Třicet šest týmů najednou, jako když televize ještě nevynucovala rozdělení zápasů. A hned je tu „Promiň, Ciotti…“

No tak, nastupme do tohoto středečního lvího vozu, jako by to byl DeLorean Doc Browna, a dopřejme si trochu nostalgie. Cestujeme v čase do vzdálených nedělních odpolední, kdy všechny zápasy začínali ve stejný čas a televize ještě neměla sílu vnucovat nám rozdělené vysílání, které dávalo smysl jen u stolu. Kromě neděle, dne mše, se fotbal slavil jen ve středu, který byl svatyní toho nejposvátnějšího: Poháru mistrů. Posvátnost pramenila ze skutečnosti, že každá liga měla svého boha, jediného. Dnes může mít jedna země i pět domnělých božstev. Liga mistrů je pohanský svátek, rave party. Pouze ve středu a v neděli, protože týden byl jako bonboniéra: v neděli večer seriál, v pondělí americký film, ve čtvrtek Mikeovy kvízy, v sobotu estráda.

Pak se bonboniéra převrhla, bonbóny se promíchaly a teď každý den vidíme všechno: fotbal, filmy, kvízy… Ale tento středa má něco starodávného, vintage kouzlo současnosti: 36 týmů, které hrají ve stejnou dobu, výsledky, které se překrývají, měnící se tabulka, pocit, že v uších máme hlasy Ameriho („Promiň, Ciotti…“), Provenzaliho, Ferrettiho, Cucchiho… Žádné rozbité jídlo, jedinečná hostina jako na štědrovečerní večeři, všechno od všeho, chybí jen úhoř: Inter, Juve, Napoli a Atalanta v honbě za postupem, Mou proti Realu, Tonali proti Kvarovi, Osimhen proti Haalandovi… Nakonec, když se vrátíme do přítomnosti, doufejme, že všechny italské týmy budou stále v soutěži. Il Quartetto Cetra.