. Byli jsme prvními vojáky Simeoneho, a mě to dokonce pobavilo, když mě tak nazval…“.

Proč?

„Kdybych nebyl fotbalista, šel bych do armády. S námi vzadu ale nikdo neprošel.“

Jak jste se dostal do Madridu?

„Byl jsem oporou San Paola, které dostávalo málo gólů. Zajímaly se o mě i Lazio a Milan, ale Atlético přišlo s projektem a já podepsal smlouvu o šest měsíců dříve.“

Jaký byl Simeone na začátku?

„Takový, jak ho vidíte teď. Člověk, který nás v záloze sjednocoval svými řečmi: „Pokud jsi nejlepší na hřišti, je mi jedno, jestli prohraješ.“ I když když jsme prohráli, bylo to drama. Bylo to, jako bychom se loučili s příbuzným na pohřbu. Vštípil nám hlad po vítězství a odhodlání.“

Jak bys popsal jeho povahu?

„Pamatuju si, jak vypadal na lavičce: vždycky v černém, plný adrenalinu, temperamentní. Na hřišti je to jeden člověk, mimo něj jiný. Když jsme ho potkali někde v Madridu, třeba na večeři, objímal nás a žertoval se všemi, ale během tréninku nás drtil. Hodinu a půl intenzivní práce. A musel jsi dát 100 %, jinak tě sežral.“

Je silnější jeho Atlético nebo to dnešní?

„Z technického hlediska to dnešní. My jsme to Atlético vybudovali. Já, Godín, Courtois, Juanfran, Falcao, Diego Costa. To dnešní jde dokonce ještě dál než jen o bojovnost a hlad po vítězství. Líbí se mi například Raspadori: takový technický hráč může do útoku něco přinést. Mohl by být dnes Simeoneho další zbraní.“

Cholo měl vždy pověst „catenacciara“. Co na to jako obránce a opora svého Atlética říkáte?

„Že je třeba jít dál a sledovat zápasy. Za ta léta nám řekli všechno možné. Ale co se počítá, je pět trofejí, které jsme s ním vyhráli, od La Ligy po Evropskou ligu.“

Pojďme si teď promluvit o Interu.

„Hned po mém příchodu v roce 2015 mi jeden z Manciniho asistentů řekl, že se musím v obraně hodně zlepšit. Zůstal jsem trochu zaskočený, vždyť jsem přece něco dokázal… ale měl pravdu. Serie A mě dotvořila.“

V roce 2018 jste řekl: „Jsem nejlepší obránce Serie A.“ Potvrzujete to?

„Jistě, byl jsem. Moje kariéra mluví sama za sebe.“

Hrál byste v dnešním Interu i v dnešním Atlétiku?

„Ano. Nejlepší Miranda by byl v obou klubech v základní sestavě. Nerazzurri mají tři velmi silné stopery, ale můj oblíbenec je Bastoni: rychlý, technický. Je mi podobný.“

Mohl jste v Interu dát víc?

„Záleží na úhlu pohledu, ale obecně si myslím, že ano. S Mancinim, De Boerm a Piolim jsem byl v základní sestavě, pak přišel Spalletti. Ten vnucoval strach.“

V jakém smyslu, strach?

„Jako trenér bez výhrad: vítěz. Vrátil Inter do Ligy mistrů a položil základy pro budoucnost, ale jako člověk… to raději nechme být. V tomto smyslu to byl nejhorší trenér, jakého jsem v Itálii měl. Mancini byl gentleman, De Boer nebyl pochopen. Ale Spalletti žil v neustálém strachu, že o něm někdo řekne něco špatného. Pokud si všimnete, jen málo hráčů s ním mělo dobré vztahy.“

V čem jste se neshodli?

„Hádali jsme se kvůli záležitostem na hřišti. Nemá rád ty, kteří se mu staví na odpor a mají odlišné názory. Po té hádce, ke které došlo v mém posledním roce v Interu, jsem začal hrát čím dál méně. Nasazoval mě jednou za čas. Tak je těžké se dostat do formy, zvlášť když hraješ jen důležité zápasy.“

V roce 2019 odebral Icardiho kapitánskou pásku. Částečně i kvůli prohlášením Wandy.

„Osobní záležitosti. On je takový: nemyslím si, že myslí úplně na tým. Když si tě vezme na mušku, je po všem. Nicméně, navzdory tomu, co říkala Wanda, Mauro se k nám vždy choval profesionálně. A kolik těch gólů dal…“

Jaké lítosti si z Interu odnáší?

„Že jsem nevyhrál žádnou trofej.“

Komentář k Lautaro? Potkal ho v posledním roce v dresu Nerazzurri, než se vrátil do Brazílie.

„Jeden z pěti nejlepších útočníků na světě. Má sílu, techniku a kvalitu. Může skórovat kdykoli.“

Jak dopadne zápas Atlético – Inter?

„Řekl bych, že remízou. K Atlétiku cítím trochu větší náklonnost, ale v Itálii se mi žilo skvěle. Čtyři kouzelné roky.“