Bývalý brankář vypráví: „Byl jsem nemocný, klub to zamlčel. V Janově byl nejhorší trenér, jakého jsem kdy viděl, ponižoval nás a nenáviděl Italy. Málem jsem zemřel, zachránil mě boží zásah.“
Federico Marchetti se vždy řídil svou vírou. Mezi tyčemi i při životních rozhodnutích. Upadl, zvedl se, upadl znovu a znovu se zvedl. Dnes je šťastný a uvědomuje si, jakou cestu ušel. „Ničeho nelituji, samozřejmě kromě těch jednání s Milánem… rád bych hrál v nějakém velkém klubu.“ Ale bývalý brankář není typ člověka, který se ohlíží zpět. Porazil depresi, temnotu a strach, že už nikdy neuvidí světlo. I tam zasáhla víra, která byla zásadní pro to, aby se z toho dostal a odrazil všechny přízraky do rohu. „Ztratil jsem sám sebe, nedokázal jsem se ani vrhnout.“
Federico Marchetti, začněme tím. Víra byla vždy součástí vašeho života.

„Mohl bych vám uvést mnoho příkladů, kdy mě zachránila, ale zmíním jen jeden. Když mi bylo dvacet, jel jsem autem se dvěma spoluhráči a do našeho pruhu vjel kamion. Díval jsem se smrti do očí. Pak se objevil jakýsi záblesk a zachránili jsme se… Byl to boží zásah. Byli jsme uprostřed plamenů, ale vyvázli jsme bez úhony.“

O deset let později jste pak musel čelit těžkému období. Byla i tehdy víra důležitá pro to, abyste se z toho dostal?

„Zásadní, to si pište. Byl jsem v depresi, nestydím se to říct. Ztratil jsem sám sebe, nedokázal jsem se ani vrhnout mezi tyče.“

Je pravda, že jste odmítl nastoupit na hřiště?

„Bylo mi špatně, nebyl jsem v psychické kondici, abych nastoupil na hřiště. Řekl jsem to trenérovi brankářů. ‚Nemám na to náladu.‘ Nebylo mi rozuměno. Hrál jsem v Lazi a klub to všechno zamlčel: bylo pouze oznámeno, že jsem zraněný. Ve skutečnosti jsem potřeboval podporu, ne aby mě nechali samotného. Deprese je nemoc, je třeba ji brát vážně.“

Začněme v Cagliari. Vztah s Cellinem byl složitý…

„Byl jsem vystaven skrytému šikanování. Trénoval jsem s prvním týmem, ale nikdy mě nepozvali. Vrátil jsem se z mistrovství světa v Jižní Africe, kde jsem dokonce odehrál dva zápasy, a byla mi přičítána vina za to, že jsem řekl, že bych rád hrál Ligu mistrů. To je vše. Od té chvíle začala nekonečná válka. Představ si, že jsem se u soudu objevil v fialovém obleku, abych Cellina vytočil: měl vyvalené oči.“

Probíhaly toho léta nějaké jednání? Vždyť jste byl brankářem italské reprezentace.

„Chtělo mě hodně klubů, ano. Během mistrovství světa proběhly rozhovory se Sampdorií, pak s Římem a Milánem. Allegri, se kterým mám výborný vztah, mě chtěl vzít s sebou. Ale víte… prezident odmítal každou nabídku, takže bylo těžké se hnout.“

Po roce na tribuně vás koupilo Lazio. S „biancocelesti“ jste vyhrál derby ve finále Coppa Italia. Jaké na to máte vzpomínky?

„Kouzelné. Dodnes se mi stává, že mě na ulici zastaví někdo a říká svým dětem: ‚To byl brankář finále z roku 2013.‘ Tím vítězstvím jsme se stali nesmrtelnými.“

I v Laziu, po mnoha úspěšných sezónách, přišel o místo a skončil mimo kádr. Byla to částečně i Marchettiho vina?

„No, upřímně řečeno ne. Řím je složité prostředí, uděláš chybu a ukřižují tě. Pamatuji si komentáře: ‚Teď se zase dostane do deprese.‘ Pak se o mně šířily zvěsti, že chodím večer ven a mám zvláštní zlozvyky: samé lži. Ale chápu, že někdo, kdo bere kokain, přitahuje víc pozornosti než někdo, kdo trpí depresemi.“

Slzy pod tribunou Nord však vypovídají o skutečném pouto.

„To si pište, Řím je můj domov. Pořád tam bydlím. Ty slzy byly povinným gestem, i když jsem v tu chvíli měl na sobě jiný dres. Bylo to poprvé, co jsem se vrátil na Olimpico. Fanoušci Rossoblù to nevzali dobře, nazvali mě Lazialem.“

V roce 2018 skončil právě v Janově. Byla to chyba?

„To si piš, měl jsem jít do Neapole místo Mereta. Místo toho jdu do Janova a nikdy nehraju. Směšné vedení ze strany pochybných osobností…“

Máte na mysli konkrétně Blessina?

„To, co si myslím, jste už četli na Instagramu. Je to nejhorší trenér, jakého jsem kdy viděl. Zacházel s námi jako s… a neustále nás ponižoval, i jednotlivě.“

Povězte nám o tom.

„Vybíral si hráče a urážel je. Nenáviděl Italy. Calafiori ho drtil, říkal mu, že je „italian bastard“. Neměl rád mě, Criscita a Behramiho. Není náhoda, že se Pandev rozhodl přijmout nabídku Parmy v Serii B, jen aby odtud utekl.“

Vzal si to i na něj?

„Připadá vám normální, že kluk, který vyhrál všechno v Itálii a v Evropě, skončí tím, že po tréninku střílí góly s malými kluky? Blessin ho neustále ponižoval. Odešel dřív, než na něj vztáhl ruku.“

Lituješ něčeho?

„Ano, chyběl mi velký klub. I když jsem spokojený s tím, co jsem dokázal. Bylo mi líto Janova, byla to velmi špatně zvládnutá situace…“

I bez hraní v nějakém velkém klubu se ti však podařilo být stálým členem národního týmu. Zúčastnil jste se mistrovství světa, Konfederačního poháru a mistrovství Evropy.
„Ano, musím poděkovat Lippimu, Prandellimu a Contemu za důvěru. Samozřejmě je třeba říci, že pro mnohé jsem byl vždy ‚ten z Cagliari‘. I po mistrovství světa mi kritici vyčítali, že hraji v menším klubu. Kdybych byl brankářem Milána, bylo by to něco jiného.“