Bývalý útočník Rossoneri: „Maxe už všichni odepsali, ale je to trenér, který přináší výsledky. Musí však mířit vysoko. Leao je můj oblíbenec“
Byl prvním, kdo si sbalil Superpohár do kufru. V létě 1993, aby propagovaly nadcházející mistrovství světa v Americe, přesvědčily Spojené státy ligu, Milán (vítěze scudetta) a Turín (vítěze Coppa Italia), aby odehrály finále ve Washingtonu. Nikdy předtím se nestalo, že by Serie A rozdávala titul v zahraničí. A trofej rossoneri předal právě on, Marco Simone. Byl to gól z náhlého útoku, po souboji mezi Mussim a Savicevicem, kdy útočník Rossoneri rychle překonal Giovanniho Galliho. „Nebyl to památný zápas, hrálo se odpoledne ve Washingtonu a bylo velké horko,“ vzpomíná Simone. „Na jedné straně stál Capello, na druhé Mondonico: pragmatičtí trenéři, kteří nedávali moc prostoru na show.“

Dnes je hraní Superpoháru za hranicemi téměř běžnou praxí, ale tehdy to bylo trochu zvláštní, ne?

„To je pravda. I když už tehdy panoval pocit, že se italský fotbal musí otevřít zahraničí. A nemluvím jen o ekonomickém zisku z akce, ale také o image, která z toho plyne. Samozřejmě existují i nevýhody: hlavní je, že italští fanoušci si finále nemohou užít naživo.“

Jaké vzpomínky máte na ten zápas ve Washingtonu?

„Zaujal mě entuziasmus lidí. Milan, ten Berlusconův Milan, byl uznávanou špičkou po celém světě, nejen v Itálii. A navíc jsme hráli na legendárním stadionu Roberta F. Kennedyho, který byl tehdy domovem amerického fotbalového týmu Washington Redskins. Pro mě, který jsem vždy miloval zahraničí a cestování, to byla skvělá zkušenost, a to nejen proto, že jsme vyhráli a já dal rozhodující gól. Pro jiné fotbalisty je to dnes možná méně významné…“.

Pojďme se vrátit k aktuálnímu dění. Milan přistál v Rijádu, ale první místo v tabulce si do kufru zabalil Inter…

„Je ještě brzy a liga se mi jeví jako velmi vyrovnaná. Na špici jsou teď Nerazzurri, ale předtím tam byli také Neapol, Řím a samotný Milan. Vše se mění rychle, možná až příliš, a často se vynášejí ukvapené soudy. Ale v dnešním fotbalovém světě se sociálními sítěmi je to už běžné.“

Máte na mysli něco konkrétního?

„Tento úsudek platí obecně a je to také to, co dělá fotbalové prostředí ‚těžkým‘. Pokud se pak chceme zaměřit na konkrétní situaci, vezměme si Allegriho: říkalo se, že je ‚vyhořelý‘, skončený, málo v obraze. A místo toho…“

Jste „allegrianský“ trenér?

„Nechme stranou škatulkování. Max může být kritizován za to, jak jeho týmy hrají, to je samozřejmé. Všichni se předhánějí v řečech, ale ve skutečnosti projekt trenéra trvá týden: ten, který odděluje jeden zápas od druhého. Pokud nejsou výsledky, tlak roste a trenérovi ubývá času. A Allegri výsledky přináší, i když je tu jedna věc, kterou mu prostě nemohu odpustit.“

Jaká?

„To, jak neustále opakuje, že cílem je skončit mezi prvními čtyřmi. Dobře, Milan je sice na osmém místě, ale pořád je to Milan: vždy musí hrát na výhru, bez jakýchkoli výhrad. Až když se to nepodaří, může se mluvit o Lize mistrů a ekonomických důsledcích kvalifikace do evropské elity. To samé platí i pro Inter a Juventus.“

V semifinále Superpoháru čeká Conteho Neapol, která má za sebou dvě porážky v řadě.

„I tady se na všechno zapomíná příliš rychle. Antonio před pár měsíci dokázal něco mimořádného. A dnes je tam, ve skupině nejlepších. Není tak samozřejmé, že se v Neapoli podaří zopakovat úspěch na vysoké úrovni.“

Vidíte Milán v lepším světle?

„Těžko říct, v jednorázovém zápase je ještě složitější dělat předpovědi. A navíc je tu Leao, jehož start je nejistý, ne?“

Líbí se vám Rafa?

„V současném Miláně je to můj oblíbenec. Samozřejmě jsou tu i další skvělí hráči, jako Maignan nebo Pulisic, a Modric si zaslouží zvláštní zmínku, která přesahuje rámec hřiště. Ale Leao má tu schopnost rozjet se a rozhodovat zápasy, což mě vzrušuje. Podle mě se mu dříve či později podaří dosáhnout plné zralosti a být ještě silnější.“

Co říkal o Modrićovi?

„Je vidět, že hraje stále s nadšením, jako když byl ještě neznámý hráč. Není to samozřejmé, s Realem vyhrál všechno, je to superšampión, ale vidíte, že má upřímnou vášeň. Trochu jako byl Gattuso za mých časů: fanoušci to vnímají a milují ho.“

Kdo je naopak dnešní Simone?

„Neříkám, že se mi úplně podobá, ale kvůli schopnosti hrát jak na pozici klasického útočníka, tak i jako spojka, volím Lautara. Ve srovnání se mnou je ještě lépe stavěný na pozici středního útočníka. Ano, je to opravdový „Toro“.

A co dělá Marco?
„S dvěma společníky jsem založil Monaco United, ženský klub, v němž jsem prezidentem, trenérem a dokonce i skladníkem (směje se, pozn. red.). Naším cílem je dostat se do Serie A do čtyř let.“