Filippo, který pracuje v organizaci turnaje Internazionali, vypráví: „Oběd v Paříži s Manolo Santanou, vtípky s Panattou, láska tety Leay. Sinnerovo mlčení? Raději na to nebudu odpovídat“

„Vyprávět o mém otci je těžké, ale zároveň snadné.“ Tak začíná Filippo Pietrangeli v telefonním rozhovoru, který je bolestivý, ale zároveň osvobozující. V době smutku může otevření knihy vzpomínek odvést pozornost od pocitu ztráty a umožnit, byť jen na chvíli, cestu časem.

Filippo, jaký byl Nicola Pietrangeli jako táta?

„Může to znít divně, ale byl to táta jako každý jiný. Měl nás rád, vychoval nás, nikdy nám nic nechybělo. Jistě, byl to náročný táta, v tom dobrém slova smyslu. Nechal nás žít ve světě, který byl úplně jiný než ten, ve kterém žily ostatní děti. Když objížděl svět, nejprve jako hráč a poté jako kapitán Davisova poháru, byl pořád pryč. Pak se usadil v Římě a my jsme začali sdílet jeho vášně.“

Tenis?

„Ve skutečnosti jsme my děti všichni provozovali různé sporty. Já jsem jezdil na koni, Marco hrál americký fotbal, Giorgio surfoval.“

Klasická vzpoura proti přáním rodičů?

„Vůbec ne, vždy nám nechával volnost ve výběru. Nikdy nás netlačil k tenisu, i proto, že příjmení bylo těžké…“

Jaké vášně jste tedy sdíleli?

„Hrál jsem s ním v fotbalovém týmu Canottieri Roma. Já jako obránce, on v záloze, i když se narodil jako útočník. Hráli jsme Caravellu, historický turnaj mezi kluby, a díky přátelství s princem Albertem se organizovaly i zápasy proti týmu Monackého knížectví.“

Nějaké hádky na hřišti?

„Ne, ne, ale jednou jsme zorganizovali epizodu pořadu Scherzi a parte. Já a můj bratr Marco jsme předstírali, že se dotýkáme a padáme na zem, rozhodčí pískal neexistující fauly a táta se rozčiloval.“

Jaké vzpomínky máte na hráče Nicolu Pietrangeliho?

„Když vyhrál Roland Garros a Internazionali, ještě jsem nebyl na světě (Filippo se narodil v roce 1963, pozn. red.). V televizi jsem viděl finále italského mistrovství s Adrianem Panattou.“

Boloňa, 27. září 1970: to bylo jakési předání štafety.

„Adriano byl u nás doma velmi častým hostem. Jeho vztah s mým otcem byl od prvního dne, kdy se poznali, poznamenán neustálými vtípky. A tak to bylo až do konce. Přátelské škádlení bavilo oba: byla to hra.“

Jak jste prožil události kolem finále Davisova poháru v roce 1976? Protesty v Itálii, politický tlak, aby se nehrálo v Chile během Pinochetovy diktatury, a odhodlání vašeho otce tam tým přesto odvézt?

„Byl jsem teenager: v rodině to bylo dost těžké období, i my jsme cítili, že atmosféra nebyla vůbec uvolněná. S bratry jsme si vždy všimli policejního nebo karabinářského vozu zaparkovaného pod domem, 24 hodin denně. O několik let později můj otec hovořil o výhrůžkách, které v těch týdnech obdržel.“

Na které zápasy vzpomínáte nejraději?

„My děti jsme žily tenisem: byli jsme v tom světě jen komparzisty. Jednou jsem se zúčastnil oběda v Paříži s mým otcem a Manolo Santanou, tedy hráčem, který mu znemožnil získat třetí titul v řadě na Roland Garros, ale který se pak stal jeho blízkým přítelem. Dalšího velkého rivala, Roda Lavera, jsem potkal v Římě, když mu táta předával Zlatou raketu. A pak McEnroe, Federer, Djokovič, Nadal…“.

A Lea Pericoli?

„Byla jako teta: teta Lea. Měl ji moc rád, vztah s mým otcem byl výjimečný. Když zemřela, hodně jsem plakal.“

Vy jste nakonec udělal z tenisu svou profesi.

„Do organizace Internazionali jsem nastoupil v roce 1999. Vzpomínám si na krásný výlet s tátou a synem do San Diega, kde jsme sledovali finále Fed Cupu 2010. V posledních letech jsme si byli velmi blízcí: kvůli jeho zdravotním potížím jsem ho doprovázel na cestách. Díky své práci jsem měl tu čest být mu nablízku, a za to děkuji FITP.“

Byli jste spolu i v Malaze.

„Ano, před 23 lety jsme po 47 letech znovu vyhráli Davis Cup a on byl nesmírně šťastný, že mohl zvednout pohár společně s kluky. Byl na ně pyšný.“

Před několika měsíci došlo k předčasné smrti Giorgia.

„Tragédie. Za rok a půl jsem ztratil matku, bratra a otce.“

V těchto dnech svět tenisu veřejně vzdává hold ikoně tohoto sportu. Žádný příspěvek na sociálních sítích od Jannika Sinnera, idolu naší doby. Je vám to líto?

„Raději bych na to neodpovídal.“