Trenér, který dnes působí v Bellinzoně: „Přišel jsem z ničeho. Vstával jsem v 5 hodin, pracoval sedm hodin a pak jsem šel na hřiště. Ve Watfordu jsem po čtyřech vítězstvích rezignoval a nechal tam peníze.“

Smysl života lze shrnout do několika slov: „Uklízel jsem záchody v blázinci a dostal jsem se až k trénování v Serii A.“ Beppe Sannino, 68 let, se spokojeně směje, zatímco zkoumá svůj glóbus. Současnost říká Bellinzona, druhá švýcarská liga – „připravená na další zázrak“ –, ale po každém úderu krumpáčem si do batohu strčil kousky skály. Šest postupů, čtyři vyhrané ligy, jedna zlatá lavička Serie C a další stříbrná, plus několik rezignací.

Devět: proč jich je tolik?

„Jsem takový: mluvím na rovinu. Odstoupil jsem z důstojnosti a nechal tam peníze. Ve Watfordu jsem se rozloučil s 550 tisíci librami po 4 vítězstvích v prvních 5 zápasech. A poté, co jsem vyhrál první zápas v historii Carpi v A, řekl jsem, že to bylo všechno zásluhou Castoriho, ne moje.“

„Do Itálie se nevrátím: příliš mnoho klišé.“ Jakých?

„Nežiji na Měsíci. Vím, že jsem dal ze sebe to nejlepší a že jsem v sestupné fázi, ale v Itálii se z vás stane celebrita. Ptají se vás, jestli jíte panettone. A sociální sítě jsou drtivé. V mém věku se nechci dostat do víru událostí. Jsem člověk, který začal od nuly a vypracoval se sám.“

Povězte nám o tom „ničem“.

„Narodil jsem se jako neapolský uličník, pak jsem se přestěhoval do Turína. Byl jsem jediný, kdo chodil v kraťasech a žabkách, odtud pochází moje přezdívka „ciabattino“ (obuvník). Jen jsem si hrál a často jsem chodil za školu. Jednou mi otec jako trest zapálil kopačky na balkóně pomocí alkoholu.“

Čistil jsem záchody za ekvivalent dnešních 900 eur. Myl jsem podlahy pilinami, byly tam švábi. A pomáhal jsi pacientům. V blázinci jsem poznal utrpení.“

Měl jste jako fotbalista kariéru, kterou jste si zasloužil?

„Byl jsem génius a rebel, nikdy jsem netrénoval nikoho jako já. Dostal jsem se do Serie C, pak jsem v 31 letech skončil a začal trénovat žáky Vogherese. Tajně jsem chodil sledovat Sacchiho Milán.“

A mezitím jste pracoval v nemocnici.

„Vstával jsem v 5 hodin, měl jsem ranní směnu, sedm hodin v nemocnici a pak jsem šel trénovat na hřiště. Dělal jsem to deset let, nejprve v psychiatrické léčebně a pak v civilní nemocnici.“

Co jste tam dělal?

„Uklízel jsem záchody za ekvivalent dnešních 900 eur. Myl jsem podlahy pilinami, byli tam švábi a další hmyz. A pak jsem pomáhal pacientům. Navíc v blázinci jsem poznal skutečné utrpení. Vzpomínám si na jednu velmi talentovanou malířku, která tam seděla a malovala, a člověk si říkal, proč. V civilním životě jsem naopak viděl umírat i přátele a fanoušky Vogherese.“

Kdy jste se začal věnovat pouze fotbalu?

„V roce 1998, v Biellese. Vzal jsem si roční volno. Zlom ale nastal v Jižním Tyrolsku v letech 1999–2000, kde jsem vyhrál mistrovství Serie D. V létě jsem se záměrně nechal propustit, abych tam mohl jít. Poté, co jsem vyhrál dvě mistrovství v Leccu a Crema, zůstal jsem doma. A běhal jsem. Každý den v kopcích Monferrata, až mi v roce 2008 na jaře jeden agent poradil, abych se šel podívat do Como na zápas Como-Varese v C2. Oba trenéři byli v ohrožení…“

Como vyhrálo 3:2 a vy jste šel do Varese.

„Příběh mého srdce. Přijel jsem s 500 fanoušky a odjel s deseti tisíci. Tři roky bez porážky doma. Hned jsem hráče vyzval, aby se šli vycpat. Stalo se to sloganem dvou postupů. Měl jsem tričko s nápisem „fun cool“, ale v italštině se to čte jako „sa“. Vztah s fanoušky byl skvělý. Zpívali: „Oh Sannino, pošli nás do prd…“. A já to udělal. Se Soglianem jsme se setkali na nádraží v Albizzate a on mi řekl, že mu ležím v žaludku, od té chvíle se mezi námi zrodil skvělý vztah. V roce 2011 jsme se dostali téměř do Serie A. Odešel jsem s pláčem a dopisem věnovaným všem.

Cíl Siena, Serie A.

„Na stadionu Olimpico proti Římu jsem si pomyslel: „Dokázal jsem to“. Totti a ostatní vyšli z pod tribuny Sud a vypadali jako gladiátoři. Zeptal jsem se svého asistenta: „Kolik dnes dostaneme?“ Skončilo to 1:1. Jeden z nejkrásnějších zápasů, jaké jsem kdy odehrál.“

Je pravda, že vás kontaktoval Neapol?

„Poslal jsem De Laurentiise k čertu. Samozřejmě jsem si nemyslel, že to byl on, ale že to byl vtip. „Už jste to udělal se Zamparinim v Palermu?“ Odpověděl jsem, že ano.

Jak to šlo v Rosanero?

„Nikdy jsem neměl tolik nabídek jako na konci té sezóny, která skončila sestupem. Janov, Lazio a další. Šlo to špatně, ale nezasloužili jsme si to. Měl jsem to štěstí, že jsem trénoval Dybalu, nejlepšího ze všech.“

Vzpomínka na Zampariniho?

„Pohádal jsem se s ním před zápasem Palermo-Cagliari 1:1, kdy jsme inkasovali gól v poslední minutě. Zavolal mě do haly, aby mi sdělil sestavu. Odpověděl jsem mu po svém. ‚Kdo si myslíš, že jsi?‘, odpověděl. Druhý den jsme remizovali a já byl propuštěn, ale byl to velkorysý muž. Kdybychom se zachránili, dal by mi 500 tisíc eur, ale řekl jsem mu, že je nepřijmu. Takový jsem.“

Konzistentní, jako ve Watfordu. Proč jste tam rezignoval?

„Jediná věc, které lituji: skončil jsem po 4 vítězstvích v prvních 5 zápasech. Nelíbila se mi svoboda některých hráčů. Musím být sám sebou. Kdybych pokračoval, pohádal bych se se všemi. Na konci roku postoupil tým do Premier League.“

Skromní, jako Gazzi nebo Brienza. Schovávám si zprávu od libyjského hráče. „Byl jsi jako otec.“

V Carpi jsem zažil poslední zkušenost v A.

„Neúspěch. Dostal jsem pokutu deset tisíc eur, protože řekli, že jsem bez povolení trénoval tým Eccellenza. Ve skutečnosti jsem tam šel jen povzbudit kluky a dodat jim odvahu. Hnus. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl jít do zahraničí: lepší je jít tam, kde tě neznají. V Maďarsku jsem hrál finále poháru, pak v Řecku, Švýcarsku, Libyi.“

Nejprve Al-Ittihad v Tripolisu, pak v Benghází. Bilance?

„Můj prezident nechal přesunout zápas kvůli mé svatbě. V Tripolisu jsem vyhrál derby a stalo se všechno možné. Byly tam milice, ale byl jsem v pohodě.“

Kterému hráči jste nejvíce nakloněn?

„Ti skromní, jako Gazzi nebo Brienza. Schovávám si vzkaz od jednoho libyjského hráče. ‚Byl jsi jako otec.‘ To je moje mistrovství.“