Herečka je od dnešního dne v kinech s filmem „La vita va così“ od Milaniho. „Mluví o sounáležitosti, kterou vidím i na stadionech. Moc ráda bych byla fanouškem, je to magické spojení.“

Fotbal ji nikdy nedokázal opravdu nadchnout. Právě proto jí chybí. Virginia Raffaele je plná vášně a srdce, na stadionu by se cítila dobře, sama to ví: „Moc ráda bych byla opravdovou fanynkou. Když vidím všechny ty lidi pohromadě na jednom místě, vždy si pomyslím: ‚Jak úžasné, že něco takového spojuje lidi.‘ Samozřejmě se stává, že vidím i hrozné věci, a pak si kladu otázku, jak tak krásná situace může vést k tak nelidským reakcím.“ Fotbal je také silně spojen s pocitem sounáležitosti. Ve filmu Riccarda Milaniho La vita va così (Takový je život), ve kterém hraje hlavní roli spolu s Aldem Bagliem a Diegem Abatantuonem (od dnešního dne v kinech s Medusa), jsou záblesky Cagliari a „Giggirriva“, které symbolizují silné pouto Sardů s jejich zemí. „Sounáležitost je ústředním tématem filmu, stejně jako odvaha a důstojnost. Riccardo se dotýká sociálních témat a zároveň rozesmívá, což je recept staré školy, italské komedie, s nádechem neorealismu, když si uvědomíte, že jsem hrál s 84letým pastýřem.“

Film, založený na skutečném příběhu, ukazuje plynutí času také prostřednictvím událostí, které poznamenaly naši zemi. Jako například vítězství na mistrovství světa v roce 2006. Podléháte alespoň kouzlu národního týmu?

„No ano, fandím Itálii, je hezké se všichni sejít před televizí, je to kouzelný okamžik, který naštěstí neztrácíme, i když se všechno změnilo. Je v tom poezie, kterou potřebujeme. Opravdu doufáme, že se Itálie tentokrát kvalifikuje!“

Máte nějaké zvláštní vzpomínky?

„Moje matka si během mistrovství světa v USA v roce 1994 nechala potisknout tričko s nápisem „Signori sei Mondiale“ (Signori, jsi mistr světa). Byli jsme v lunaparku Luneur, kde jsme měli stánek se střelbou a stánek s červenými rybkami, a ona se pyšně procházela v tomto tričku s fotkou Beppeho Signoriho.“

Je vaše matka fanouškem Lazia?

„Ano, ale to byl hold italské reprezentaci.“

Fanoušci Lazia si myslí, že i vy fandíte Laziu.

„Protože jsem jednou natočil něco s Ferilli, kde ona byla fanouškem AS Řím, což nemohlo být jinak, a já fanouškem Lazia. Ale jak jsem řekla, bohužel jsem fotbal nikdy moc nesledovala, polovina rodiny fandí Laziu, druhá polovina Romanistům, tahali mě na jednu a druhou stranu… Raději se do toho nepletu! Navíc jsem se narodila 27. září, ve stejný den jako Totti, jak mi připomínají moji přátelé z Giallorossi při každých narozeninách.“

Říká se, že jste vášnivá tenistka.

„Bylo období, kdy jsem byla opravdu posedlá, hrála jsem od poledne do dvou, i v červenci a srpnu. Moc se mi to líbilo… Teď už to nějakou dobu nedělám, ale považuji to za úžasný sport, i když je to hra ďábla! Strašně mě to štve, ale dokáže to jedinečným způsobem odreagovat hlavu.“

Sledujete ho také v televizi?

„No ano, hlavně Sinnera. Sledoval jsem 18hodinové finále proti Alcarazovi na Roland Garros a naštěstí také ty, které vyhrál, počínaje Wimbledonem. Ti dva jsou falešní… Stejně jako Djokovič, který se ani nezpotí, je to trochu mimozemšťan.“

Vzhledem k tomu, že jsme mluvili o sounáležitosti, jak jste vnímal Sinnerovo odstoupení z Davis Cupu?

„No, já ho vidím jako velmi zdravého kluka. Líbí se mi jeho vztah s rodinou, líbí se mi, co říká, je to skvělý kluk. A pak mám nekonečnou úctu k velkým šampionům, když hrají, nemůžu přestat myslet na oběti v jídle, fyzické a životní, které jsou za těmi atletickými výkony.“

Oblíbený tenista?

„Když jsem byla malá, fascinoval mě Andre Agassi, přečetla jsem i jeho knihu Open a přišla mi úžasná.“

Jaké bylo vaše setkání s Adrianem Panattou?

„To je legrační! Byl to první, kdo mě naučil odpalovat míček raketou, vstoupila jsem do světa tenisu hlavními dveřmi. Byli jsme v turistickém středisku kvůli práci a já mu řekla: ‚Adria, jestli mi nedáš lekci ty, tak mi ji nedá nikdo.‘ Jako pravý Říman a pravá Římanka jsme si hned padli do oka. Říkal mi Olivia, jako postava z Pinocchia, dlouhá a hubená, a dělal si ze mě legraci. Adriano je opravdu sympatický, gentleman, plný ironie.“

Často spolupracovala s Bollem.

„Roberto je jedinečný, úžasný člověk s příjemnou povahou. Navíc je to velký profesionál a workoholik, v tom se shodujeme. Maniakálně hledáme dokonalost. Přeji všem, aby je alespoň jednou v životě zvedl Roberto Bolle: je to úžasný zážitek, cítíte se lehká jako pírko, létáte!“

Tančila také s Carlou Fracci.

„Žena s nadprůměrným smyslem pro ironii a inteligencí. Kvůli mé imitaci mi vyprávěla příběh: ‚Jednou jsem potkala Chaplina‘ a já už byla ohromená, ‚řekl mi, že budeš opravdu slavná, až tě někdo bude napodobovat, takže děkuji‘. Geniální.“

Napodobovala také Federicu Pellegrini.

„To je pravda, v bazénu… Ale nikdy jsem se nedozvěděla, jestli se jí to líbilo, vlastně jsem ji nikdy ani nepotkala.“

Vzhledem k typu představení, která dělá, dvě hodiny na nohou s desítkami převleků, musí být trénovaná.

„Jako malá jsem vždycky tančila a to mi pomáhá. Teď bych se chtěla naučit dobře plavat, loni v létě to zkoušela Paola Cortellesi, ale nešlo to, potopím se a pak vynoří jen zadek, jako bóje, ale proč? V práci to ale beru vážně, funkční a metabolický trénink. Sport je opravdu důležitý, nejen fyzicky, ale i kulturně, mentálně a sociálně.“

Soutěživá?

„Vyrostla jsem ve střeleckém klubu, vzrušení ze sportovní soutěže je součástí mě. Trochu jsem soutěživá…“ Vzhledem k výsledkům je to jen dobře.