Celý život v Římě, jeden titul v Miláně. Alessandro vypráví: „Začal jsem krást míče Pizarrovi, v Barçe gól, který má cenu dvou. A když musím jít do boje, beru s sebou Nainggolana.“

Pokud je pravda, že život je cesta, vždy existují místa, kam se rád vracíte. Ta Alessandro Florenziho mají více hlíny než trávníku, kde by se dalo hrát s míčem, křik dětí a všude kolem výškové budovy. Tam se před několika měsíci rozloučil s fotbalem videem natočeným srdcem, tam začal své dobrodružství. „Moji rodiče provozovali sportovní hřiště v Acilii, nedaleko Říma. Když jsem vyšel ze školy, šel jsem za kontejnery, které sloužily jako šatny, a tam bylo malé nezpevněné hřiště, kde jsem trávil dny s míčem. Trojité písknutí mi dala moje matka, když křičela, že končíme a musíme jít domů. Byl jsem šťastné dítě, byl jsem malý a všichni mi říkali Sandrino.“

Šťastné a talentované dítě. Chtěli ho jak Lazio, tak Roma.

„Rodiče mi řekli: vyber si, kde se cítíš nejlépe. A jakmile jsem vyšel z Trigoria, hned jsem řekl: „Chci hrát tady“. Netušil jsem, že tam strávím téměř celou svou kariéru…“.

Jeho jméno se objevuje v 1039 titulcích Sports Prediction, první z nich: „Florenzi, Roma má nového Pizarra“.

„Hrál jsem na pozici spodního vrcholu trojčlenného záložního řadu a v té době „Pek“ diktoval pravidla, okrádal jsem ho o pohyby a hry. Dalším, koho jsem obdivoval, byl Fabregas. Pak jsem hrál na mnoha pozicích, byl jsem radostí pro hráče fantasy fotbalu, kupovali mě a vyhrávali.“

Měl dva křty v profesionálním fotbale.

„Debut v Serii A místo Tottiho, nezapomenutelný. A hostování v Crotone, které mi změnilo život. Poprvé jsem žil sám a navíc v novém městě, musel jsem nakupovat, vařit… věci, které z vás udělají muže.“

Florenzi, fotbal a videohry. Tehdy ve Švédsku s reprezentací do 21 let…

„Kalmar, 2013, baráž o postup na mistrovství Evropy. Byli jsme pověrčivá parta, na každém výjezdu jsme si museli zahrát Playstation. V hotelu jsme se po opuštění pokojů podívali jeden druhému do očí, byl tu problém: televize byly staré, neměly konektory pro kabely. Ale na tomto rituálu jsme nemohli ušetřit, udělali jsme sbírku, poslali tiskového mluvčího koupit televizi a on se vrátil s obrovským přístrojem. Pověrčivost zabrala, druhý den jsme vyhráli, góly dali já, Insigne a Immobile. Ať už to bylo jakkoli, ten obrovský televizor jsme si vzali s sebou a hned po příjezdu na letiště nám řekli, že kvůli bouřce odletíme s zpožděním. Připojili jsme ho tam, mezi sedadly v čekárně, vytáhli konzoli a začali hrát. Videohry se hodily.

K čemu?

„Byl to skvělý způsob, jak být spolu. V jedné místnosti se nás sešlo i 12–13, vtipkovali jsme, povídali si, stali se z nás přátelé. Pokud jsem se v kariéře něco naučil, pak to, že to je tajemství vítězství. Jeden hráč může získat tři body, ale mistrovství vyhraje tým.“

Florenzi, muž krásných gólů. Skóroval proti Janovu backheelem a Totti řekl: „Jestli udělám něco takového, skončím.“

„Francesco může říkat, co chce, skóroval nezapomenutelné góly, z tohoto hlediska se s ním ani nemůžu srovnávat.“

V roce 2015 dal lob z poloviny hřiště proti Barceloně a pak Puskas Award dostal neznámý Wendell Lira…

„Byl jsem zklamaný, podle mě jsou pravidla špatná. Mluví se o objektivnosti ve vztahu k soutěži, ale já jsem dal gól v Lize mistrů a on v brazilské lize Goiano… Zůstává mi radost z toho, že jsem dal gól, který má hodnotu alespoň dvou.“

Florenzi srdce babičky.

„Babička Aurora nikdy nebyla na stadionu, den před zápasem s Cagliari (21. září 2014, pozn. red.) jsem jí řekl: ‚Jestli skóruju, přijdu tě obejmout, je mi to jedno.‘ Dodnes mám v paměti pohled De Rossiho, když jsem se vrátil na hřiště a rozhodčí mi dal žlutou kartu. Přistoupil ke mně a řekl: ‚Udělal jsi něco opravdu neuvěřitelného. Ale jestli teď uděláš nějakou hloupost a dostaneš další žlutou kartu, zabiju tě před všemi.‘ Ztuhla mi krev v žilách, když Daniele mluvil, mluvil jako šerif… Po zápase jsme se rozesmáli.“

Ve svých letech se Roma vždy dotkla vítězství, ale nikdy ho nedosáhla. Proč?

„Nepovažuji to za naši chybu, s Garciou a Spallettim jsme byli jen krůček od vítězství, byli jsme skvěle připraveni. Ale hráli jsme proti Juventusu, který získal 100 bodů v lize…“.

S prostředím v Římě jste se nerozešel zrovna v nejlepším.

„Došlo k mnoha nedorozuměním, ale nikdy jsem nereagoval na všechno, co se o mně říkalo. Vždy jsem chtěl, aby za mě mluvilo hřiště, a choval jsem respekt k dresu: potil jsem se až do poslední kapky a o tom nikdo nemůže pochybovat. Chci zdůraznit, že jsem se s nikým nepohádal a když potkám fanoušky, vzpomínají na mě s láskou.“

Pět nejlepších hráčů, se kterými jste hrál?

„Totti, Ibrahimovic, Neymar, Mbappé a Di Maria. Já sedím na lavičce a tleskám.“

Nejbláznivější?

„V dobrém smyslu Nainggolan, ten má cenu pěti. Žije neuvěřitelným způsobem, vždy na maximum. Mimo hřiště si může dělat, co chce, důležité je to, co dělá na hřišti. A u něj jste viděli tu odhodlanost, tu dravost, tu touhu pomáhat spoluhráčům… No, pokud mám jít do boje, vezmu si s sebou Radju.“

Kdo se oblékal nejhůře?

„Já, ale pak jsem se zlepšil. Horší než já byl Manolas: pamatuji si ho s černým ramenním páskem…“

Florenzi numerolog: jak jste k této vášni přišel?

„Sledováním podcastu a čtením několika knih. Když sečtete čísla svého data narození, dostanete číslo od 1 do 9: já jsem dostal 7 a jediný rok, kdy jsem vyhrál ligu, v Miláně, jsem měl číslo 25, 2+5 je 7. Vidíte? Spojuje to mnoho věcí…“.