Trenér dorostu Interu ve čtvrtfinále Youth League: „Jako hráč jsem udělal chybu, že jsem odešel příliš brzy. Teď sním se svými kluky: talent existuje i v Itálii“
Z Kalábrie do Anglie, z Bagnary do Sheffieldu, Birminghamu nebo Middlesbroughu, fantazie nestačí. Benito Carbone, zvaný Benny, je dnes 54letým trenérem týmu Interu Primavera s evropským nádechem – zítra se hraje jednorázový zápas o postup do Final 4 Youth League ve čtvrtfinále s Benficou –, ale mnohem dříve byl průkopníkem: poté, co opustil Nerazzurri jako hráč, překročil Lamanšský průliv s duchem objevitele. Skóroval v drsné Premier League poloviny 90. let a počátku roku 2000, kdy byli ofenzivní záložníci jako on téměř vyvolenými duchy mezi mohutnými obránci.
Carbone, očekával jste tento boom Interu Primavera?
„Ano, protože se jmenujeme Inter. Tady se musí dostat co nejdál ve všech soutěžích a podporovat růst kluků. Cíle si stanovíte, ale nakonec vždy rozhoduje hřiště.“

Jaký je tým Benficy?

„Silný, s pěti nebo šesti hráči na špičkové úrovni, připravenými hrát s velkými. Ale i Betis byl na této úrovni, a přesto jsme s nimi hráli otevřeně a postoupili jsme. Užijme si to, není nic krásnějšího než se měřit s odlišnými kulturami. V každém případě si nemyslím, že naše fotbalová scéna zaostává: jsou to jen řeči, protože mladé talenty tu jsou. Jde o to, že musíme mít více odvahy je nechat hrát, v tomhle je celý Inter napřed.“

V Interu se dnes totiž sází na mladé hráče na všech úrovních.

„Je to cíl majitelů a je správné, že tomu tak je. Inter musí mít i nadále významnou mládežnickou akademii, jako vždy. S týmem U23 můžeme vychovávat kluky doma, místo abychom je posílali po celé Itálii.“

Než jste se stal trenérem, byl jste talentovaným hráčem s číslem 10 v Neapoli a Interu a Italem, který ohromil Premier League.

„Ale vždy jsem zůstal tím stejným klukem z Kalábrie s snem v kufru a privilegiem, že se mi ho podařilo splnit. Moje matka sama vychovala šest dětí, prodávala olej, úspěch mě nemohl změnit. Ty dresy, které patřily Diegovi a Matthäusovi, měly svou váhu, ale nikdy jsem neměl trému. Jednu lítost však mám: odešel jsem z Interu příliš brzy. S Hodgsonem jsem hrál na jiné pozici, ale kdybych počkal šest měsíců, přišel by Gigi Simoni a pak Ronaldo: všechno by se změnilo.
Někdy v životě je třeba trpělivost, ale tehdy jsem to nevěděl…“.

Třetí nejlepší italský střelec v historii Premier League po Di Canio a Zolovi (36 gólů): máš pocit, že tyto výsledky nebyly v Itálii doceněny?

„Řekněme, že se o tom moc nemluvilo… V té době nebyly sociální sítě a pozornost jako dnes. Teď, když Ital skóruje v Premier League, vědí to všichni. Ale Anglie zůstává úžasným zážitkem, dokonce se mi podařilo naučit se anglicky pomocí gest: po počátečním tápání, poslechu televize a rozhovorech s spoluhráči jsem se za šest měsíců rozjel.“

Je pravda, že v Sheffieldu koupili Di Canio, aby se cítil méně osamělý?

„Když přišel Paolo, změnil se mi život. Naše rodiny byly pořád spolu, naše děti byly ve stejném věku. Na hřišti jsme si pak rozuměli na první pohled, stačil jediný pohled: Di Canio byl nejlepší spoluhráč, s jakým jsem hrál. Záchrana v Sheffieldu Wednesday byla jako vyhrát tituly.“

Skutečná trofej mu však unikla.

„V Aston Ville jsem prohrál finále FA Cupu 2000 s Chelsea, první finále klubu po 26 letech. V tom ročníku jsem dal tři góly Leedsu a turnaj jsem zakončil jako nejlepší střelec společně s velkým Alanem Shearerem. Chybou bylo, že jsem s nimi neprodloužil smlouvu: nabízeli mi čtyřletý kontrakt, ale já jsem za každou cenu chtěl jít do Fiorentiny k Trapattonimu a Batistutovi. Nakonec jsem skončil v Bradfordu, kde jsem absolvoval… vojenský výcvik.“

V jakém smyslu?

„Soustředění mělo vojenský charakter. Místo hřiště tam byla kasárna. Jakmile jste vystoupili z autobusu, museli jste pochodovat, jako ve válce: 15 dní výcviku jako u mariňáků, ledová voda, náročné trasy, falešné bomby. Míč jsem viděl až na konci. Řekněme, že nám ta atmosféra moc nepomohla…“

Jaká byla Premier League v těch letech ve srovnání s dneškem?

„Ještě to nebyla tak globální liga, ale byla to velmi náročná soutěž. Bylo tam hodně Angličanů a hodně se hrálo na druhý míč: dlouhé přihrávky, agresivita, srdce. Čelil jsem tvrdým obráncům, jako byl Tony Adams. Jednou mi Rio Ferdinand řekl, že v noci před zápasem proti mně nespal. To je pěkný kompliment!“

Byl to on ten nejtěžší soupeř?

„Ne, řeknu Fabio Cannavaro, kamarád, který by mi měl poděkovat… V zápase Neapol – Turín mi nedovolil dotknout se míče a od té doby se jeho kariéra rozjela.“

Proč je dnes tak málo Italů jako vy, nepředvídatelných ofenzivních záložníků?

„Bylo období, kdy se v italských mládežnických týmech příliš soustředili na taktiku a málo na kvalitu. Trenéři chtěli dokázat, že jsou dobří, místo aby zlepšovali kluky. Naštěstí dnes tomu tak není: bídné by bylo omezovat kreativitu.“

Očekával jste od reprezentace něco víc?

„Ponechám si vítězství s reprezentací do 21 let v roce 1994: v semifinále proti Francii se Zidanem jsem proměnil penaltu. Ale v mé době hráli na stejné pozici Baggio, Zola a Mancini a za nimi se rychle blížili Totti a Del Piero. Navíc jsem byl v Anglii, daleko od pozornosti trenérů. Co jsem mohl dělat? Možná, kdybych zůstal v Interu…“.

A je to tu, zase Inter.
„Je to tým mého srdce už od dětství. Návratem k obraně tohoto dresu se kruh uzavřel. Inter je rodina, kterou bych nikdy nechtěl opustit.“