Bývalý italský brankář: „Stále se budím s myšlenkou na ten pohár, který byl jen metr ode mě. Vialli byl opravdový vůdce, Boskov mi a Lannovi říkal: ‚Až do zápasu se chovejte profesionálně‘“

Kdyby Gianluca Pagliuca mohl nakreslit trojúhelník svého života, prvním z jeho vrcholů by byla Janov, kde vyhrál se Sampdorií a prosadil se jako brankář světové úrovně. „Bylo to sedm nádherných let. Vyhráli jsme historický titul a prohráli finále, které stále velmi bolí. Je to rána, která se nikdy nezahojí.“ Další dvě strany by se dotýkaly Milána — pět sezón v Interu s Ronaldem a Vieri — a Boloně, jeho domova. Odtud nám odpovídá. „Jsem hrdý na to, že jsem hrál za tým svých snů.“ Rozhovor pak přechází mezi vzpomínkami, vítězstvími a lítostí, především nad zápasem v Pasadeně, který jsme v roce 1994 prohráli na penalty s Brazílií.

Pagliuca, začněme u Sampdorie. Ta sezóna, kdy jsme vyhráli titul, byla mimořádná.

„Mluví se jen o sezóně, kdy jsme vyhráli titul, a o finále Ligy mistrů, ale odehráli jsme spoustu špičkových sezón. Byli jsme hvězdný tým.“

Na lavičce seděl Boskov. Říká se, že sestavu za něj sestavovali Mancini a Vialli…

„Přidejme k tomu ještě Vierchowoda: byli to jeho důvěryhodní poradci. Ale aby bylo jasno, oni to neřídili. Vyměňovali si názory, ale rozhodnutí vždycky dělal Boskov.“

Mluvili jsme o Viallim. Jakou vzpomínku vám Gianluca zanechal?

„Byl to neuvěřitelný člověk, který vám říkal věci na rovinu. I proto jsme se nikdy nepohádali. Poznal jsem opravdového člověka, který uměl být lídrem na hřišti i šéfem party večer.“

V Janově se v těch letech říkalo, že i vy jste byl milovníkem nočních klubů…

„Je to pravda, nepopírám to. Vždycky jsem rád pařil. Měl jsem spoustu žen. Moc jsem nepil, ale uměl jsem se bavit…“.

Kdo byli vaši společníci v diskotékách?

„Musím říct, že jich bylo hodně. V roce, kdy jsme s Sampdorií vyhráli ligu, jsme měli takový rituál: v pondělí jsem jel do Boloně, tam jsem si užil večer a v úterý jsem byl v Bogliascu na tréninku. Ach, na hřišti jsme vyhrávali všechno. Vzpomínám si, jak jsem jednou potkal Vialliho v Boloni, udělal mi překvapení. ‚Musíš mě snášet i tady,‘ křičel na mě, zatímco mě objímal.“

Věděl o tom Boskov?

„V pátek nám s Marcem Lannou doporučoval, abychom se chovali profesionálně až do dne zápasu. ‚Zavřete kohoutky,‘ říkal nám. A my jsme se rozesmáli.“

Byli jste velmi semknutá parta. Je pravda, že stále existuje aktivní chat na WhatsAppu?

„Ano! Používáme ji často. Musím říct, že v té tragédii nás Gianlucova smrt ještě více sblížila. I on psal často, byl v té skupině velmi aktivní.“

Bylo by vítězství nad Barcelonou ve finále dokonalým uzavřením kruhu?

„To rozhodně. Zasloužili bychom si to. Zůstává to rána, která se nikdy nezahojí.“

Když už mluvíme o prohraných finále, o dva roky později přišla porážka v Pasadeně. Mnozí z vašich spoluhráčů ji označili za noční můru, která trvá už třicet let. Je to tak i pro vás?

„Já kvůli tomu pořád nemůžu spát. Stává se mi, že se v noci probudím a znovu si přehrávám videa z penalt. Probudím se a říkám si: ‚Skoč doprava!‘ Místo toho mě třikrát překvapili. Jeden jsem chytil, ale nestačilo to. Nemůžu si z hlavy vyhnat ten obraz: já, jak procházím metr od poháru. Mohl jsem se ho dotknout, byl tam…“.

To bylo mistrovství světa, na kterém Baggio řekl Sacchimu: „To je šílené“. To vy jste způsobil to střídání…

„Jo, dostal jsem červenou kartu a nastoupil Marchegiani. S Robim jsme se potkali v šatně a půl hodiny tam panovalo naprosté ticho. Stačil nám jediný pohled, abychom si rozuměli.“

To léto jste přestoupil do Interu pod Morattim. Za pět let jste vyhráli jen jeden pohár UEFA v Paříži. Zasloužili jste si víc?

„Ano, rozhodně. V roce 1998 jsme byli opakovaně okrádáni. Juve byla skvělý tým, ale my jsme byli silnější a zasloužili jsme si to. Faul Iuliana na Ronalda zůstává nesmazatelnou skvrnou. Okradli mě o titul. Byl to skandál… a pokaždé, když na to vzpomínám, naskočí mi husí kůže.“

Je pravda, že jste byl blízko přestupu do Manchesteru United?

„Ferguson mě chtěl, ale Inter právě získal Ronalda a já neměl vůbec v úmyslu odejít: byl jsem v týmu s Fenomenem, nejlepším hráčem, jakého jsem za celou svou kariéru viděl. Navíc mě Moratti nechtěl pustit. Premier League měla v té době menší přitažlivost než Serie A, dnes bych se pravděpodobně rozhodl jinak. Tehdy k nám přicházeli hrát všichni ti nejlepší.“

Byla ještě nějaká další možnost?

„Když jsem byl v Sampdorii, zavolal mi Mazzone. Řím právě koupil Sensi a chtěli tým přestavět. Ale v Janově se mi dařilo dobře, tak jsem to odmítl.“

V době, kdy jste hrál za Sampdorii, jste měl autonehodu. Vaše Porsche se rozbilo na kusy, vy jste se zachránil díky airbagům. Došlo k nějakému sporu s novináři kvůli nesprávnému šíření informací?

„K žádnému sporu nedošlo, ale ve zprávách to trochu přehnali. Nejvíc jsem se bál o svou maminku: doslechla se, že jsem v kritickém stavu, a vyděsila se. Byla to vážná nehoda, ale vyvázl jsem jen s otevřenou zlomeninou klíční kosti.“

Ještě před pár sezónami jste byl trenérem brankářů v dorostu Bologny. Předtím, po dobu jednoho roku, vedl národní tým nejmladších hráčů Rossoblù: jaký trenér je Pagliuca?

„Řekl bych, že přísný. V šatně jsem kluky huboval za náušnice a číra: ‚Vždyť netrénuju indiány‘, říkal jsem jim. Rád je učím, aby se nevzdávali a dívali se za překážku. Tak se dostanete nahoru.“