Útočník: „Hodně pozoruju a neposlouchám, co o mně říkají. Chtěl bych mít takovou touhu po gólech jako Lautaro a pohybovat se jako Thuram.“
Angelò, s francouzským přízvukem, zdvořilými způsoby a ležérním oblečením po tréninku, je 22letý mladík svého druhu: má vzácnou schopnost rozvášnit San Siro, ale dokáže se dojmout i při poslechu 91leté italské zpěvačky. Mezi novými góly Nerazzurri a starou romantikou, mezi svým dvojčetem Piem a Ornellou Vanoni, tam někde uprostřed stojí Ange-Yoan Bonny. Mathieu Darmian, „nejfrancouzštější z Italů“, ho pozoruje přes sklo, ale útočník Chivu by raději, aby jeho spoluhráč nevstupoval do místnosti vedle jídelny v Appianu: „Jinak mi dojdou slova…“. Možná je plachý, ale rozhodně odhodlaný.
Bonny, co jsi pochopil po pěti měsících v Interu?
„Pochopil jsem, že je potřeba čas, abys pochopil, kde se nacházíš, abys si uvědomil, jak velký je tento klub. A když to pochopíš, musíš si uvědomit úroveň týmu, která se neustále zvyšuje, už od tréninku: Inter je velmi náročný, vyžaduje od tebe stále víc, ale cítím se skvěle a učím se…“.
Co přesně se musí naučit?
„Hru zády k brance, někdy jsem zbytečně ztratil míč. Pak zlepšit hlavičkování, ale také výdrž, protože hrajeme každé tři dny a tvrdě makáme. Během přestávky ještě víc… Obecně platí, že i věci, které ti jdou dobře, se dají vždycky dělat ještě lépe.“
Kdo ti v tomto učení pomáhá?
„Je jich spousta, ale s těmi, kteří mluví francouzsky, jako třeba Mkhitaryan, je to jednodušší. Marcus Thuram mi hodně pomáhá, a to nejen od té doby, co jsme spoluhráči: už v Parmě byly jeho rady neocenitelné. Tlačí mě dál, stejně jako italští spoluhráči: chtějí, abych vždycky dala maximum bez výkyvů.“
Jaké to bylo, když jste poprvé nastoupil a skóroval na San Siru?
„Poprvé to bylo loni s Parmou: byl jsem omámený, stadion je tak obrovský, že se zdá, jako by neměl konce, bere dech. Když hrajete za Inter, je to jiné, měl jsem to štěstí, že jsem hned skóroval proti Torinu: po tom řevu, v tom hluku už nic neslyšíte. Je to krásné, protože je to všechno jako v vatě, jsou to jen emoce.“
Kdo byl rozhodující při tvém přechodu do Interu?
„Loni, v zápase Parma–Inter, který skončil 2:2, mě Bastoni srazil k zemi a řekl mi: ‚Příští rok pojď k nám…‘. Znělo to jako varování, ale potěšilo mě to. On, Bisseck a Acerbi se v tréninku ozývají, pomáhají ti posunout se dál.“
Ten den byl v Parmě i Chivu: jak moc je pro vás důležitý?
„Moc. V Miláně je trenér stejný člověk, jakým byl v Parmě, má stejný přístup a způsob komunikace. Vždycky po mně chce, abych byl k dispozici ostatním, abych hrál především pro tým.“
Co byste si naopak chtěl „vzít“ ze hry Lautara a Thurama?
„Chtěl bych mít Lautaroovu hladovost před brankou: být v jeho věku čtvrtým nejlepším střelcem v historii Interu je mimořádné. On chce vždycky skórovat, nezáleží na tom, jestli je to krásný nebo ošklivý gól. Marcus naopak umí všechno: góly, dribling, asistence. Možná mám s ním trochu víc společného, ale jsme odlišní a můžeme hrát spolu. Rád bych si vzal příklad i z Pia, málokdo brání míč tak jako on.“
Co ti přijde na mysl, když pomyslíš na derby?
„Co se týče kouzla a velkoleposti, je to na úrovni zápasu Barça–Real. V paměti mi utkvěly některé souboje, jako třeba ten mezi Dumfriesem a Theem. Jsou to dva skvělé týmy, které se nenávidí, ale během těch 90 minut je to opravdová bitva. Doufejme, že nakonec bude všechno v barvách Nerazzurri…“.
Bude to už rozhodující zápas?
„Ne, protože je teprve listopad a může se stát cokoli, ale derby je už teď důležité: získat další body, a to nejen před Milánem, ale i před Neapolí, Římem a ostatními týmy, které nás tlačí zezadu, by byl velký skok vpřed.“
Vraťme se k Parmě, jak těžké to bylo na začátku?
„V 17 letech jiná země, jiná kultura, jiný jazyk: všechno bylo těžké… Naštěstí jsem narazil na skvělou partu, spřátelil jsem se s Bernabèm, který má obrovské kvality, ale klíčovou postavou byl Buffon: mluvil skvěle francouzsky, díky němu jsem se cítil jako doma. Je to, jako by byl můj strýc…“.
Čtyři góly a čtyři asistence: na kolik se to na konci sezóny vyšplhá?
„Nemám žádné konkrétní číslo, v hlavě si říkám, že bych chtěl být každý rok lepší než ten předchozí. Nesoutěžím s ostatními, ale jen sám se sebou. Jediné, na čem záleží, je, aby na mě fanoušci byli hrdí, statistiky jsou vedlejší.“
To nám dobře vysvětluje původ té fotografie, na které jste jako dítě v dresu Nerazzurri.
„Je to první dres, který mi maminka koupila, když jsem začal chodit do fotbalové školy. Přesvědčila mě, abych si ho oblékl, tím, že mi řekla, že je to dres týmu Eto’a, mého idolu. Možná to byl nějaký signál, kdo ví.“
Víte, že přesně zítra (dnes, pozn. red.) uplyne rok od chvíle, kdy jste se poprvé setkal s Pio Espositem?
„Itálie – Francie do 21 let 2:2, já a Pio jsme nastoupili z lavičky. Hned jsme si padli do oka, protože jsme si podobní: máme oči dokořán, ale uši zavřené. Sledujeme každý detail, abychom se zlepšili, ale snažíme se nevnímat, co o nás říkají venku. Spolu se Sucicem, Bisseckem, Luisem Henriqueem a ostatními tvoříme v šatně skvělou partu mladých hráčů, kteří se znají už roky. Je to nová a krásná zkušenost, svět, který společně objevujeme.“
Myslíte si, že vnější spekulace ohledně Pia jsou přehnané?
„Když hrajete za Inter, je na všechny upřena větší pozornost, a tady v Itálii je jí na něj opravdu hodně: je mladý, má velký potenciál, vyrostl v této mládežnické akademii a obléká modrý dres. Tlak na něj je velký, ale myslím, že to zvládá skvěle: nezměnil se, ani on, ani já se neradi předvádíme.“
Líbí se vám naopak, když vám říkají… Angelo?
„Angelò. Začal s tím trenér Pecchia v Parmě: když jsem hrál špatně, byl jsem jen Bonny, když se mi dařilo, říkal mi Yoan, ale neuměl to vyslovit. Někdy říkal Jean, jindy Johan… Pak jednoho dne zjistil, že v tom jméně je i Ange, a pro všechny jsem se stal Angelò. Vy rádi italianizujete jména: z Mkhitaryana se stal Michele, z Luise Henriqueho Gigi, ale proč vlastně? (směje se, pozn. red.)“.
A odkud se vzala ta pirátská oslava?
„Je to hra s kamarády z mého rodného města Tours ve středu Francie. Všechno to začalo videem na TikToku, které nás rozesmálo. Když jsem v Neapoli dal gól proti Parmě, vznikla ta oslava: byla to pocta, ale mezitím se z ní stala moje značka.“
Jste fanoušek hudby a televizních seriálů: co teď sledujete a posloucháte?
„Sleduju Breaking Bad, ale je těžké to dokoukat, je to strašně dlouhé… Poslední koncert, na kterém jsem byl, byl Drake, spolu s Marcusem: opravdu paráda. Ale před každým zápasem si vždycky pouštím do sluchátek Everything in Its Right Place od Radiohead. Může to znít divně, ale uklidňuje mě to a zároveň mě to nabije energií: začíná to pomalu, klidně, ale pak se v tom skrývá něco drsného. O Vanoniové už to ale víte…“.
Ornella nám dává vědět, že dostala jeho dres a že by se s ním ráda brzy setkala v Miláně.
„Jsem rád, že se stala fanynkou Interu: poznat ji, zajít si s ní na kávu nebo na večeři by pro mě byla čest! Poprvé jsem ten kouzelný hlas slyšel ve scéně z filmu Ocean’s 12: zněla jako Edith Piaf, byla tak… francouzská.“
Mimochodem, na závěr nám řekněte jednu věc, kterou na Francii máte nejraději, a jednu, v čem je Itálie lepší.
„Francouzské pekárny jsou nejlepší, je mi líto, ale přiznávám, že mít v koupelně bidet, jako to máte u vás, je užitečné (směje se, pozn. red.).“
