Existuje fotografie Pro Sesto z sezóny 1990-91, série C1. Mezi hráči v podřepu je vidět mladík, který nedokáže ohýbat koleno a drží ho vysoko, téměř v úhlu devadesáti stupňů. Je to Piero Ausilio, dnes sportovní ředitel Interu, tehdy velmi mladý fotbalista, který však už byl blízko ukončení kariéry. Vinu na tom mělo koleno, které si dva roky předtím zlomil při srážce s Carlem Cudicini, synem velkého Fabia, tehdejším brankářem milánské mládeže. Ausilio se však osudu a fotbalu pomstil. A jak!

Ausilio, co se stalo ten den v Pro Sesto-Milan, v kategorii Allievi?

„Srazil jsem se s Cudicini, který se pak stal mým přítelem, a koleno mi vyskočilo z kloubu: chrupavka, meniskus, dokonce i vaz. V Pro Sesto jsem hrál od sedmi let a moje kariéra skončila. Z toho zápasu si pamatuji svou zoufalost a citlivost Capella, který tehdy – bylo to na konci 80. let – působil jako manažer Milána: hned přišel do šaten, aby mě povzbudil.“

Jaký byl Ausilio jako fotbalista?

„Dobrý. Docela dobrý. Střední záložník, ne rychlý, ale s hlavou a smyslem pro pozici. Znáte Cambiassa? Něco takového, jen o trochu horšího.“

Kdybyste dnes viděl Piera Ausilia, vzal byste ho do Interu?

„Kdepak, Inter je příliš velký klub. Myslím si ale, že bych se stal dobrým profesionálem, řekněme v serii C, maximálně v B. Bylo mi šestnáct a už jsem trénoval s prvním týmem, který hrál v C1. A C1 byla v té době vážná věc.“

V podstatě musíte poděkovat Cudiciniemu: bez té nehody by vaše fotbalová kariéra nebyla tak bohatá na radosti. Ten naprosto náhodný, nešťastný střet změnil pro mě běh událostí k lepšímu. Jenže to jsem tehdy nevěděl. A trpěl jsem.“

Vzdal jste to hned po zranění?

„Bojoval jsem dva roky: jedna operace, pak druhá. Bylo to utrpení. Nakonec jsem to vzdal, ani jsem si nenechal spravit vaz: pořád je přetržený. Když jsem se pokusil zahrát si fotbal, spadl jsem takhle, sám. A tak jsem řekl dost: už jsem se míče ani nedotkl.“

Kdy jste se rozhodl stát se manažerem?

„Zpočátku jsem měl v hlavě trenérskou lavičku, dva roky jsem byl asistentem trenéra Esordienti. Chtěl jsem být blízko hřišti, jen tam jsem se cítil dobře. Bylo mi jednadvacet, když mi prezident Pro Sesto, Giuseppe Peduzzi, řekl větu, která mi změnila život.“

Jakou větu?

„Řekl mi: vždycky bude někdo lepší trenér než ty, protože ti chybí zkušenosti jako fotbalista, ale jsi bystrý a jako manažer můžeš udělat velkou kariéru. Zpočátku jsem to nevzal dobře a odešel jsem. Pak jsem ale pochopil, že měl pravdu. A vrátil jsem se.“

Nikdy jste nepřestal studovat.

„Byla to jediná podmínka, kterou mi stanovili rodiče: dělej, co chceš, ale školu neopouštěj. Stal jsem se elektronikem, stačil mi diplom a fotbal. Diplom pro tátu a mámu, fotbal pro mě. Pak, po zranění, jsem měl téměř zjevení a zapsal jsem se na práva.“

Mohl jste se stát právníkem.

„To asi ne. Zkoušky jsem složil rychle, ale diplomovou práci jsem obhájil až v roce 2004, kdy už jsem měl za sebou kariéru ve fotbale. V tom roce jsem se také stal sportovním ředitelem.“

Diplomová práce z?

„Kriminologie. Téma: doping a sázky ve fotbale jako sportovní delikt.“

Ve fotbale jste dělal všechno.

„V Pro Sesto jsem začínal jako organizační vedoucí mládeže spolu s Casiraghim, který byl technickým vedoucím. Bylo mi dvacet, když jsem začal chodit na přestupový trh a podepsal jsem první smlouvu s hráčem.“

Fascinoval vás fotbalový trh, nebo vás děsil?

„Byl jsem okouzlen: Mazzola, Braida, Giorgio Vitali, Perinetti, Rino Foschi, dokonce i Marotta… Byl jsem kluk, díval jsem se na ně a snažil se jim porozumět. Vše bylo jiné než dnes: každý jsme byli ve své kóji a domlouvali si schůzky. Ale začal jsem se seznamovat, mluvit, budovat vztahy.“

Až do chvíle, kdy mu zavolal Inter.

„Bylo to v roce 1997, Moratti mě požádal, abych se stal sekretářem mládežnické sekce. Byla to smlouva jen na šest měsíců, trochu jsem riskoval, ale přijal jsem. Víte, jaký byl první zápas, který jsem jako manažer Nerazzurri sledoval v zahraničí? Finále Poháru UEFA v roce 1998, kdy jsme porazili Lazio 3:0. Od té doby jsem odtud neodešel a postupně jsem se v klubu vypracoval.“

Není to příliš omezené, že jste vždy pracoval pouze v Interu?

„Inter byl ale skvělá škola, vyzkoušel jsem všechno. Včetně čtyř zcela odlišných majitelů, dokonce i co do národnosti: pevnost a absolutní kompetence Morattiho, obtíže éry Thohira, počáteční nejistoty se Suningem, které byly smazány příchodem Stevena Zhanga. A teď Oaktree. Nemyslím si, že mi chybí zkušenosti, i když jsem je všechny získal v Interu.“

Než jste nastoupil do této funkce, pracoval jste také s mnoha sportovními řediteli.

„První, kdo mě oslovil, byl Sandro Mazzola, který mě brával s sebou na přestupový trh jako svého asistenta. Poté jsem pracoval s Oriali, Terraneo a v posledních letech po boku Marotty. S všemi jsem vycházel dobře, od všech jsem se něco naučil. I když nemohu popřít, že jsem měl zvláštní vztah s Marcem Brancou.“

Do Interu přivedl mnoho skvělých hráčů. Na které jste nejvíce pyšný?

„Kovacic a Brozovic, které jsme vybrali, když byl šéfem Branca. A pak Onana, kterého jsme získali zdarma a po roce prodali za 55 milionů. A Lautaro, Bisseck, Thuram…“.

Jak poznáte, že má mladý hráč kvality šampiona?

„Hodně mi pomohla práce s mladými hráči. Musíte dokázat rozpoznat, zda má základní kvality a zda lze jeho nedostatky překonat pílí a nasazením na hřišti. Mám na mysli Kovacice, Bissecka, ale i Lautara: všichni měli své nedostatky, ale ty se daly napravit.“

Jaké nedostatky nelze napravit?

„Chybějící touha růst, osobnost, určité atletické vlastnosti: pokud hráči chybí motor, síla, vytrvalost, rychlost, nemůže se dostat na vysokou úroveň.“

Nejtěžší operace?

„Zimní přestupové období, prodávám hráče do zahraničí a můžu dýchat: pro klub to bylo velmi těžké období, měli jsme potíže s výplatami, ta operace nás měla zachránit. Když jsme se chystali podepsat smlouvu, zavolal mi známý rozvodový právník: hráč nemůže odejít, jeho žena chce rozvod, požádali jsme o odebrání pasu. Byl jsem téměř zoufalý: jak se z toho teď dostaneme?, ptal jsem se sám sebe. Zavřel jsem je do jedné místnosti, dokud vše nevyřešili: dohoda o rozvodu a přestup hráče.
Nevím, jestli to byla nejtěžší operace, kterou jsem uzavřel, ale možná to byla ta nejdůležitější.

Jakou chybu jste udělal?

„Kvaratskhelia. Ale neudělal jsem chybu jen já, nabízeli ho mnoha velkým klubům v Itálii. Jenže my jsme hráli 3-5-2 a on je hráč na 4-3-3, proto jsme ho nevzali. Jsem zvyklý budovat týmy podle představ trenéra.“

Milují vaše děti fotbal?

„Giulia se vydala úplně jinou cestou, zabývá se mediální komunikací. Niccolò nebyl dobrý fotbalista, brzy přestal hrát, ale má pro to vášeň: sleduje tisíce zápasů, studuje hráče. Když Jashari odešel do Milána, vynadal mi.“

A proč?

„Řekl mi: doporučil jsem ti ho, když byl v Lucernu, a ty jsi ho nechal utéct. Je pravda, že mi ho doporučil, ale já mu odpověděl: nemůžeme přece vzít všechny, kteří jsou dobří.“