Bývalý záložník: „Jedna špatná přihrávka a Mancio se rozzuřil. Odpověděl jsem mu a on šel za Mantovanim. Simoni se mě pokusil přivést do Neapole, byla chyba ho neposlechnout. Dodnes mě zastavují kvůli té penaltě v zápase Juve-Toro…“

Pro mnoho lidí je Riccardo Maspero „ten s penaltou“. Chytrý tah, který se stal kultovním a přinesl Toru nečekané remízu 3:3 v derby v roce 2001. „Dokonce jsem skóroval, prohra by byla dvojnásobnou tragédií. Naštěstí to dopadlo dobře.“ Vypráví bez cenzury, ponoří se do vzpomínek na bolest i velké vítězství. „Když jsme s Cremonese vyhráli na Wembley“, ale také na hádky a nedorozumění. „Pohádal jsem se s Manciem a s odstupem času mohu říci, že jsem udělal chybu, když jsem nevěřil Simonimu. Chtěl mě vzít do Neapole, ale já se rozhodl zůstat v Cremoně, abych dodržel dané slovo“.

Maspero, začněme od začátku. Narodil jste se do sportovní rodiny: fotbal vstoupil do vašeho života už od kolébky?

„Ano, skutečně ano. Můj otec byl fotbalista, hrál v mládežnickém týmu Piacenza, ale neuspěl. Řekněme, že jsem splnil i jeho sen. Pamatuji si jeho slzy v den debutu v první lize.“

Dnes hrají i jeho synové.

„Jeden v Pro Sesto, druhý v Alessandrii. Oceňuji jejich vytrvalost v dosahování cíle. Připomínají mi mě, když jsem byl kluk.“

Je nějaký moment, kdy jste si uvědomil, že jste to dokázal?

„V Cremoně. Protože důležité není debutovat, ale udržet se na vysoké úrovni. V Cremoně jsme měli partu, která držela pohromadě. Byli jsme jako rodina. Favalli byl úžasný sportovní ředitel, dobře nakupoval a skvěle prodával, přičemž vždy zachovával náš týmový duch. I nováčci se rychle začlenili. Věřte mi, bylo to něco magického.“

Ale odešel jste.

„Chtěl jsem udělat kvalitativní skok. Zavolal mi Eriksson a řekl mi: ‚Chci tě v týmu.‘ Bylo nemožné říct ne.“

V Sampdorii jsme neviděli Maspera z Cremony. Co se pokazilo?

„Trochu mi vadilo rozestavení. Pak další rok přivedli Seedorfa a Karembeua a já se rozhodl odejít. Mám ale nezapomenutelné vzpomínky, jako semifinále Poháru pohárů s Arsenalem. Byla to neuvěřitelná jízda. I ten rok jsem navázal mnoho vztahů, jeden zvlášť…“

S kým?

„S Ruudem Gullitem. Trávili jsme spolu opravdu hodně času. On už byl hvězda, já byl kluk v prvním roce v velkém týmu. Abychom mohli jít ven spolu, musel se převlékat, pokaždé to byla podívaná. Mám spoustu vzpomínek na fantastického kluka: při večeři vás rozesmál, v šatně pouštěl hudbu. Pak vstoupil na hřiště a proměnil se.“

Říkalo se, že jste odešel kvůli hádce s Mancinim.

„Řekněme, že Roberto měl v Sampdorii velkou moc. Eriksson ho hodně poslouchal a moje role druhého útočníka byla trochu na obtíž. Nikdy jsme se nehádali, až na jednu výjimku. Pokud mohu…“

Povězte nám o tom.

„I při tréninku byl velmi náročný, jednou jsem mu špatně přihrál míč a on se rozzuřil. Odpověděl jsem mu a pohádali jsme se. Nemám proti němu nic, ale vím, že tlačil na můj odchod. A to mi přitom řekli, že jen o rok dříve to byl on, kdo Mantovanimu a trenérovi navrhl, aby mě vzali…“ .

Během své kariéry měl mnoho skvělých trenérů. Vyberte si jednoho.

„Řekl bych Simoni, ale nechci nikoho urazit. Gigi byl pro mě jako druhý otec. Udělal jsem chybu, že jsem ho nenásledoval do Neapole: bylo to v roce 1996 a on se velmi snažil, aby mě získal. Ubytoval mě na dva dny u sebe doma, aby mě přesvědčil. Já jsem se však rozhodl zůstat v Cremoně, protože sezóna byla v plném proudu a dal jsem slovo prezidentovi a Favallimu, že pomůžu týmu v těžké situaci. Nechtěl jsem opustit loď uprostřed bouře, to není můj styl. Moje žena mi to stále vyčítá, líbilo by se jí to.“

Pak jste se potkali v Turíně.

„Na pár zápasů. Simoni byl totiž téměř okamžitě propuštěn. I to však byla fantastická epizoda. Všichni si mě pamatují kvůli „díře“ v derby, ale byly to tři velmi krásné roky.“

Ano, ta díra. Zastavují vás kvůli tomu ještě na ulici?

„Ano, stává se, že si mě pamatují jen kvůli tomu. Ve skutečnosti jsem velmi spokojený se svou kariérou. To v derby byla chytrá finta: bylo to 3:3, právě jsem vyrovnal a dostali jsme penaltu proti sobě. Tak jsem tam šel a „vykopal“ díru. Salas si toho nevšiml a kopl do díry. Míč letěl vysoko nad bránu. Fanoušci Juventusu mi to stále připomínají.“

A to jste mohl skončit v Juventusu už o několik let dříve…

„To je pravda, Favalli hodně jednal s Bianconeri a řekl mi, že existuje tato možnost. Já jsem se ale rozhodl jít do Sampdorie.“

Nejkrásnější okamžik?

„ Mám jich mnoho, ale vyberu vítězství na Wembley s Cremonese: porazili jsme Derby County a vyhráli Anglo-italský pohár. Skórovat na takovém stadionu je něco, co si nesete v sobě navždy.“

Nějaká lítost?

„Získal jsem méně, než jsem si zasloužil. Byl jsem trochu penalizován formacemi a některými rozhodnutími.“

Před odchodem do důchodu jsem strávil osm let v amatérském fotbale.

„Rozhodl jsem se zůstat v Bergamu se svou ženou, která v této oblasti má firmu. Znovuzrodil jsem se. Po Florencii jsem ztratil vášeň pro hru, ale ty roky mi ji vrátily.“

Dnes je trenérem.

„Momentálně jsem bez práce, ale čekám na příležitost. Celá léta jsem nesledoval fotbal, šel jsem pracovat do firmy a musím říct, že se mi to líbilo. Uvidíme. Možná platím za to, že nejsem mediálně známý. Tak to bylo i jako fotbalista. Nikdy se mi nelíbilo být na očích.“