Třicet šest týmů najednou, jako v dobách, kdy televize ještě nevnucovala rozkouskované přenosy. A hned je tu „Promiň, Ciotti…“

No jasně, nasedněme na palubu této středy jako za starých časů, jako by to byl DeLorean doktora Browna, a dopřejme si pořádnou dávku nostalgie. Cestujme v čase do dávných nedělních odpolední, kdy zápasy začínaly všechny ve stejnou hodinu a televize ještě neměla sílu vnucovat nám rozkouskované vysílání, které dávalo smysl jen u stolu. Kromě neděle, dne mše, se fotbal slavil jen ve středu, který byl svatyní toho nejposvátnějšího: Poháru mistrů. Posvátnost pramenila ze skutečnosti, že každá liga měla svého boha, jediného. Dnes může mít jedna země i pět údajných božstev. Liga mistrů je pohanský svátek, rave party. Jen ve středu a v neděli, protože týden byl jako bonboniéra: v neděli večer seriál; v pondělí americký film; ve čtvrtek Mikeovy kvízy; v sobotu estrádní pořad.

Pak se krabička převrhla, čokoládky se promíchaly a teď každý den vidíme všechno: fotbal, filmy, kvízy… Ale tento středa má něco starodávného, vintage kouzlo současnosti: 36 týmů hrajících ve stejnou dobu, výsledky, které se překrývají, tabulka, která se mění, pocit, že v uších máme hlasy Ameriho („Promiň, Ciotti…“), Provenzaliho, Ferrettiho, Cucchiho… Žádný guláš, jedinečná hostina jako na štědrovečerní večeři, všechno od všeho, chybí jen úhoř: Inter, Juve, Neapol a Atalanta na lovu postupu, Mou proti Realu, Tonali proti Kvarovi, Osimhen proti Haalandovi… Nakonec, když se vrátíme do přítomnosti, přejme si, aby všechny italské týmy byly stále ve hře. Il Quartetto Cetra.