Bývalý šampion Juventusu vypráví: „Baggio mi říkal ‚Geppetto‘. Když Barbara zemřela, opustil jsem fotbal, abych mohl být se svými dětmi, plakal jsem o samotě, abych vypadal silný. Teď mi Lucia dala novou naději.“

Příběh Morena Torricelliho je příběhem muže, který se spřátelil s nárazy větru, trpěl a uchovával si drahocenný dar vytrvalosti. Nejdříve v bolesti, poté v znovuzrození. V mnoha tichých chvílích objevil tajemství nového začátku a naučil se, jak narovnat to pokřivené dřevo, které nazýváme životem. „Neštěstí se stává všem, nejen mně, záleží na tom, jak se s ním vyrovnáte a jak reagujete.“ Torricelli s Juventusem vyhrál všechno, přišel z amatérů. Sázka, kterou vyhrál Trapattoni. Byl tesařem, ale objevil se jako fotbalista Serie A. Poté, co ukončil kariéru, musel čelit tragédii své ženy Barbary, která zemřela v roce 2010. Zabila ji blesková leukémie. „Po mnoho měsíců, zatímco jsme bojovali s nemocí, jsem se snažil všechny uklidnit, mnoho věcí jsem si nechával pro sebe. Nechtěl jsem, aby ona a naše děti ztratily naději.“

Torricelli, začněme od začátku. Váš příchod do Juventusu vypadá jako pohádka o muži, kterého políbilo štěstí. Povězte nám o tom.

„Bylo mi 22 let a hrál jsem mezi amatéry. Ráno jsem pracoval jako truhlář v továrně na nábytek a večer chodil trénovat. Bylo to v roce 1992 a Juve měla mnoho hráčů, kteří byli zaneprázdněni s národním týmem na propagačním turné po americkém světovém šampionátu, takže mě a další kluky zavolali, abychom odehráli přátelské zápasy. Pro mě už bylo splněním snu, že jsem tam mohl být. Líbil jsem se Trapattonimu, který se nejprve rozhodl vzít mě s sebou na turné do Japonska a poté mi dal šanci debutovat v lize. „Pokud Vierchowod mě nevezme, vsadím na toho kluka,“ říkal. Vděčím mu za všechno. Měl odvahu postavit neznámého hráče do základní sestavy v Serii A.“

A jak vás přijali v šatně?

„Dobře, i oni četli tu zprávu v novinách. Baggio mi pro legraci říkal ‚Geppetto‘. A tak mi říkají dodnes. Trapattoni, který je stejně jako já z Brianzoly, mi říkal ‚legname‘. Tedy tesař.“

Mluvíme o klukovi, který vstoupil do šatny plné šampionů: byl tam někdo, kdo vás trochu zastrašoval?

„Ze začátku ano, byl jsem trochu plachý. Nebylo to moje prostředí, musel jsem si zvyknout. Představte si, že za tři měsíce jsem se dostal z platu 2–3 miliony lir na osmdesát. Například jsem trochu trpěl osobností Vialliho, přišli jsme spolu: on jako mistr Itálie se Sampdorií, já jako neznámý hráč. Pak jsme se postupem času stali přáteli. Vzpomínám si, že nerad řídil, takže jsem ho každé ráno vyzvedával a vozil na hřiště. Byl jako bratr a skvělý kapitán.“

Byl tam také jistý Zinedine Zidane.

„Zizou přišel později, doprovázen určitou skepsí ze strany televize a novin. Prodali jsme Vialliho a Ravanelliho a měli jsme za sebou vítězství v Lize mistrů. Zidana jsem neznal, ale při prvním tréninku nám všem spadla čelist. Veronica, dva driblingy a je to. Otevřelo se nebe. Podívali jsme se na sebe, jako bychom chtěli říct: ‚Z jaké planety tenhle přišel?‘“.

I když jeho oblíbencem zůstává Del Piero.

„Samozřejmě, pro mě je o stupeň výš než ostatní… a to ne proto, že jsem zaujatý. Alex a já jsme spolu trávili hodně času, protože jsme byli mezi nejmladšími v týmu. On už ale byl šampión. Juve za něj zaplatila hodně peněz a všichni o něm mluvili jako o budoucnosti italského fotbalu. Hned jsme si padli do oka, často chodil k nám domů. Moje žena, která byla kadeřnicí, mu dokonce stříhala vlasy. Často u nás zůstával na večeři, kolik jsme se nasmáli.“

Ano, Barbara. Nemoc ji vzala ve 40 letech.

„Strašná leukémie. Nejhorší bylo vysvětlit to mým dětem. Bylo jim 15, 11 a 10 let. Lékaři mi hned řekli, že situace je vážná, ale já se zpočátku rozhodl nic neříkat rodině. Nechtěl jsem, aby ztratily naději.“

A vy jste ji někdy ztratil?

„Hodně věcí jsem si nechal pro sebe, v mnoha případech jsem předstíral a v jiných jsem to snášel. Plakal jsem sám, doma a v nemocnici potřebovali vidět, že jsem silný. Bylo to 10 měsíců dlouhé utrpení. Teprve v posledních dnech jsem se zhroutil a řekl své ženě, jak na tom opravdu je.“

Fotbal vám dal mnoho, pak vám život vrátil úroky…

„Neštěstí potkává každého, nejen mě. Záleží na tom, jak se s ním vypořádáte a jak reagujete. Ve fotbale jsem prožil pohádku, vyhrál jsem mnoho s Juve. Mimo fotbal jsem měl Barbaru, s níž jsem prožil 20 krásných let a měl tři úžasné děti. Nelituji ničeho, nemám výčitky.“

Po smrti své ženy se rozhodl úplně skončit s fotbalem. V té době byl trenérem, ale odmítl několik nabídek…

„Ano, měl jsem důležitou nabídku od Crotone v Serii B, ale jak jsem ji mohl přijmout? Pro mé děti byla ztráta matky již tak velkou ranou, natož aby se musely přestěhovat, změnit město a ztratit všechny přátele. Nyní bych se rád vrátil na lavičku, možná bych začal s mládeží.“

Čím se Torricelli dnes živí?

„Vrátil jsem se k tomu, co jsem dělal jako kluk: jsem truhlář. Pomáhám řemeslníkovi z této oblasti v údolí Aosta a baví mě stavět horskou chatu pro mou novou partnerku Lucii. Byla důležitá pro mé znovuzrození, dala mi nový smysl života, když tiše vstoupila do mého života. I s Ariannou, Alessiem a Aurorou byla velmi citlivá. Pro ně je a vždy bude jejich jediná maminka.“