Jeden z nejlepších kickboxerů všech dob v sobotu ukončí kariéru posledním zápasem: „Do Itálie jsem přijel v kamionu: 13 let a 13 tisíc rvaček. Vstával jsem v 6, šel jsem si zaběhat, pak na stavbu pracovat a nechával jsem si přidělovat těžké práce, abych byl silný. Za první zápas 1 700 eur, pak jsem vyhrál milion, ale odečti daně…“

Giorgio Petrosyan patří do rodu Sinnerů, Tombů a Vale Rossů: ve svém sportu, kickboxu, vyhrál všechno a je považován za jednoho z nejlepších všech dob. Ve své tělocvičně ti to dá hned najevo – hned jak vejdeš, je tam vitrína se všemi pásy, které získal, a trvá ti jen minutu, než si je všechny prohlédneš. Rozhodl se odejít do důchodu, a když král odchází, neomezí se jen na to, že to řekne, ale podívá se svým lidem do očí: Petrosyan to udělá v sobotu večer v milánské Allianz Aréně. Poslední zápas proti Portugalci Josému Sousovi, poslední příležitost vidět „doktora“ – tak mu říkají, protože udeří přesně jako skalpel – v akci. Jeho příběh je plný nevýslovných obětí, které mu lze vyčíst z očí černých jako noc, když vám ukazuje jizvy.

Petrosyan, proč končí?

„Chuť tu je, ale příprava na zápas se stala peklem. Víte, kolik zranění jsem měl?“

Ne, vyjmenuj je.

„Zlomil jsem si levou ruku 11krát, pravou ani nevím kolikrát, pak tři zlomeniny čelisti, kolena, chodidla, krční výhřez, zlomený nos, což je pro mě normální. Vždycky jsem se včas nechal operovat a problémy jsem vyřešil, ale když hlava chce tlačit, tělo jí řekne: ‚Hele, zastav se, vždyť ti není dvacet.‘“

Rozloučí se však v ringu. Ušlechtilé gesto.

„Ano, i přes všechno přijedu dokonale připravený. Můj bratr snil o tom, že mi zorganizuje můj poslední zápas, a to, že se bude konat před mými lidmi, mě naplňuje hrdostí. Oslavíme to krásným vítězstvím.“

Petrosyanův příběh začíná v Arménii. Jeho první vzpomínka?

„Můj otec, který po skončení školního roku vezme celou rodinu na dovolenou k jezeru Sevan, kde se dobře najíme a jsme šťastní. Už tam zuří válka, všude jsou vojáci, s některými z nich se spřátelím a oni mi výměnou za jídlo dovolí střílet z kalašnikova do vody.“

Malý Petrosyan už má bojování v hlavě.

„Každé ráno v 6 hodin, než jdu do školy, si jdu zaběhat, pak vytáhnu pytel zpod postele a začnu do něj mlátit. Napodobuju filmy. Jednou jsem Bruce Lee, jindy Van Damme…“.

Válka, jak jsme říkali. O pár let později jste se vy, váš otec a váš bratr Armen schovali do nákladního auta a dorazili jste do Itálie.

„Vzpomínám si, že pár měsíců předtím běžel v televizi zápas Itálie proti Brazílii. Fandil jsem Brazílii a říkal jsem si, že by bylo úžasné tam jet, můj bratr Armen fandil Del Pierovi a tvrdil, že Itálie je lepší. Nakonec se splnil jeho sen. Ale první vzpomínky na Itálii jsou strašné: milánské hlavní nádraží, strašná zima, nevíme, kde přespat, mám 40 horečku a hoří mě v krku, můj otec hledá pomoc.“

Pak jste skončili v Caritasu v Gorizii.

„A i tam jsem trénoval, sám. Přivázal jsem matrace ke sloupu a zkoušel kopy a údery pěstí. Arménský kamarád mě vzal do tělocvičny Paola Vidoze, ale ten byl na olympiádě v Sydney, a tak jsem musel počkat, až se vrátí, abych se mohl zapsat. Zlepšovat se je pro mě posedlost, vstávám za úsvitu, běhám kilometry, pak jdu pracovat na stavbu a nechávám si záměrně přidělovat nejtěžší práce, abych nabral sílu. Ve dvaceti letech přestávám pracovat jako zedník, protože chodit do tělocvičny jednou denně mi už nestačí.“

V roce 2004 přicházejí díky kickboxu první peníze.

„V Bologni jsem bojoval proti Thajci, dostali jsem 1 700 eur a jakmile jsem je dostal, dal jsem je tátovi, rodina je potřebovala.“

Jeho kariéra: 115 zápasů s pouhými 3 porážkami, z nichž jedna byla zmanipulovaná.

„Ano, v Thajsku. Za tím zápasem stojí spousta sázek, do vody mi přimíchali diuretika, do ringu jsem nastoupil úplně dehydratovaný. Mohl bych to vzdát, ale nesu italskou vlajku a tam jsou Italové považováni za nespolehlivé, za lidi, kteří hned padnou nebo se vzdají boje. ‚I když už nestojíš na nohou, ze cti musíš bojovat,‘ říkám si.“

Nejste Thajec ani Holanďan, zkrátka nepocházíte ze země s tradicí v tomto sportu: přišel jste z ničeho a obrátil jste to naruby, což znamenalo dvojnásobnou námahu.

„Můj otec mi pro motivaci vždycky říkal: ‚Gorizia je malé město, čím silnější budeš, tím víc tě svět pozná.‘ Prošla jsem si tou nejtěžší cestou, ale právě proto to bylo dvakrát tak krásné“

Ty a tvůj bratr jste dostali pas až v roce 2014, za sportovní zásluhy.

„Trochu mi to vadilo, vždycky jsem měla jen jednu vlajku, tu italskou: a je to tak správně, vyrostla jsem tady. Ale bez pasu jsem měla spoustu problémů. K cestě do zahraničí jsem měl jen cestovní doklad, což je dokument, který v jiných zemích neznají. Na celnicích jsem strávil hodiny ve frontě, abych to vysvětlil, až do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli budu moci zápasy absolvovat podle pravidel, nebo ne.“

Jaká je Itálie pro ty, kteří sem přicházejí zvenčí?

„Něco tu nefunguje. Kdo se proviní, ten za to nezaplatí. Ti, co sem přicházejí, nejsou všichni stejní; pro ty, co dealují, kradou a dělají bordel, jsou potřeba přísnější pravidla – není možné, aby se po dvou dnech dostali ven a zase si dělali, co se jim zlíbí.“

Vyhrál soutěž, která se nejvíc podobá zápletce filmu s Van Dammem: turnaj One Championship, kde se v přímém vyřazovacím systému utkávají nejlepší na světě a v sázce je milion.

„Zjistil jsem, že Van Damme byl tanečník, a trochu mi to zkazilo mýtus o něm… Filmy točí herci, já bojuju. Začal jsem díky nim, ale byl jsem lepší, protože jsem svůj sen opravdu proměnil ve skutečnost. Ten milion? Odečti z toho daně…“.

Jeho nejtěžší soupeř?

„Právě ten thajský kluk v Bologni v roce 2004. Já měl za sebou jen 25 zápasů, on skoro 300. Nikdo s námi nechtěl bojovat. Skončilo to remízou a já jsem si to hodně odtrpěl, protože jsem nebyl dost silný; kdybych se s ním setkal dnes, nevydržel by ani jedno kolo.“

Jak moc záleží v bojových sportech na technice a jak moc na hlavě?

„Technika je důležitá, ale k jejímu využití potřebujete hlavu. Můžete mít Ferrari, ale k ničemu vám nebude, pokud ho neumíte řídit.“

Trénujete spoustu mladých lidí, vidíte v nich ten zápal, který jste měl vy?

„Ne. Vím, že je chyba dělat srovnání, ale kdybych v tělocvičně navrhoval tréninky, jaké jsem absolvoval v 16 letech, normální člověk by to nevydržel ani tři dny.“

Proč?

„Když jsem přijel, bylo mi 13 let a v Arménii jsem měl za sebou třináct tisíc rvaček – jiná mentalita. Vidíš spoustu lidí, kteří trénují jen proto, aby si udělali fotku, dali ji na sociální sítě a ukázali kamarádům, že umí bojovat. V Itálii se prostě žije dobře. Když se máš dobře, kde vezmeš tu dravost?“