Trenér dnes v Bellinzoně: „Vycházel jsem z ničeho. Vstával jsem v 5 hodin, pracoval sedm hodin, pak jsem šel na hřiště. Ve Watfordu jsem po čtyřech vítězstvích rezignoval a nechal tam peníze.“

Smysl životního cíle se dá vyjádřit několika slovy: „Uklízel jsem záchody v blázinci a dostal jsem se k trénování v Serii A“. Beppe Sannino, 68 let, se spokojeně směje, zatímco zkoumá svůj glóbus. Současnost říká Bellinzona, druhá švýcarská liga — „připravená na další zázrak“ —, ale po každém úderu krumpáčem si strčil kousky skály do batohu. Šest postupů, čtyři vyhrané ligy, jedna zlatá lavička v Serii C a další stříbrná, plus několik rezignací.

Devět: proč jich je tolik?

„Takový já jsem: říkám věci na rovinu. Odstoupil jsem kvůli své důstojnosti a nechal tam peníze. Ve Watfordu jsem se rozloučil s 550 tisíci librami po 4 vítězstvích z prvních 5 zápasů. A poté, co jsem vyhrál první zápas v historii Carpi v Serii A, řekl jsem, že to byl celý Castoriho zásluha, ne moje.“

„ Do Itálie se nevrátím: příliš mnoho klišé“. Jakých?

„Nežiji na Měsíci. Vím, že jsem dal ze sebe to nejlepší a že jsem na sestupu, ale v Itálii se z tebe stane celebrita. Ptají se tě, jestli jíš panettone. A sociální sítě jsou drtivé. V mém věku se nechci dostat do takové smršti. Jsem člověk, který začínal od nuly a vypracoval se sám“.

Povězte nám o tom „nic“.

„Narodil jsem se jako neapolský uličník, pak jsem se přestěhoval do Turína. Byl jsem jediný, kdo chodil v kraťasech a žabkách, odtud pochází přezdívka „ciabattino“. Jenom jsem si hrál, často jsem chodil za školu. Jednou mi otec jako trest zapálil na balkóně fotbalové kopačky s alkoholem.“

Čistil jsem záchody za mzdu, která by dnes odpovídala 900 eurům. Myl jsem podlahy pilinami, byli tam švábi. A pomáhal jsi pacientům. V blázinci jsem poznal utrpení.“

Měl jste jako fotbalista kariéru, jakou jste si zasloužil?

„Byl jsem génius a rebel, nikoho jako já jsem nikdy netrénoval. Dostal jsem se do Serie C, pak jsem v 31 letech skončil a začal trénovat žáky Vogherese. Tajně jsem chodil sledovat Sacchiho Milán.“

A mezitím pracoval v nemocnici.

„Vstával jsem v 5, směna za úsvitu, sedm hodin tam a pak na hřiště trénovat. Dělal jsem to deset let, nejdřív v psychiatrické léčebně a pak v civilní nemocnici.“

Čím se zabýval?

„Čistil jsem záchody za mzdu, která by dnes odpovídala 900 eurům. Myl jsem podlahy pilinami, byli tam švábi a bůhví co ještě. A pak jsem pomáhal pacientům. Navíc jsem v blázinci poznal skutečné utrpení. Vzpomínám si na jednu velmi talentovanou malířku, která tam jen tak seděla a malovala, a člověk si říkal, proč. V civilu jsem naopak viděl umírat i přátele a fanoušky Vogherese“.

Kdy ses začal věnovat jen fotbalu?

„V roce 1998, v Biellese. Vzal jsem si roční volno. Ale zlom nastal v Südtirolu v sezóně 1999–2000, kde jsem vyhrál ligu Serie D. V létě jsem se záměrně nechal propustit, abych tam mohl jít. Poté, co jsem vyhrál dvě mistrovství v Leccu a v Crema, zůstal jsem doma. A běhal jsem. Po kopcích Monferrata, každý den, až mi na jaře 2008 jeden agent poradil, abych jel do Como podívat se na zápas Como-Varese v C2. Oba trenéři riskovali…“.

Como vyhrálo 3:2 a vy jste odešel do Varese.

„Příběh mého srdce. Přijel jsem s 500 fanoušky, odjel jsem s deseti tisíci. Tři roky bez porážky doma. Hned jsem vyzval hráče, ať jdou do háje. Stalo se to sloganem obou postupů. Měl jsem tričko s nápisem „fun cool“, ale v italštině se to čte jako „sa“. Vztah s fanoušky byl skvělý. Zpívali: „Oh Sannino, pošli nás do prdele…“. A já to dělal. Se Soglianem jsme se potkali na nádraží v Albizzate a on mi řekl, že mu lezu na nervy, odtud se zrodil nádherný vztah. V roce 2011 jsme se dotkli Serie A. Odešel jsem s pláčem, s dopisem věnovaným všem“.

Cíl: Siena, Serie A.

„Na Olympiku, proti Římu, jsem si pomyslel: „Zvládl jsem to“. Totti a ostatní vyběhli z pod tribuny Sud, vypadali jako gladiátoři. Zeptal jsem se svého asistenta: „Kolik dnes dostaneme?“ Skončilo to 1:1. Jeden z nejkrásnějších zápasů, jaké jsem kdy odehrál.“

Je pravda, že vás kontaktoval Neapol?

„Poslal jsem De Laurentiise k čertu. Samozřejmě jsem si nemyslel, že je to on, ale že jde o vtip. „Už jsi to vyřídil se Zamparinim v Palermu?“ Odpověděl jsem, že ano.“

Jak to šlo v dresu Rosanero?

„Nikdy jsem neměl tolik nabídek jako na konci té sezóny, která skončila sestupem. Janov, Lazio a další. Šlo to špatně, ale nezasloužili jsme si to. Měl jsem to štěstí trénovat Dybalu, toho nejlepšího ze všech.“

Nějaká vzpomínka na Zamparinia?

„Pohádal jsem se s ním před zápasem Palermo–Cagliari, který skončil 1:1, když jsme inkasovali gól v poslední minutě. Nechal mě zavolat do haly, aby mi sdělil sestavu. Odpověděl jsem mu po svém. ‚Kdo si myslíš, že jsi?‘, odpověděl. Den nato jsme remizovali a on mě propustil, ale byl to velkorysý člověk. Kdybychom se zachránili, dal by mi 500 tisíc eur, ale řekl jsem mu, že je nepřijmu. Takový já jsem.“

Konzistentní, jako ve Watfordu. Proč jste tam vlastně odešel?

„Jediná lítost: skončil jsem po 4 výhrách z prvních 5 zápasů. Nelíbila se mi svoboda některých hráčů. Musím být sám sebou. Kdybych pokračoval, pohádal bych se se všemi. Na konci roku postoupil tým do Premier League.“

Ti skromní, jako Gazzi nebo Brienza. Mám uloženou zprávu od jednoho libyjského hráče. ‚Byl jsi jako otec‘“

V Carpi moje poslední zkušenost v Serii A.

„Neúspěch. Dostal jsem pokutu deset tisíc eur, protože řekli, že jsem bez povolení trénoval tým v Eccellenza. Ve skutečnosti jsem tam šel jen povzbudit kluky a dodat jim odvahu. Hrůza. To je jeden z důvodů, proč jsem si vybral zahraničí: lepší je jít tam, kde tě neznají. V Maďarsku jsem se dostal do finále poháru, pak Řecko, Švýcarsko, Libye.“

Nejprve Al-Ittihad v Tripolisu, pak v Benghází. Jaká je bilance?

„Můj prezident nechal přesunout zápas kvůli mé svatbě. V Tripolisu jsem vyhrál derby a dělo se tam všechno možné. Byly tam milice, ale cítil jsem se dobře.“

Který hráč je vám nejbližší?

„Ti skromní, jako Gazzi nebo Brienza. Schovávám si zprávu od jednoho libyjského hráče. ‚Byl jsi jako otec.‘ Tady je, můj titul.“