Bývalý trenér Rossoneri, nyní působící v Al-Ittihadu, před rokem vyhrál italský Superpohár: „Oslava s doutníkem v šatně? To byl slib. Už teď vím, že se do Itálie vrátím“
Sergio Conceiçao a Julius Caesar mají něco společného. Přibližně před rokem vyhrál bývalý trenér Rossoneri italský Superpohár a oslavoval s doutníkem v šatně. S Milánem podepsal smlouvu osm dní předtím. Caesarovi stačilo jedno dopoledne, aby v tureckém Zela rozprášil armády Farnaka II. z Pontu. Dvě verze „přišel, viděl, zvítězil“. Conceiçao, od října trenér Benzemova Al-Ittihadu, odpovídá z Džiddy před tréninkem a směje se, zachovává si skromnost a velmi se otevírá: „Sergio, loni… ‚přišel, viděl, zvítězil‘.“

„Vlastně ano. Vzpomínám si na intenzivní dny práce s analýzou videí, motivací a proslovy, abych se okamžitě dostal do hlav hráčů. Porazili jsme Juve mého syna Cisca a pak Inter po obratu. A já jsem plakal.“

A po vítězství, pěkný doutník.

„Slib. Hráči, kteří viděli videa, mě požádali, abych si ji zapálil v případě vítězství. S Portem jsem to udělal 11krát, tedy po získání trofejí. Trenér, který jich vyhrál nejvíc. A tak jsem to zopakoval.“

A komu byste dnes večer jednu nabídl?

„Nemám žádné oblíbence a ani bych nechtěl mluvit o hráčích, protože pak hned napíšou, že o ně máme zájem. Podívám se na zápas, Bologna a Neapol jsou na pohled krásné. Souboj mezi Contem a Italianem je reklamou pro fotbal. Antonio je posedlý, stejně jako já, a posedlost ostatně vítězí nad talentem. Vincenzo naopak hraje krásný fotbal, natolik, že jsme loni proti němu prohráli finále Coppa Italia. Velká škoda.“

Jaká je bilance vašich šesti měsíců v Miláně?

„Pozitivní. Od roku 2016 do dneška vyhráli s Rossoneri trofeje jen dva trenéři: Pioli se Scudettem a já. Když sečteme body z našeho období, měli jsme tempo na Evropskou ligu, páté místo. Výsledky tam byly: myslím na dvě vyhraná derby a úspěch s Římem. Je mi líto finále Coppa Italia, ale některé věci se mi nelíbily.“

Jaké?

„Na úrovni klubu panovala nestabilita, prostředí kolem týmu nebylo dobré. Proto si vážím toho, co jsme dokázali. Navíc mě vedení nepodporovalo. Uvedu příklad: po výhře v Superpoháru jsme hráli s Cagliari. V té době už kolovaly zvěsti, že klub sleduje jiné trenéry. Já jsem se soustředil na práci a na vítězství, s tíhou výsledků. Neměl jsem čas pracovat na všech úrovních.“

Zůstal byste?

„Ano, ale s některými změnami.“

Zradili vás hráči?

„Nikdy, naopak, stáli za mnou. Řekl to i Theo v rozhovoru, který jste s ním vedli: po zápase s Feyenoordem, když lidé říkali, že se nechal vyloučit schválně, jsem ho bránil. Mnozí mi psali, když jsem odešel. Požaduji přísnost, náročnost a pak odpočinek, když je třeba si odpočinout. Pokud někdo přijde s kilem navíc, přijde pozdě nebo podobné věci, nemůžu to tolerovat. Pro mě jsou nakonec všichni hráči stejní.“  nejen o fotbale. Hodinová rozmluva po dvou letech mlčení.

Můžete nám vyprávět o nejvýznamnějším projevu?

„V roce 2012, v Olhanense, jsem si prostudoval zájmy a koníčky svých hráčů, což dělám vždycky. Před zápasem, u příležitosti Dne otců, jsem pustil video, ve kterém o nich mluvili jejich otcové. Někteří hráči plakali, pak šli na hřiště a… soupeř vedl 2:0. Po návratu do šatny jsem změnil taktiku a vrátil se k přísnému stylu: remizovali jsme 2:2.“

Kapitola Saúdská Arábie. Pozdravil vás tentokrát Inzaghi?

„Ano, v říjnu jsme proti sobě nastoupili a vyhrál on. Právě jsem přišel. Po zápase Porto-Inter, kde jeho tým měl dost štěstí, jsem ho nepozdravil, protože takový prostě jsem, během zápasů jsem v transu, ale je to skvělý trenér. V roce 2000 jsme vyhráli titul. Vztah je dobrý.“

I tam jste byl hned rozhodující. S odřenými koleny.

„Složil jsem slib Panně Marii z Fatimy, posledních 500 metrů jsem ušel na kolenou a pak jsem se dostavil na soustředění. Bylo to v roce 1998, v poslední minutě jsem dal gól Juventusu a vyhráli jsme Superpohár. Víra je zásadní součástí mého života. Jsem praktikující katolík, tady to nejde, ale v Miláně jsem chodil do kostela každý den. Před pár měsíci mě papež pozval na jubileum, abych vyprávěl o své cestě a svých obtížích.“

Odkud pramení vaše víra?

„V 16 letech jsem přišel o otce při nehodě na motorce, v 18 o matku po dlouhém utrpení a pak i o bratra; byl jsem sedmý z osmi. Víra mi dala sílu, klid. Chci svým rodičům dokázat, že tu jsem a že jsem si splnil všechny své sny. Ale uvnitř sebe, hluboko, skryté, mám a vždy budu mít něco „černého“, jako stín.“

A je to kvůli vašim rodičům?

„Ano. Mám u sebe jejich fotky a každý den se za ně modlím. Jsem vyrovnaný člověk, mám pět dětí, hrál jsem a teď trénuji, ale vím, že bez svých rodičů nikdy nebudu úplně šťastný. To je ta prázdnota, kterou v sobě cítím.“

Vaše děti ji ale trochu vyplňují.

„Jistě. Francisco je teď v Juventusu a daří se mu dobře.“

Mluví se doma o fotbale?

„Co nejméně. Důležité je, aby při večeři nechali telefony v kapse. To jsem vyžadoval i v Portu a v Miláně. Cisco debutoval se mnou v Portugalsku. V roce 2020, během lockdownu, jsem mu řekl: „Jestli máš hlad… tak pij vodu.“ Byl trochu baculatý. Aby člověk něco dokázal, potřebuje oběti a správnou mentalitu. Kdybych mohl, půjčil bych mu svůj hlad. Ne že by ho neměl, naopak, ale já jsem v 16 letech nosil domů peníze na jídlo, to bylo jiné. Ale vždy jsem v něj věřil. A on v to také věří.“

Kapitola Porto: 11 trofejí za sedm let.

„Vztah s Da Costou byl skvělý. Když jsem přišel, klub nevyhrál už čtyři sezóny. Provedli jsme prodeje v hodnotě 600 milionů a dařilo se nám i v Lize mistrů, kde týmy říkaly: ‚Ach, v osmifinále je Porto…‘. A místo toho se nám podařilo ublížit i italským týmům: Juve, Římu, Laziu…“.

Kolik klubů o vás mělo zájem?

„Měla jsem kontakty s Laziem, ale nejen s nimi. A ještě předtím, než jsem podepsala smlouvu s Al-Itthiad, jsem měla nabídky. Tady je liga konkurenceschopná, ambice vysoké, trénuje se odpoledne a ne ráno. Je třeba se přizpůsobit kulturním zvyklostem. Ale to je výzva, a já takové výzvy miluji.“

Věta, která vás nejlépe vystihuje?

„V klidných vodách se nedosahuje velkých úspěchů, je třeba bouře.“ Mihajlović o Benassim řekl, že nejtěžší nebylo být kapitánem, ale vstávat ve čtyři ráno a pracovat. To mě naučili moji rodiče. A nesmíte se spokojit s málem. V 51 letech jsem se zapsal na univerzitu. Dělám magisterský obor sportovní trénink.“

Největší radost v Itálii?

„Jako fotbalista to byl titul z roku 2000 s Laziem, ten nejneuvěřitelnější ze všech. Já, Sinisa a Stankovic jsme poslouchali rádio v šatně. Byl to tým plný osobností, každý den docházelo k drobným potyčkám, ale Eriksson nás uměl zvládnout. Vzpomínám si také na Evropský superpohár z roku 1999 proti United: Ferguson řekl, že jeho největší lítostí byla právě ta porážka.“

A zklamání?

„Ztracený titul s Interem 5. května 2002. Utěšoval jsem Ronalda, který plakal na lavičce, seděl jsem vedle něj. Nikdo tomu nemohl uvěřit. V Miláně jsem měl potíže: Cuper mi nedůvěřoval, ale byla to skupina šampionů.“
A vrátil byste se do Itálie?
„Jistě, už vím, že to udělám.“