Od dnešního dne pro nás píše světová šestadvacítka. Osobní příběh o životě profesionálního tenisty, o snech, obavách a jedinečných zážitcích na kurtu i mimo něj. Začínáme mimo sezónu

V tomto zlatém věku italského tenisu máme to štěstí, že se můžeme spolehnout na několik špičkových hráčů po boku krále Jannika Sinnera. Sportovci, mladí lidé, kteří mají co vyprávět. Jako Luciano Darderi, 23 let, 26. hráč světového žebříčku: Argentinec narozený, ale Ital vychovaný. Má za sebou svou nejlepší sezónu, s nejlepším umístěním v kariéře a třemi tituly ATP. Požádali jsme ho, aby nám vyprávěl o svém životě na okruhu, souhlasil a od dnešního dne bude pro nás psát svůj deník.

Na slavnostní večeři Tennis Premier League v Indii se seznamuji s Alekhem, hlasatelem turnaje. Pochválím mu košili, kterou má na sobě, s typickým límcem Nehru, a od té chvíle se rodí přátelství. V den odjezdu dostávám právě tu košili jako dárek s krásným vzkazem. Jednoduché gesto od člověka, který má méně finančních možností než já, ale je nesmírně štědrý. Slibuji si, že mu příště přivezu dárek na znamení vděčnosti. Jsou to situace, které vám utkví v paměti, vzpomínky, které si navždy uchováte v srdci. A je hezké se o ně podělit v deníku s čtenáři Sports Predictions: fascinující nápad, který jsem okamžitě přijal.

Mimo sezónu pro mě znamená cestování. Z Evropy do Argentiny, kde trávím dva týdny se svou matkou a rodinou. Jednoduché dny plné odpočinku a lásky, které vyvrcholí benefičním vystoupením v La Plata. Pak zase sbalím kufry. Nekonečný let z Buenos Aires do Indie s mezipřistáním v São Paulu, pak v Dubaji a nakonec v Ahmedabadu. Dvacet čtyři hodin v letadle, s obavami, že kvůli stávce pilotů IndiGo zmeškám přestup a uvíznu v Dubaji. Teprve v poslední chvíli mi dochází, že odletím. Tenis často začíná dlouho předtím, než vstoupíte na kurt. Indie na mě okamžitě zapůsobila. Je to fascinující a zároveň velmi drsná země: spousta chudoby, spousta bídy, ale také spousta luxusu. Svět, který neustále žije v rozporu sám se sebou. Ahmedabad, město, které mě hostí, je obrovské.

Přijíždím v devět ráno, spím tři hodiny v pokoji, pak si dám rychlý oběd a hned jsem na kurtu. Tennis Premier League je intenzivní zážitek. První den zápasů začíná společnou snídaní, indickou hudbou v pozadí a opravdu zvláštní atmosférou. Ráno trénink: hodinu a půl atletika, dvě hodiny tenis. Odpoledne zápasy. Vyhrávám dvouhru a smíšenou čtyřhru. Večer je večeře se sponzory a organizátory: neuvěřitelná účast, skutečné zapojení. V Indii je cítit touha po tenise na vysoké úrovni, touha růst, přiblížit se velkým událostem okruhu.

Ne všechno však jde hladce. Při obědě udělám nejklasičtější chybu: kuře tikka masala, velmi pikantní. Výsledek? Skončím v pokoji s hroznými bolestmi břicha a za pár hodin mě čeká zápas s Francouzem Mullerem. Nemůžu stát na nohou. Volám svému manažerovi, Lucovi Del Federicovi, který mi přináší dezinfekci na střeva, aby mi pomohl se postavit na nohy. Na hřiště nastupuji, ale prohrávám. Jedna věc je jasná: vyhnout se kořeněnému jídlu je prakticky nemožné. Od toho večera dodržuji až do konce turnaje přísnou dietu: grilované kuře a rýže. Ráno mám trochu větší výběr, omelety, avokádo a tmavý chléb. Piju pouze vodu z uzavřených lahví. Turnaj končí v semifinále proti nejsilnějšímu týmu, který nakonec turnaj vyhrává. Odjíždím s pocitem, že jsem prožil něco mimořádného. Indie vás ohromí svými kontrasty, ale především štědrostí lidí. Týden plný emocí a obrazů, na které už nikdy nezapomenu. Dhanyavaad Indie, děkuji Indie.

Na zpáteční cestě mě napadají různé myšlenky. Přemýšlím o plánování následujících týdnů, o organizaci, o tom, jak co nejlépe zvládnout tréninky, turnaje a cestování. Pak dokončím první sezónu argentinské televizní série En el barro na Netflixu. Mimo hřiště nejsem samotář, rád jsem obklopen přáteli. Potřebuji trochu odlehčení, protože nemůžu myslet jen na tenis. I když tenis nakonec zůstává vždy v centru všeho. Vracím se do Dubaje, kde žiji už přes rok a kde zůstanu až do týdne před Aucklandem, prvním turnajem sezóny. Tady začíná skutečná práce, ta tichá. K asistentovi trenéra Giulianovi Basilemu a kondičnímu trenérovi Federicu Berruezoovi se přidává fyzioterapeut Marcello Marini. Můj otec Gino ne: v těchto dnech se stará o mého mladšího bratra Vita. Trénuji také s Jannikem Sinnerem. Je to chlapík mála slov a mnoho činů. Jen trénink a dřina. Naposledy to bylo během Roland Garros. Ve srovnání s úrovní zápasů v Indii je to úplně něco jiného. Těžkost míče a kontinuita při výměnách dělají rozdíl. Cítil jsem se jako na vesmírné lodi, která odstartovala ze Země a přistála na Marsu. Ano, Jannik je Marťan.

Tyto testy mi velmi pomáhají pochopit, co mi chybí k tomu, abych se dostal na vyšší úroveň. V loňském roce jsem se dostal mezi třicet nejlepších hráčů světa a mým cílem pro rok 2026 je dostat se do top 20. Není to posedlost, ale jasný směr. Vím, že tenis je sport, který vyžaduje obrovské oběti, a jsem si toho plně vědom. Ale nejsem ten, kdo se vzdává. Pokud je třeba každý den běhat maraton, abych se dostal mezi nejlepší, tak to udělám. Pokud je třeba zdolat horu, tak ji zdolám. Takový je můj charakter. Sezóna se blíží. Jsem neustále v pohybu, neustále na cestách, neustále připravený zažít nové věci. S jediným cílem před očima: každý den ze sebe vydat to nejlepší.